Nejbližší volby v ČR mohou být ty prezidentské

Budoucnost ČR v rukou nejvyššího pana názorového vůdce

17. 10. 2019 / Bohumil Kartous

čas čtení 8 minut

Prezident Miloš Zeman poprvé otevřeně doporučil své nástupce. Je možné, že je to jen další kost, po které se vrhne veřejná diskuse, aby se následně ukázalo, že byla předem dokonale ohlodaná a že se mezi tím hodovalo jinde. V souvislosti s množícími se a z odlišných stran přicházejícími spkeulacemi o zhoršujícím se zdravotním stavu prezidenta, i v souvislosti s jeho viditelně gradující fyzickou nemoucností (naposledy při návštěvě Varšavy), pojďme brát věc vážně. Může se stát, že v ČR proběhnou mimořádné volby, a to ještě před těmi krajskými, jejichž regulérní termín je stanoven na podzim 2020. Mimořádné prezidentské volby mohou velmi významně rozhodnout o tom, jakým směrem se bude odvíjet politická orientace ČR v následujících několika letech. Za dané situace to může rozhodnout o tom, zda se ČR stane ještě více kořistí oligarchických skupin, nebo zda si zachová, jako jedna z mála postkomunistických zemí, svou liberálně demokratickou povahu a tedy významně větší naději na jinou než druhořadou evropskou budoucnost.

Role prezidenta v ČR bývá nejčastěji skloňována v souvislosti s konkrétními exekutivními pravocemi, které mu uděluje ústava. Jakkoliv jde při naplňování těchto pravomocí o velmi významná rozhodnutí, která mohou ovlivňovat politické dění v ČR, z hlediska toho, jaký potenciální vliv prezident ve skutečnosti má, to zdalek není vyčerpávající. Ani to hlavní, čím český prezident vstupuje do politického a společenského života společnosti.


Miloš Zeman nepochybně ukázal, že je stejně zdatným ústavním "kreacionistou", jako jeho předchůdce Václav Klaus. Posledním příběhem této pokleslé politické disciplíny byla protrahovaná hádka o odvolání ministra kultury, kdy prezident ukázal, že neváhá zneužít jakékoliv příležitosti, jež se mu naskytne, aby buď vydíral své politické oponenty, nebo podporoval okruh věrných. Ústava se v jeho případě stává jakýmsi volně pojatým návodem k výkonu vlastní (zlo)vůle.

To jsou ale v celkových takřka sedmi letech Zemana ve funkci prezidenta jen příležitostné chvilky štěstí, byť pro něj nepochybně extatické. Mnohem důležitější je permanentní působení Zemana na veřejné mínění, od výběru médií, kterým poskytuje svá vyjádření, samotného jejich obsahu, otevřeného projevování sympatií a antipatií vůči politikům i politikám, až po udělování státních vyznamenání či okruhu apoštolů, kteří ho obklopí v okamžiku vítězství.

Nejen Zeman, ale jakýkoliv český prezident má významný potenciál ovlivňovat veřejný diskurs. Z pozice své funkce, z hlediska společenské role, kterou mu tato funkce dává, je český prezident nejvyšším panem názorovým vůdcem. Může naplnit inherentní představu toho, kdo se snaží společnost spojovat na tom dobrém, smiřovat, ukazovat směr, kudy společně jít, tedy sehrát roli skutečného "tatíčka".

Může se ovšem tvářit jako tatíček, zároveň však zlomyslně a účelově zneužívat své role k tomu, aby společnost rozděloval, paralyzoval ji hlubokým vnitřním sporem a umožnil tak oportunistům, aby z takové situace těžili. Tak to dělá Miloš Zeman, s nebývalou toxicitou a neskutečným zaujetím pro destrukci. Zeman ukázal, že potenciál českého prezidenta ničit společenský diskurs může sehrát významnou roli v politickém rozhodování o otázkách, do nichž prezident zdánlivě nemá pravomoc zasahovat. Našel si cestu, jak pomoci ČSSD k terminálnímu stádiu, jak udržet na vysokých preferencích hochštaplera Okamuru, jak legitimizovat komunisty, jak si vzájemně vyjít vstříc s populistickým oligarchou Babišem. Našel si cestu jak permanentně přiživovat vnitřní společenský konflikt ukazováním na údajné "nepřátele lidu" a udržovat tak společenské klima, které mu vyhovuje, jelikož se mu podařilo v klíčových okamžicích přesvědčit většinu, že právě on zastává v tomto konfliktu tu správnou či alespoň přijatelnější pozici.

