Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Případ Moravec a diagnóza falešné symetrie

14. 3. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 6 minut

Odchod Václava Moravce z České televize není jen koncem jednoho dvacetiletého televizního cyklu; je to terminální symptom patologie, která rozežírá liberální demokracie: víry, že veřejnoprávní televize má být pod záminkou „vyváženosti" burzou pro hlučný populismus. Když se Moravec v přímém přenosu loučil a kritizoval „pseudovyváženost", udělal to, k čemu má dnes jen málokterý novinář odvahu: zvolil raději mlčení než spoluvinu na zprostředkovaném barbarství.

Kritika, která se na Moravce snáší a obviňuje ho z „elitářství" za to, že si vybíral své hosty – technokratické figury typu Jiřího Rusnoka nebo uznávané akademiky – odhaluje jen hluboký český provinciálnost. Ten pořad nikdy nebyl anarchistickou agorou; jmenoval se Otázky Václava Moravce. Jméno v titulu není projevem marnivosti, ale zárukou původu. Když veřejnoprávní instituce angažuje novináře takového formátu, kupuje si jeho schopnost oddělovat zrno od plev, argument od křiku a státníka od rváče.

Velkým omylem dnešní doby je představa, že veřejnoprávní televize musí dát všem stejný prostor. Přitom úkol veřejné služby je přesně opačný: dát hlas těm, které trh ignoruje, a zavřít dveře těm, kteří využívají demokracii k její destrukci. Zvát postavy typu Tomia Okamury – který léta útočil na důstojnost ČT a integritu jejích zaměstnanců – není pluralismus. Je to nastavení krku katovi. Je to proměna debaty v „útočný cirkus", kde je pravda první obětí organizovaného chaosu.

To, co čeští kritici nazývají Moravcovou „stranností", je ve skutečnosti nezávislost. Nezávislost říci „ne" fašismu převlečenému za opozici. Nezávislost chápat, že neexistuje žádná symetrie mezi vědcem a konspiračním teoretikem, mezi politikem respektujícím instituce a „výtržníkem", který žije z jejich ničení.

Když televizní instituce přiřadí jméno svého zaměstnance k vlajkovému pořadu, implicitně mu přenechává část editorské autority. Dělá to nikoli z laskavosti, ale z racionálního kalkulu: ví, že lidé sledují Moravce, ne abstraktní „nedělní diskuzi ČT". V okamžiku, kdy mu tuto autonomii odebírá pod politickým tlakem, aniž by existoval novinářský důvod, porušuje mlčenlivou smlouvu, na níž pořad stál.

Podle mediálního analytika Filipa Rožánka se na Otázkách projevuje, jaký objem práce jeden moderátor musel nést: jde o dvouhodinový pořad, který stojí a padá na jednom moderátorovi, a příprava je neuvěřitelný výkon sám o sobě. Tento model — pořad pojmenovaný po novinářovi, stojící na jeho osobní kurátorii — není žádnou českou specialitou ani výjimečností. Je to celosvětová norma kvalitní televizní žurnalistiky.

Podívejme se za hranice. Ve Velké Británii vysílala BBC One od roku 2005 do roku 2021 pořad The Andrew Marr Show, pojmenovaný po novináři, jenž byl předtím šéfredaktorem The Independent a politickým editorem BBC. Jeremy Paxman se v BBC nikdy neomlouval za to, že je tvrdým inkvizitorem, který nepřijímá hosty neschopné dostát úrovni svého úřadu.

V Německu ZDF vysílá ve čtvrtek večer pořad pojmenovaný prostě Maybrit Illner. Novinářka Maybrit Illner vede na ZDF diskusní pořad s klíčovými hosty pod svým vlastním jménem. Nikdo v Německu nepovažuje za protidemokratické, že Illner nepozve do každé diskuze každého krajního politika jen proto, že získal parlamentní mandát. Podobně Anne Will vedla na ARD svůj pořad pod vlastním jménem po dlouhá léta s jasnou redakční identitou: ne neutrální zprostředkovatel, ale osobnost s novinářskou vizí.

Jde tedy o model rozšířený od Londýna po Washington a Berlín: televizní instituce si uvědomí, že hvězdný novinář je hodnotnější než standardizovaný formát; přiřadí mu pořad s jeho jménem; a akceptuje, že kurátorium hostů je součástí jeho novinářské práce, nikoli vedlejším produktem, který lze kdykoli korigovat politickým tlakem.

Smysl veřejnoprávního vysílání není symetrie. Je to přístup k hlasům, tématům a perspektivám, které by na komerčním trhu nedostaly šanci. BBC vznikla proto, aby vzdělávala, informovala a bavila — ne proto, aby mechanicky odrážela všechny existující poměry politických sil. Německé ARD a ZDF mají ve svých zakládajících dokumentech zakotvenou povinnost přispívat k demokratické kultuře a pluralitě, ale pluralita neznamená absolutní symetrie mezi demokratickými a antidemokratickými hlasy. Evropské nařízení European Media Freedom Act z roku 2024 naopak ukládá členským státům, aby pro veřejnoprávní média zajistily stabilní a předvídatelné financování, chráněné před přímými zásahy vlád.

Když sledujeme kritiku, která obviňuje Českou televizi z přílišné náklonnosti k evropskému středu či k jakési „středolevé" citlivosti, musíme se na věc podívat optikou širšího mediálního ekosystému. Žádná instituce neexistuje ve vakuu. V zemi, kde komerční diskurz – reprezentovaný platformami jako CNN Prima News nebo Televizní noviny – dominantně inklinuje k pravicovému libertarianismu, euroskepticismu a často i k populistickému zjednodušování, hraje veřejnoprávní médium nezastupitelnou roli korektivu.

Demokracie nepotřebuje jen pluralitu hlasů, ale především rovnováhu perspektiv. Pokud by Česká televize rezignovala na svou roli obhajoby liberálně-humanistických a proevropských hodnot, vznikla by v české společnosti hluboká reprezentativní trhlina. Miliony občanů, kteří nesouzní s hlučným nacionalismem ani s tržním fetišismem soukromých stanic, by náhle ztratili svůj intelektuální domov. ČT zde nepůsobí jako ideologický agent, ale jako stabilizační prvek, který brání tomu, aby se veřejná debata zvrhla v monolog jedné strany.

Bez tohoto protiváhu by český veřejný prostor nebyl pestřejší, byl by pouze prázdnější a náchylnější k extremismu, který se dnes tak snadno šíří tam, kde chybí pevné redakční mantinely.

Sdělovací prostředky