Velikonoce a jejich „kristovská“ interpretace

6. 4. 2020 / Miloš Dokulil

 


V kalendářích hned vedle Vánoc druhý (ne-li naopak – co do významu – spíše „první“?) svátek v roce. Podle toho, co a jak je s nimi tradičně spojováno. I když s jinak aktivizovaným zázemím třeba v ČR, a opět jinak příkladně v USA. Nezapomínejme, že „Amerika“ bývala od počátků reformace územím, na které se vždy znovu uchylovali ti, kteří nechtěli riskovat žádnou další osobní úhonu v oněch v Evropě neklidných časech. A mohlo se jednat nejen třeba o „Moravské bratry“ (takto pojmenované v Americe a mluvící spolu německy), ale i o mnohé nemálo radikálnější směry víry. ČR má za sebou čtyři desetiletí komunistické (atheisticky zaměřené) indoktrinace, takže Velikonoce u nás doma nyní „nocemi velikých zázraků“ již moc nejsou. (ČR má jen zhruba 10 % nábožensky věřících občanů.) Samotné Velikonoce byly dříve výlučně židovským svátkem.

 

Současná podoba jakýchkoliv obřadů není automaticky dosvědčením toho, že se jedná nějak již kupodivu o danou původní a okamžitě pietně uchovávanou podobu takového rituálu. Jakýkoliv provozovaný obřad měl ovšem nějaké výchozí podmínky ke svému vzniku. Dokud se jeho realizace neustálila, vždy tu mohly být různé podněty k tomu, jak ten obřad či předpoklady k němu učinit působivějšími. Pokud jde o „kristovskou“ tradici ve spojení s Velikonocemi, pak je Ježíšova poprava na Golgotě výrazně interpretována jako „oběť“. Došlo tu podle přesvědčení Ježíšových stoupenců ke smrti deklarovaně nevinného člověka, který už svým životem dokonce plnil jisté nadpřirozeně předeslané poslání. Aby ta oběť před jejími vyznavači nebyla marná, posléze tu musel být adresně vytýčen též její cíl.

Nejdříve tu pochopitelně musel být mezi Ježíšovými stoupenci z jeho smrti šok. A nejistota směrem vpřed, s nemalými rozpaky, co a jak dál. Zda tu vůbec může ještě být cesta, po níž by se dalo – byť váhavě a s riziky – vykročit. Zvláště když učitel a průvodce tu již mezi svými žáky není. Je-li člověk v tísni, skoro vždy si nakonec nějak poradí.

Především tu byl pro ty zprvu jenom pořád židy zaměřené na poněkud jen tušenou a Ježíšem předznačenou vizi odpovědnější životní praxe jakoby jen úkol, aniž by bylo dost adresně dáno, jak se s ním vypořádat. V rámci toho ještě pořád autoritativního židovského Zákona (či Testamentu jako „odkazu“) se udržovala povědomost o potřebě být poslušen Hospodina. Tradovalo se, že Abrahám byl bez váhání svolný obětovat svého prvorozeného syna Izáka, aby splnil boží vůli. Teď nemudrujme nad tím, o jak podivnou zkoušku Abrahámovy poslušnosti či Hospodinových nároků vůči lidem takto šlo. Ačkoliv nebesa se nad Izákovým osudem smilovala, odnesla to místo něho následně v křoví zrovna uvízlá ovce. Jako kdyby bylo třeba přímo prolitou krví platit za Hospodinovu přízeň.

Nemíním tu okamžitě citovat z Janova evangelia, co teď uvedu v závorce (J 3:16-17). Ale jako kdyby takto podle pozdního evangelisty sám Bůh-Otec sebe sama si odzkoušel v Abrahámově roli. Takto si ovšem běžně nevytyčujeme nadpřirozeně reprezentovanou režii Velikonoc. Zároveň pochopitelně nelze nevidět, že mnozí interpreti Velikonoc v posledním půlstoletí mnohem naléhavěji píší o tom, že sám Bůh musel zemřít na kříži, aby s maximální naléhavostí dal takto najevo, jak závažně to myslí s tím příslibem věčného života po biologické smrti člověka. Jako kdyby žádného z těch biblistů nebo z těch, kteří to pak čtou, ani jednou nenapadlo, že z hlediska víry takto o „Bohu“ jenom šíří přinejmenším bludy. Je-li „Bůh“ nadpřirozeným jsoucnem, přece nemůže být imanentními prostředky této země – i když jen na tři dny – lidmi likvidován; přitom jen proto, aby mezi lidmi boží příslib věčného života působil údajně „věrohodněji“!

Takže tu máme pro velikonoční scénář z Ježíšova života nejdříve jen jeho smrt. Následuje jakési ztišení pro již kýženě předznamenaný příslib věčného života. Ten by měl být – podle představ apoštola Pavla – zahájen pro tento náš svět „koncem časů“. K tomu by pak byly dány předpoklady Ježíšova nového pověření „nebeským Otcem“ — v „Synovské roli Krista“. Ne že by se tato představa našla hned v onen „pátek“ na Golgotě. Také v tomto směru historie mlčí. Ovšem, ta jakoby „oběť“ (dokonce s údajným „nebeským požehnáním“, viz Janovo evangelium) byla „dokonána“ a „naplněna“; a to bez ohledu na její dataci. Ta vznikla až s časovým odstupem, kdy začaly vznikat ty jednotlivé řecky psané „dobré zvěsti“. (Viz i velmi naléhavou 15. kapitolu z Prvního listu ke Korintským!)

(Možná bychom si taky mohli teď zde v BL ještě všimnout třeba jedinečného tzv. turínského rouna“ nebo „svatého grálu“, než ty letošní Velikonoce tou koronavirovou epidemií přiškrcené za pár dní přímo nastanou. Ta potřeba zcela pozemsky si vyvolat pro sebe znaky „transcendence“ byla a je nemálo působivá. Zrovna letos o Velikonocích dojde taky k vystavení toho teď zmíněného „rouna /z božího hrobu/“, ať již je to s původností tohoto plátna jakékoliv.)






0
Vytisknout
3146

Diskuse

Obsah vydání | 8. 4. 2020