Interpretační poklesek i vítězství

15. 10. 2019 / Pavlína Antošová

Lermontov, Valerik

Když pojednáváme o výročích, bývají čísla jako 205 považována spíše za záminku. Ale u osobností formátu Michaila Jurjeviče Lermontova jde o záminku nanejvýš vítanou. Počínaje patnáctým říjnem 2014, kdy si veřejnost připomněla 200 let jeho narození, se pochopitelně odehrály další události. A ty se k památce tohoto nejtypičtějšího romantika ruské literatury vztahují buď s nahořklou ironií, nebo s jímavou přesvědčivostí. Potvrzují tak nejen proměnlivost výkladů, ale samozřejmě i trvalou platnost Lermontovova díla.


Nenápadný prohřešek

Ještě při oslavě „kulatin“ se jeho vzdálený příbuzný (jenom pro úplnost – s erudicí v obchodní sféře) rozpovídal o skvělém načasování: Nejprve zmínil skutečnosti, že sté výročí básníkova narození poznamenala první světová válka a na sté výročí jeho úmrtí (roku 1941) vrhla stín nacistická okupace. Proti těmto ohlédnutím nelze nic namítnout. Jenže vzápětí pro vytvoření kontrastu přešel k aktuálnímu jubileu v roce, kdy se Rusku vrátil Krym; a tuto skutečnost vyzdvihl jako příznivou. Tak nějak samovolně přitom vynechal okolnosti, za nichž se jeho země o znovuzískání atraktivního poloostrova přičinila: Nevadilo mu, že fotografie a příběhy, poskytované ukrajinskou stranou, vypovídají o hrubém násilí. Možná tuto skutečnost ani nezaznamenal.

Jak taková aktualizace souvisí se samotným básníkem? Respondent zrovna stál před částí stylizované tapety, na níž vynikaly proslulé verše ze zvláštního spojení popisu bitvy s epistolární formou – z básně Valerik. V překladu Josefa Hory tento úryvek zní:

„… ubohý člověk! myslel jsem,

co chce? Jas dává nebe žárné,

pod nebem dosti místa všem,

však sny své nenávistné marné

on snuje dál. Co běsní v něm?“

(„… Я думал: жалкий человек!

Чего он хочет!.. небо ясно,

Под небом места много всем,

Но беспрестанно и напрасно

Один враждует он — зачем?“)

Výslednou (samozřejmě skrytou) ironii tohoto spojení si neuvědomil ani zmíněný mluvčí, ani reportér, který jej zpovídal. Sám velký romantický autor sice vynikal i příležitostnou jízlivostí, ale ta se projevovala hlavně v prostředí ruských velkoměst. Zároveň však v okamžicích upřímného, hlubokého vcítění přemýšlel o osudu kavkazských horalů; včetně těch, proti nimž byl během vyhnanství coby důstojník nasazen. Tyto myšlenky samozřejmě přispívaly k jeho rozpolcenosti. Kdyby se byl (jako jeho prastrýcové) mohl osvědčit už za Napoleonova tažení roku 1812, byl by smysl svého konání našel i v uniformě. Avšak přestřelky v milovaných horách – a tím spíš daleko větší, nesmírně krvavou bitvu tamtéž – vnímal jako tragédii.

Nepochybný triumf

Naopak zamýšlený a jednoznačně pozitivní účinek měla na začátku roku 2015 moskevská inscenace opery Démon, již podle nejslavnější Lermontovovy poémy složil Anton Rubinstein. Titulní rolí při tomto uvedení si svůj dlouholetý sen splnil Dimitrij Hvorostovskij.

Jeho plné nasazení i výkony rovněž výborných kolegů ještě umocnily mnohočetné poselství této básníkovy zřetelné autoprojekce. Libretista Pavel Viskovatov totiž zachoval mnoho pasáží z originálu. A tak světoznámý ruský basbarytonista nenásilně zdůraznil i myšlenky, jež v proudu asymetrických slok mohou čtenáři uniknout. Jako například (opět v Horově překladu):

Co lidé? Život plný psot?

Šel, přešel, dál jde lidský rod!“

 („Что люди? что их жизнь и труд?

Они прошли, они пройдут...“)

 

Krom toho mimoslovní i mimohudební inscenační prostředky pomohly vyzdvihnout některé další významy, v textu převážně skryté mezi řádky. Třeba netečnost vyšších sil právě v okamžicích, kdy člověk svádí svůj nejurputnější boj.

Mrazivě dnes působí jistá podobnost mezi osudy básníka a operního pěvce. Lermontov se emblematickým tématem démona zabýval od svého dospívání. Monumentální poému (u níž například současný český rusista Milan Dvořák upozorňuje, že zdaleka nemusela být plánovanou konečnou verzí) pak stihl napsat v roce vražedného souboje. Hvorostovskij v roli démona zazářil na začátku roku, kdy mu (o pět měsíců později) lékaři diagnostikovali zhoubný nádor. Během nezapomenutelných představení ještě o pozvolna hlodající smrtelné nemoci nikdo nic netušil.

Ponechme teď stranou občasná varování, podle nichž se démonická témata na jevišti uvádět (a možná ani literárně zpracovávat) nemají. Fakt, že oba umělci stihli své záměry uskutečnit, je sám o sobě obrovské štěstí v neštěstí. Mimochodem – po boku Dimitrije Hvorostovského se v roli knížecí dcery Tamary zaskvěla mladá litevská sopranistka Asmik Grigorjan. Ta dodnes žije ve Vilniusu, a její procítěné vystupování se slavným kolegou (s nímž nazpívala i CD) a pozdější smutek nad jeho úmrtím naznačily, že Dimitrij Hvorostovskij jiné národy plně respektoval. Nezapomenutelný operní projekt se v době mezi dvoustým a dvoustým pátým výročím Lermontovova narození stal mezníkem. Jasně dokládá skutečnost, že síla básníkovy vůle ke svobodě se žádným účelovým interpretačním posunem nesníží.


0
Vytisknout
2225

Diskuse

Obsah vydání | 17. 10. 2019