Heptyl

20. 1. 2014 / Cyril Podolský

čas čtení 9 minut

Jestli existuje Bůh, existuje i Hluchyně. Jestli ale Bůh neexistuje, pak Hluchyně není.

Jestli ale Hluchyně je, může být kdekoli, kde to máte rádi. Třeba v Jindřichovicích pod Smrkem... Anebo jinde.

(Jovemu)

Leden

Jsou pohádky s veselým koncem. Takové, jaké mají děti nejradši. Jsou pohádky s koncem smutným. U takových si děti často popláčou spolu s maminkami. Jsou také pohádky s koncem strašidelným. Při takových se s dětmi můžou bát i tatínkové. Úplně jiné jsou ale pohádky bez konce. Ty totiž pro děti nejsou. A jedna taková bude i tahle.

Hospoda U Vitoucha bývá nejobsazenější vždycky první pátek po patnáctém. Scházejí se tu otcové rodin, kteří se sem přišli pochlubit výplatou, staří kmetové, kteří si u stolu přepočítávají důchod i několik samotářských bardů, kterým jedenkrát v měsíci dovolí prohýřit noc podpora v nezaměstnanosti.

Sejdou se už po půl sedmé, aby stihli první tóny večerníčku a televizní noviny. Nikdo s nikým nepromluví, nikdo se na nikoho neusměje a všichni vespolek pokorně sledují obrazovku. Dělají to tak spoustu let. A dělali by to tak i dál, kdyby jeden lednový pátek po patnáctém nevyhořely pojistky.

Tři minuty před sedmou se v restauraci U Vitoucha udělala tma, jakou nikdo nepamatuje. Tři minuty před sedmou nikdo nedohlédl ani na nejbližší půllitr.

A když potom paní Vitouchová zažehla svíčku, nebylo už nikdy nic jako předtím...

"Ježiši fuj, co to tam máte?" zeptal se Jiří Macoun Oskara Roubíčka. Jiří Macoun byl třídní učitel na základní škole v Hluchyni. Měl dobrotivou ženu Evičku a tři neveliké děti. Třicítku krátce za sebou a před sebou kus nezdravého života. Nezdravého proto, že trpěl zvláštní schopností přitahovat nemoci. Rád o nich mluvil a hluboko v duši si toužil každou z nich prožít na vlastní kůži. A ta touha byla tak silná, že se na něj nemoci přímo lepily. Právě dneska ráno ho cestou do školy

ofoukl zimní větřík. "To by byla klika, udělat se mi tak ječné zrno!" pomyslel si. Teď tu seděl s okem opuchlým jako bluma. Bělmo mu tlačilo panenku až k nosu, a tak neviděl zprava víc, než jeho špičku.

"Co fuj?" zeptal se na oplátku Roubíček. Oskar Roubíček byl invalidní důchodce. Původním zaměstnáním prodejce luxusních koberců. Malou chvilku byl ale také básníkem, malířem, vášnivým tanečníkem a chovatelem jeskynních pstruhů.

"Přeci, fuj. Co jako máte v tý sklenici, by mě zajímalo? To je něco hnusnýho, ne?" kulil Macoun překvapeně zdravým okem po zvláštním šedivém chuchvalci ve sklínce od okurek.

"Ty říkáš fuj?" usmál se Oskar a zadíval se dlouze do Macounovy tváře. "Tohle je fuj!" a šťouchl ho prstem do opuchlého oka, až z něj vyhrkly slzy.

Když si Macoun protřel zrak kapesníkem a několikrát naprázdno zamrkal, leknutím ztuhnul. Ve sklenici před ním se něco pohnulo. Bylo to to něco, co tam předtím leželo jen tak beze známky života. A hned nato podruhé. A jakoby to dokonce mrklo.

"Ježiš, vono vám to mrknulo!"

"No samozřejmě, že to mrklo. A mrklo to jedním okem stejně jako ty před chvilkou. Asi se ti vysmívá, víš?" tetelil se spokojeně Roubíček.

"No to jo, ale co to je?" vyjíkl vysokým hlasem Macoun.

"Co by to bylo? Heptyl." Řekl Roubíček.

U stolu to ztichlo jako mávnutím proutku. Jeden po druhém se nakláněli hosté ke sklenici a nahlíželi dovnitř. Každý chtěl vidět tu věc, která ležela v Oskarově sklenici. Každý chtěl vidět heptyla.

A tohle ticho přerušil až cinkot tácu s malými panáky. To paní Vitouchová přinesla něco pro zahřátí, než se začne zase točit pivo.

"Na píva si musíte holt počkat! Eletrikář už je na cestě...co to tam máte, dědku?" naklonila se přes stůl.

"No, to je heptyl." Odpověděl tiše Oskar.

"Heptýl? A na co to je?" ptala se na oko nedbale a pokládala na stůl jeden frťánek za druhým. Roubíček počkal, až se některý dostane k němu. Pozvedl frťan vzhůru a šup s ním nejkratší cestou do žaludku. Pak pohladil sklenici po víčku.

