Čas pro nové osvobození?

16. 10. 2019

Praha, červenec 2019. Sedím s Ivanem Havlem v útulném výklenku restaurace rakouskouherského stylu s názvem Monarchie, když přichází Monika Pajerová. Studentská lídryně Sametové revoluce Monika po třiceti letech dosud hýřící energií, blond, s brýlemi, vytahuje z batohu smartphone a skenuje čárový kód na mé láhvi minerálky. Telefon bzučí a zobrazuje zeleně vyvedenou karikaturu Andreje Babiše, oligarchy z agrobyznysu a bývalého informátora tajné policie, který je nyní českým premiérem. Pod jeho zamračenou tváří se skví nápis "Bez Andreje" indikující, že tato lahvovaná voda není produktem žádné z jeho společností. "Je to v pořádku," říká Monika, "můžeš ji vypít!", napsal Timothy Garton Ash.

O týden dříve proběhla ohromná demonstrace vyzývají k Babišově rezignaci na Letné, místě konání největšího shromáždění Sametové revoluce v listopadu 1989. Některá z hesel (Pravda zvítězí nad lží", "Odstup!"), extravagantní občanské sentimenty a něco málo lidí v davu upomínalo na události před třiceti lety. Avšak tato manifestace představila rappera a youtuberskou hvězdu a vedla ji nová generace studentů kolem dvacítky. Zatímco tenkrát jsme se třásli pod mrznoucím sněhem, nyní se pekli v připalujícím slunci.

Vousatý student teologie Benjamin Roll, jeden z organizátorů protestu, v legračním slamáku proti slunci prohlašuje:

"Neděláme revoluci. Vážíme si odkazu a hodnot roku 1989 a chceme v nich pokračovat aktivní snahou dosáhnout lepší budoucnosti. Ale situace je jiná. Nyní varujeme před změnou. Varujeme před směřováním změn v naší zemi za Babiše a Zemana. Varujeme před zkrocením justice a médií a před uzurpací moci několika oligarchy. Varujeme před tím, jak nám nenápadně kradou demokracii."

Před ním bylo něco, o čem Václav Havel mohl jen snít: Moře občanů nadšeně mávajících žlutomodrými vlajkami Evropské unie, k níž Česká republika nyní patří.

Věci se mění. Ale proč měli pocit, že je pořád, nebo znovu, třeba masového protestu? Proč třicet let ode dne po polosvobodných polských volbách z 4. června 1989, které zahájily řetězovou reakci osvobozování od komunismu, jsem stál v davu demonstrantů ve středním věku, kteří volali "Lech Walesa! Lech Walesa!", zatímco nyní tělnatý a bělovlasý hrdina Solidarity stál na pódiu ve staré čtvrti Gdańsku? Proč se předseda Evropské rady Donald Tusk cítil nucen následovat starého Lecha na pódium a vyzýval dav, aby navázal na zkušenost protikomunistického odporu, zatímco klade pokojný odpor polské legitimně zvolené vládě? Zatímco v kritickém okamžiku tranzice v roce 1989 disidentský spisovatel Adam Michnik navrhl tehdy dosud vládnoucím komunistům slavnou formuli "Váš prezident, náš premiér!", Tusk nyní volal "Vaše veřejnoprávní televize, náš Internet!".

A proč v předvečer výročí ceremoniálního znovupohřbení lídra maďarské revoluce v roce 1956 Imreho Nagye, 16. června 1989, můj starý disidentský přítel János Kis seděl se mnou v budapešťském baru a chladně označoval současný politický systém v Maďarsku jako autokracii? Autokrat, o nějž jde, Viktor Orbán, mi byl poprvé představen před třiceti lety Jánosem samotným, který ho doporučil jako zářný příklad pro novou, liberální generaci. Orbán následně studoval za peníze George Sorose na Oxford University a v roce 1989 se stal fascinujícím řečníkem na onom ceremoniálním Nagyově pohřbu. Avšak nyní on a jeho politická strana Fidesz systematicky likvidují liberální demokracii v členském státě Evropské unie.

V době desátého výročí roku 1989, na zlomu milénia, jsme mohli slavit jak originální triumf sametových revolucí, tak velký následný pokrok. V čase dvacátého výročí v roce 2009 se země Střední Evropy staly členy NATO a EU, zatímco politologové označovali Maďarsko za "konsolidovanou demokracii". V okamžiku třicátého výročí se naproti tomu na zklamané rty dere otázka: "Co se pokazilo?"