Žalostné angažmá Miloše Zemana v roli prezidenta je smutný fakt, takto se to bude odehrávat až do derniéry. Ta část české společnosti, které se zajídá současný způsob parazitování prezidenta na funkci, ve které by měl usilovat o co nejvyšší společenský soulad a hledání konsensu nad tím, co je kriticky důležité pro její budoucnost, by si měla uvědomit nejen skutečný význam této volby, ale i to, že další rozhodování už nebude zdaleka tak jednoduché, jako v gardu Zeman - Antizeman. Tentokrát to bude mnohem složitější.

Už dnes se dá s nadsázkou říct, že každý druhý člověk, kterého potkáte v Praze na ulici a je starší 40 let, je potenciální kandidát, transparentně či v alespoň v mokrých snech. V té mlze desítek různých postav, které se budou snažit dosáhnout na prezidentskou kadndidaturu, bude probíhat boj o přízeň možných signatářů, případně o politickou záštitu. Zároveň bude tento chumel bedlivě sledován důležitými vlivovými skupinami, které se budou snažit rozpoznat, kdo má největší šanci dostat se do druhého kola. Za takovými kandidáty se zkoncentruje podpora viditelná v online i offline kampani. Ti nejviditelnější budou zároveň indikátorem toho, že se jim podařilo určitou vlivovou skupinu zaujmout.

Podobné volby ve finální fázi skutečně nerozhoduje osobnost kandidáta, ale v prvé řadě výtlak jeho vlivných podporovatelů. Taková je politická realita, v ČR posílená nezralostí občanské společnosti a její nízkou grmatností číst reál politiku a interpretovat si ji ke smysluplným rozhodnutím. Taková čtenářská gramotnost umožňuje voličům, aby dokázali rozpoznat, koho vlastně jednotliví kandidáti reprezentují, jelikož od toho se bude odvozovat jejich prezidentské jednání.

I v tomto ovšem bude ta příští volba značně nepřehledná. Možných vlivových koalic, které mohou v pozadí různých kandidátů vzniknout, může být hodně a jejich složení není v tomto okamžiku jasné. největší oligarchické skupiny, politicky sdružené okolo hnutí Ano Andreje Babiše, případně okolo vznikající Trikolóry, politického projektu, jenž má být jakousi populistickou alternativou k Ano a jenž bude prosazovat zájmy skupiny PPF, mohou vybrat konkureční kandidáty, mohou se spojovat s dalšími, menšími skupinami, za jistých okolností se mohou za některým sejít. Proč ne. Hodně napovídá například shora dané doporučení Miloše Zemana.

Vedle toho ale budou kandidáti, kterým se podaří získat nemalou podporu z kruhů, které nejsou zdaleka tak toxické. Ve hře jsou reálně větší desítky milionů korun, které kadnidáti mohou do svých kampaní získat. Mezi takovými kandidáty se nepochybně budou profilovat osobnosti, které nechtějí být žoldáky oligarchickcýh zájmů, ohrožujících substanciálně budoucnost ČR, jak předvádí současný prezident, ale lidé, kteří chtějí primárně pomáhat z pozice prezidenta sjednocovat, nastavovat agendu, podprovat důležitá témata, jako je sociální soudržnost, vzdělávání, budou vytvářet důstojný a reprezentativní obraz ČR navenek. 

Nebude snadné mezi nimi rozeznávat. Snahou oligarchických skupin bude vytvořit klamné konkureční prostředí častečnou podporou různých zdánlivě přijatelných postav, které při nízké míře specifické čtenářské gramotnosti budou těžko rozlišitelní od kadnidátů se skutečným kreditem. Taktika chaosu, v němž mizí kredit, relevance a primární vztah založený na důvěře střídá primární nedůvěra, je osvědčeným prostředkem dezinformačních kampaní. Cílem je v takovém stavu působit na iracionalitu, která následně vede k významně odlišným rrozhodnutím než úvaha beroucí v potaz hodnověrná fakta.

V tomto směru bude důležité i to, aby lidé, kteří mohou k takové dezorientaci přispět, aniž by byli najatými herci, ale zároveň nemají reálnou šanci na zvolení, dokázali uzemnit své ego a znedělali zbytečná gesta s potřebou zviditelnit se. I tohle patří k občanské vyspělosti a kdo jiný, než exponované figury, by měl takovou dospělost prokázat.

Půjde skutečně o hodně a tento okamžik může nastat brzy. Soustředit se na tuto volbu, bez ohledu na její termín, má proto velký význam. Už nyní.

0
Vytisknout
11682

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2019