Válka, která může Trumpa konečně zničit
15. 3. 2026 / Fabiano Golgo
Předstírat opak by bylo obscénní. Jeho režim jen několik
týdnů předtím utopil Írán v krvi během celostátních protestů. Aktivisté
zdokumentovali více než 7 000 potvrzených mrtvých, převážně
demonstrantů, zatímco jiné odhady z Íránu naznačují, že v prvních dnech
represí mohlo být zabito až několik desítek tisíc lidí.
Bezpečnostní
síly střílely do demonstrantů na náměstích i v bazarech. Ve městě Rašt
na severu země podle zpráv vojáci zmasakrovali civilisty v tržní čtvrti.
Nešlo o nedokonalou vládu, která by se snažila udržet pořádek. Šlo o
teokratickou autokracii, jejíž bezpečnostní aparát se po desetiletí
opíral o kulky, věznice a ideologické milice, aby vládl nespokojené
populaci. Nad politickým koncem takového systému by nikdo neměl
truchlit.
Nic z toho však neznamená, že válka zahájená Donaldem
Trumpem je legitimní – nebo moudrá. Naopak, může být, že pád jednoho
brutálního režimu se nakonec stane politickým pádem muže, který se ho
pokusil zničit.
Nejjednodušší morální omyl ve válce je předpokládat, že pokud je jedna strana monstrózní, druhá musí být ctnostná.
Islámská
republika pod Chameneím byla skutečně monstrózní. Její represe byly
systematické a smrtící. Na začátku roku 2026 se protesty, které začaly
jako demonstrace proti ekonomickému kolapsu, proměnily v největší výzvu
režimu od revoluce v roce 1979. Odpovědí byl masakr. To však neznamená,
že rozhodnutí americké administrativy přejít od tlaku a sankcí k
atentátu a válce proměnilo Washington v osvoboditelskou sílu.
Nejvýstižnější
analogie je spíše ta, kterou používá trestní právo: vrah zabije jiného
vraha v jedné vězeňské cele. Oběť není nevinná. Vrah je stále vrah.
Chameneího režim si zasloužil pád. Spojené státy však neměly právo rozhodnout o něm leteckým úderem.
Trump
zřejmě věřil, že může zopakovat to, co se mu zdálo být předchozím
úspěchem: dramatické zajetí venezuelského siláka Nicoláse Madura. V této
epizodě Washington předvedl svou sílu, přeskupil geopolitickou
šachovnici v Latinské Americe a odešel s image rozhodnosti. Írán není
Venezuela. Je to velká země s mocným ideologickým vojenským aparátem –
Revolučními gardami a milicemi Basídž – který přežil čtyři desetiletí
izolace a tlaku. I po ničivých náletech a smrti nejvyššího vůdce
zůstávají klíčové instituce režimu ozbrojené a hluboce zakořeněné.
Okamžitou
politickou reakcí v Íránu navíc nebyla kapitulace, ale konsolidace.
Náboženské vedení rychle dosadilo Chameneího syna Mojtabu Chameneího
jako jeho nástupce, čímž upevnilo tvrdou linii režimu místo otevření
prostoru pro reformy. Představa, že íránský stát se zhroutí okamžitě po
smrti nejvyššího vůdce, se ukazuje jako druh magického myšlení, který v
minulosti zničil mnoho amerických intervencí – od Bagdádu po Kábul.
Bombardování režimu automaticky nevytváří demokracii. Často vytváří něco horšího.
To,
co může válku nakonec ukončit, nemusí být odpor Íránu, ale netrpělivost
americké veřejnosti. Konflikt už narušil globální energetický systém.
Íránské hrozby vůči lodní dopravě v Hormuzském průlivu – kudy běžně
prochází zhruba pětina světové ropy – vyhnaly ceny energie nahoru a
otřásly světovými trhy. Ani země tak energeticky bohatá jako Spojené
státy se nedokáže plně vyhnout důsledkům globální ceny ropy. Když zdraží
palivo, dopady se přelévají celou ekonomikou: vyšší náklady na dopravu,
dražší potraviny, dražší letenky a tím rostoucí inflace. Tato
ekonomická bolest má přímý politický důsledek. Drahý benzín zničil více
amerických prezidentství než zahraniční nepřátelé.
Trump, který
kdysi postavil svou politickou značku na slibech ekonomické prosperity,
nyní čelí možnosti, že právě jeho vlastní válka přinese inflaci a
ekonomickou úzkost, kterou voliči trestají nejtvrději.
Bílý dům
čelí ještě jednomu problému: válka nebyla nikdy populární. Po úderech,
které zabily Chameneího a rozpoutaly konflikt, vypukly ve Spojených
státech protesty. Na rozdíl od mnoha předchozích konfliktů nezačala tato
válka vlnou vlastenecké jednoty. Americká veřejnost se na operaci dívá
spíše jako na další pokus o změnu režimu na Blízkém východě. Tento
instinkt vychází ze zkušenosti. Po celé generace se Washington snažil
přetvářet region vojenskou silou – a často katastrofálně selhal.
Trump
sliboval něco jiného: rychlé vítězství, rozhodné vedení, minimální
náklady. Místo toho Američané sledují začátek konfliktu, který se může
proměnit v další dlouhou a destabilizující válku.
Nic z toho by
nemělo zastínit jednoduchou pravdu. Islámská republika Íránu si
nezasloužila ani sympatie, ani přežití. Vláda, která střílí do vlastních
občanů a zabíjí tisíce lidí v ulicích, ztrácí jakýkoli nárok na morální
legitimitu. Protesty ukázaly společnost v otevřené revoltě proti
režimu, který vyčerpal veškerou důvěryhodnost. Pokud se islámská
republika nakonec zhroutí pod tíhou vlastních represí, ekonomických
selhání a šoku z války, nebude to pro svět ztráta.
To ale
neznamená, že muž, který zasadil úder, si zaslouží zásluhy. Dějiny jsou
plné momentů, kdy jeden padouch odstraní jiného. Otázkou pro Američany
je, zda jejich prezident právě nespáchal jednu z největších
strategických chyb tohoto století. Pokud se válka protáhne, pokud ceny
ropy zůstanou vysoké, pokud ekonomika zpomalí a pokud začnou růst
americké ztráty, politické důsledky mohou být rychlé.
Trump možná
skutečně uspěje v ochromení íránského režimu. Ale stejná válka může
ochromit jeho prezidentství. Nakonec může být nejtrpčí ironií toto: muž,
který slíbil nekonečná vítězství, může zjistit, že válka, kterou
rozpoutal, aby demonstroval americkou sílu, je konfliktem, který ho
nakonec porazí.
Diskuse