Otázka je oprávněná a pokusíme se na ni odpovědět, ale musí jí předcházet pohled na to, co se podařilo... kořeny dnešních problémů lze často nalézt na půdě včerejších triumfů. Například jedním fundamentálním úspěchem bylo prostě to, že mnohem více lidí získalo individuálně více svobody... Pro mě osobně je zdrojem hlubokého uspokojení vidět tolik mladých, talentovaných Poláků, Maďarů, Čechů a Slováků studovat se mnou a mými kolegy v Oxfordu a pokračovat v hodnotných, produktivních, prospěšných životech. Avšak zřídka vedou takové životy doma ve svých zemích. Spíše je potkávám opět v Londýně, Paříži, Vídni nebo Berlíně.

Takže individuální zisk svobody vytváří kolektivní problém emigrace. Rozsah emigrace z postkomunistické Evropy je ohromující. Mezi lety 1989 a 2017 emigrovalo asi 27 % Lotyšska; pro Bulharsko se údaj blíží 21 %. Za jedinou dekádu opustily Rumunsko více jak tři miliony lidí, poté co země v roce 2007 vstoupila do EU...

Skutečným problémem regionu je emigrace, ale imaginárním problémem imigrace. Uprchlická krize, která vyvrcholila v letech 2015-2016, přivedla do Jižní a Západní Evropy miliony migrantů z širšího Blízkého východu a Afriky. To se stalo definujícím momentem středoevropské politiky. Populističtí politici dovedně využili strachu společností, které byly po čtyřicet let odříznuty za železnou oponou, s relativně nedávnou zkušeností s multikulturním životem - ačkoliv před rokem 1945 byla Střední Evropa etnicky a nábožensky multikulturní. Polský populistický lídr Jarosław Kaczyński prohlásil, že migranti přinášejí nebezpečné "parazity a protozoa". Strana Alternative für Deutschland (AfD), původně inspirovaná západoněmeckým profesorem oponujícím euru, se proměnila v protiimigrantskou stranu skórující obzvlášť dobře v bývalém východním Německu, s xenofobní, "lidovou" (völkisch) rétorikou, o níž jsme si mysleli, že je navždy pohřbena kvůli spojení s nacismem.

Orbán si získal veřejnou podporu s groteskní propagandou, která obviňuje Sorose a Brusel ze spiknutí s cílem zaplavit křesťanské Maďarsko muslimskými přistěhovalci s černou pletí. Během takzvané národní konzultace k imigraci, což byla oficiální reklamní kampaň - Fidesz nyní rutinně využívá státní administrativu ke stranickým účelům - prezentoval velkou značku Stop na pozadí detailu z téže fotografie shromážděných uprchlíků, kterou využil známý plakát "Breaking Point" Nigela Farage před britským referendem o brexitu v roce 2016. Před volbami v roce 2018 bezplatný tabloid nazvaný Lokál, založený jedním z nejbližších Orbánových poradců, opakovaně publikoval fotografie atraktivních bílých žen vedle ošklivě vyhlížejících mužů tmavé pleti, kteří na ně údajně zaútočili. "Evropská válka - je to to, co chceme?", ptal se slogan. Jedna titulní strana Lokálu zobrazovala Sorose chválícího opoziční lídry držící velké kleště toho typu, jaké v roce 1989 použili maďarský a rakouský ministr zahraničí ke stříhání ostnatého drátu mezi oběma státy. Místo toho Orbán nyní buduje vlastní ploty z ostnatého drátu na hranici se Srbskem. Podle odhadu bylo ve Střední a Jihovýchodní Evropě vybudováno nějakých 1 200 km nových plotů a pohraničních fortifikací, většinou v reakci na uprchlickou krizi.

Babiš prosazuje o něco mírnější verzi stejné rétoriky v českých zemích a není sám. "Máme více protiimigrantských stran než imigrantů," vtipkuje studentský lídr Benjamin Roll, když se krátce setkáme po demonstraci na Letné. Můj český přítel mi vysvětlil, jak místní ve vsi, kde má chalupu, nedaleko rakouských hranic, opravdu žádali o obnovu plotu z ostnatého drátu. Vraťte nám železnou oponu!

To vše kvůli EU, která jim toho tolik dává, ale požádala středoevropské země, aby přijaly jen několik tisíc migrantů, kteří vyčerpávají zdroje zemí jako Itálie a zoufale zchudlé Řecko. Ale ne. Neptejte se, co můžete udělat pro Evropu, ptejte se jen, co může Evropa udělat pro vás...

Od roku 2008 západní demokratický kapitalismus vypadá o dost méně přitažlivě a východní autoritářský kapitalismus o něco více. Nyní existuje alternativní modernita. Orbán, vždycky číhající na měnící se zdroje bohatství a moci, v roce 2014 sdělil maďarskému publiku, že finanční krize ukázala, že "liberálně demokratické státy nedokážou zůstat globálně konkurenceschopné" a poukázal na Singapur, Čínu, Rusko a Turecko jako příklady "systémů, které nejsou západní, ani liberální, možná ani ne demokracie, ale jsou úspěšné". "Nemyslím," uzavřel, "že naše členství v Evropské unii něm brání vybudovat iliberální nový stát na národních základech." Což, s ohledem na verdikt EU, je smutně přesné.