"No, heptyl. Já vám to ukážu, k čemu je. Ale nesmíte dělat rámus, ať ho nevyplašíte." A pak Oskar pomalu odšrouboval víčko a sáhl do sklenice. Ven vytáhl sevřenou dlaň a tu ještě přikryl druhou rukou. "Ne každej má v životě štěstí. Ne každej může mít spoustu peněz. Ne každej pozná lásku. Ale každej, úplně každej může mít heptyla."

Řekl a pootevřel dlaně.

"Kuuurva..." zašeptal tiše Macoun.

"Kuuurva!" zašeptala celá hospoda.

A pak Oskar otevřel dlaně docela.

A v ten okamžik se ozvalo silné zakašlání. Byl to Igor. Igor byl pardál středního věku s velikým bachorem. Živil se jako model studentů výtvarné školy. Bral padesát korun na hodinu a pózoval nejčastěji nahý. Jeho dny byly úterky. Úterý co úterý vydržel postávat v jediné póze až čtyři hodiny, s malou přestávkou na cigaretu.

"Pardón!" zařval ještě.

Vyplašenému heptylovi už ale na zádech vyrazila křídla. Dvakrát jimi zamával a vmžiku kroužil okolo lustru.

"A můžeme ho chytat! Já vám to říkal." Svěsil ramena Oskar. "Ten se sám nevrátí".

"Tak zatleskáme, třeba spadne," uvažoval Igor. A Macoun se hlasitě připojil "tleskejte, tleskejte, ať to uteče!" volal nadšeně. A stolovníci se připojili. A tleskali, a tleskali. A heptyl byl poplašenější a poplašenější. Zběsile mával křídly a narážel do všeho kolem. A najednou, prásk! Proletěl lustrem a rozbil žárovku. A nejspíš ho přitom trefil elektrický výboj, protože na okamžik ztratil vědomí a plácnul sebou přímo do dřezu pod pípou.

"A má to za sebou... mrcha." Vydechl Macoun.

"Nemá! Plave." Opáčil Igor a štamgasti se shromáždili kolem pípy, aby ten zázrak také viděli. Heptyl se skutečně chvilku topil, pak mu ale splaskla křídla a narostly žábry a ploutve. Zamrskal se mezi půllitry a vyplaval k hladině. Ploutve se rychle srazily a namísto nich vyrostly dlouhé drápky. Heptyl se jimi přitáhl k okraji dřezu a vyškrábal se ven. Roubíček mu přistavil hrdlo okurkové láhve a heptyl si do ní vlezl. Oskar utáhl víčko.

"To byla šlupka. Není mu nic?" strachovala se hostinská.

"Heptyla nic nebolí. Ten je na to pěstovanej," opáčil jí Oskar.

"A to máte to zvíře na to, abyste ho, dědku, trápil?" rozčilovala se.

"To není zvíře, paní Vitouchová, to je jenom takovej tvor," ušklíbl se a usrknul kořalku z vedlejší skleničky. "Když chcete, můžete ho trápit. Když chcete, můžete ho mazlit. Jak se komu líbí. Heptylovi to nic nedělá. Ten nic necejtí."

"Já jsem teda takový zvíře ještě neviděla" kroutila hlavou hospodská "co to žere? ...A jak se to líhne? To je z ňákýho vajíčka, že jo?"

"Nelíhne se..." Oskar zaťukal prstem na ubrus na znamení, že by si dal ještě jednoho panáčka. Zvědavá hospodská mu ho přistavila až pod nos: "tak honem, mluvte! Z čeho to teda vzejde?" "Heptyla si musí udělat každej sám. Z čehokoliv. Někdo z nití, někdo z kuliček šušní z nosu, někdo zase z něčeho jinýho. Ten se jinak nerodí. Udělat si ho ale může každej, paní Vitouchová. Úplně každej."

A Oskar se podíval přes sklo frťana k lustru. Jaký asi výboj mohl heptyla srazit k zemi, nejde přece elektřina? Jakoby najednou bylo něco jinak...

Když se právě v tu chvíli rozsvítilo světlo, svítily jen tři lustry. Všechny, kromě toho, kterým heptyl proletěl. "Jaký asi výboj ho mohl srazit?" pomyslel si znovu Oskar.

"Pívo! Kdo chtěl to pívo?" rozburácela se paní Vitouchová.

Restaurace se vrátila zpátky do starých kolejí. Byl leden. Venku začalo mrznout. Nikomu se nechtělo ven.

Až se totiž všichni rozejdou, bude každý pokračovat vlastní cestou sám. A nebude mít s kým se o tu cestu podělit. Kromě Roubíčka. Roubíček si bude mít s kým povídat. A když ne přímo povídat, bude se mít komu svěřit. Roubíček si ponese domů heptyla.




Macoun si odemkl dveře a tiše, jako myška, proklouzl do pokoje na gauč. Neslyšela ho jeho dobrotivá žena, ani jeho tři děti. Celou noc nezamhouří oko, stejně tak jako nikdo z hostí restaurace U Vitoucha. Všichni budou myslet na jednu jedinou věc. Na věc, která ještě nedávno ležela jako bez života na dně sklenice od okurek.

A až přijdou zítra ráno do práce nebo na úřad nebo do obchodu, nikomu nic neřeknou. Protože by si všichni mysleli, že jsou šáhlí.

0
Vytisknout
11311

Diskuse

Obsah vydání | 21. 1. 2014