Neměli bychom přehánět: Jen málo Středoevropanů si opravdu přeje, aby jejich společnosti více připomínaly Čínu nebo Rusko. Jejich představa "normální" země je pořád mnohem blíže Německu nebo Kanadě. Ale Čína a Rusko jsou zdroje významných investic, které tito autoritářští giganti rozhazují s přiměřeným ziskem politického vlivu v zemích jako Maďarsko a Srbsko. Jestliže kdysi imperiální Německo plánovalo železniční trať Berlín - Bagdád, tak imperiální Čína nyní projektuje trať Athény-Budapešť, aby umožnila zboží importovanému přes Číňany vlastněný kontejnerový přístav Pireus dopravu rovnou do středu Evropy. Peking formalizoval skupinu "17+1" složenou ze středoevropských zemí a zemí evropského jihovýchodu, včetně Řecka. Český prezident Miloš Zeman, který je úzce napojen na oligarchu s významnými obchodními zájmy v Číně, tvrdí, že chce změnit svou zemi v "nepotopitelnou letadlovou loď expanze čínských investic" v Evropě. Přinejmenším se politikům jako je Orbán hodí ukázat Bruselu a Washingtonu, že se mohou obrátit někam jinam. "Pokud EU nedokáže poskytnout dost kapitálu," pronesl na jednání evropských lídrů v Berlíně, "prostě je nasbíráme v Číně".

Omylem Západu po roce 1989 nebylo to, že oslavoval, co se dělo v Berlíně, Praze, Varšavě a Budapešti jako triumf liberálních, evropských a západních hodnot. To všechno byla pravda. Naším omylem bylo představovat si, že to je nyní norma, nový normál, směr, jímž kráčí historie. Takže například neokonzervativci jako Paul Wolfowitz zřejmě opravdu věřili, že pokud jen svrhnete monopartijní diktaturu v Iráku, na jejích troskách rapidně vznikne demokracie, tak jako vznikla na ruinách Berlínské zdi. A dvě generace novinářů - ti kdo byli u toho, když padla zeď, a ti kdo si přáli, aby u toho byli - špatně četli Arabské jaro jako nový devětaosmdesátý. Po třiceti letech můžeme vidět, že místo aby šlo o novou normu, to co se přihodilo v Evropě v roce 1989 bylo velkou historickou výjimkou, unikátní, jedinou svého druhu.

Takže je čas na novou revoluci ve Střední Evropě? "Ne," zněla odpověď mladého studenta teologie Benjamina Rolla na oné demonstraci v Praze - a "Ne" je správná odpověď. Pokud přijmeme užitečnou definici revoluce od politologa George Lawsona jakožto "rapidní, masové, energické, systemické transformace principiálních institucí a organizací společnosti", pak Střední Evropa zažila svou revoluci v roce 1989 a nepotřebuje další.

Požadavkem okamžiku je však důkladná reforma. To platí o celém západním demokratickém světě, který urgentně vyžaduje hlubokou obnovu liberálních institucí a praktik, ale zejména se to týká postkomunistické Střední Evropy, která čelí specifické sadě problémů vycházející z unikátní povahy její tranzice. S určitou nadsázkou můžeme dokonce říci, že přišel čas pro druhé osvobození Střední Evropy. "Potřebujeme znovuzrození svobody," řekl mi na jaře Wawzyniec Smoczyński, polský novinář, který se stal aktivistou. A dobrou zprávou je, že existují lidé, kteří na tomto cíli pracují, včetně mnohých z generace, které říkám postdevětaosmdesátníci - evropských mileniálů narozených v letech před a po roce 1989, kteří se teprve nyní staví na vlastní nohy...

Ano, lze toho dosáhnout. Tito noví reformátoři čelí mocným silám setrvačnosti, korupce a reakce, jak mezi elitami, tak v širší společnosti, ale také mezinárodní situaci mnohem méně příznivé, než byla v roce 1989. Nicméně pouze v Maďarsku zašla eroze demokracie tak daleko, že je obtížné představit si, jak by dokonce i ta nejlépe organizovaná opoziční strana v dohledné době vyhrála celostátní volby. Všude jinde v regionu dosud existují řádné, svobodné a relativně spravedlivé volby. Tak jako v Americe, jako v Británii, jako v každé jiné nedokonalé demokracii - a která není? - výzvou pro Střední Evropu je najít stranu, program a lídry, kteří by vyhráli tyto příští volby. Mají nyní stejné problémy jako my.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
4210

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2019