Proč je tato krize dějinným bodem obratu

8. 4. 2020

Éra vrcholící globalizace je za námi. Pro ty z nás, kdo nestojí v první linii, je prvořadým úkolem vyčistit si hlavu a přemýšlet nad tím, jak žít ve změněném světě, napsal John Gray.

Pusté ulice se opět zaplní a s úlevou opustíme svá doupata osvětlená blikajícími obrazovkami. Ale svět bude jiný, než jak jsme si ho představovali v dobách, které jsme považovali za normální. Nejde o dočasné narušení jinak stabilní rovnováhy: Krize, kterou prožíváme, je bodem obratu v dějinách.

Éra vrcholící globalizace je pryč. Ekonomický systém, který spoléhal na celosvětovou produkci a dlouhé dodavatelské řetězce se mění v jiný, který bude méně propojen. Způsob života tažený neustálou mobilitou se otřásá, aby se zastavil. Naše životy se stanou fyzicky omezenějšími a virtuálnějšími, než jakými byly. Vzniká fragmentovanější svět, který by v některých ohledech mohl být odolnější.

V pohledu na budoucnost, jehož se drží progresivní myslitelé, je budoucnost výstavnější verzí nedávné minulosti. Nepochybně jim to pomáhá uchovat si jisté zdání příčetnosti. Také podkopává to, co je nyní naším nejvitálnějším atributem: Schopnost adaptovat se a vytvářet různé životní způsoby. Před námi stojí úkol budovat ekonomiky a společnosti, které jsou trvalejší a lidsky obyvatelnější než ty, které byly vystaveny anarchii globálního trhu.

To neznamená přejít k drobnému lokalismu. Lidí je příliš mnoho, než aby lokální soběstačnost byla proveditelná - a většina lidstva není ochotna vrátit se k malým, uzavřeným komunitám vzdálenější minulosti. Avšak hyperglobalizace posledních několika dekád se také nevrátí. Virus upozornil na fatální slabiny ekonomického systému, který byl po finanční krizi z roku 2008 záplatován. Liberální kapitalismus krachuje.

Přes všechny své řeči o svobodě volby byl liberalismus v praxi experimentem s rozpuštěním tradičních zdrojů sociální koheze a politické legitimity a jejich nahrazením slibem rostoucí materiální životní úrovně. Tento experiment nyní narazil. Potlačení viru vyžaduje ekonomický pokles, který může být jen dočasný, ale až se ekonomika znova rozjede, stane se tak ve světě, kde vláda jedná proti globálnímu trhu.

Otázka zní, co nahradí rostoucí materiální životní úroveň coby základnu společnosti. Jednou odpovědí, kterou vyslovili zelení myslitelé, je to, co John Stuart Mill ve svých Principech politické ekonomie (1848) označil jako "ekonomikou stabilního stavu". Rozšiřování výroby a spotřeby už by nebylo vše zastiňujícím cílem a zvyšování počtu lidí by bylo regulováno. Na rozdíl od většiny dnešních liberálů Mill uznával rizika přelidnění. Svět zaplněný lidskými bytostmi, napsal, by byl světem bez "květinového odpadu" a divoké přírody. Chápal také nebezpečí centrálního plánování. Stabilní stav by byl tržní ekonomikou, v níž je podporována konkurence. Technologické inovace by pokračovaly spolu se zlepšováním umění žít.

V mnoha ohledech jde o přitažlivou vizi, je však také nereálná. Neexistuje světová autorita, která by vynutila konec růstu, stejně jako neexistuje žádná, která by bojovala s virem. V protikladu k progresívní mantře nedávno zopakované Gordonem Brownem globální problémy nemají vždy globální řešení. Geopolitické rozdělení brání čemukoliv, co by připomínalo světovou vládu. Pokud by existovala, stávající státy by soupeřily o její kontrolu. Přesvědčení, že krizi lze vyřešit bezprecedentní mezinárodní spoluprací, je magickým myšlením v jeho nejčistší formě.

Samozřejmě, že ekonomická expanze není udržitelná donekonečna. Mimo jiné může jen zhoršit změnu klimatu a změnit planetu ve skládku. Ale vzhledem k vysoké nerovnosti životních úrovní, dosud rostoucím počtům lidí a zintenzivňující se geopolitické rivalitě je nulový růst také neudržitelný. Pokud by nakonec byly přijaty meze růstu, stane se tak proto, že vlády udělají svým nejdůležitějším cílem ochranu občanů. Ať už jsou státy demokratické nebo autoritářské, pokud neprojdou hobbesovským testem [podle nějž má být hlavní funkcí státu zajistit bezpečí - pozn. BL], selžou.

Technologie nám pomůže adaptovat se. Fyzická mobilita může být omezena přesunem mnoha našich aktivit do kyberprostoru. Kanceláře, školy, univerzity a další pracovní centra se zřejmě změní navždy. Virtuální komunity založené během epidemie umožnily lidem poznat se navzájem lépe, než kdy dříve.

Dojde k oslavám, až pandemie ustoupí, ale nemusí existovat jasný bod, v němž by infekce pominula.

Virus nám neříká jen to, že pokrok je vratný - což je fakt, který zřejmě pochopili i progresivisté - ale že může podkopávat sám sebe.

Jak vyhlídky na stále rostoucí životní úroveň blednou, znova se objevují jiné zdroje autority a legitimity. Ať už je progresivní mysl liberální nebo socialistická, vášnivě pohrdá národní identitou. Historie je plná příkladů toho, jak ji lze zneužít. Ale národní stát je stále ve větší míře nejvlivnější silou způsobující akci velkého rozsahu. Vyrovnání se s virem vyžaduje kolektivní úsilí, které nebude mobilizováno ve jménu univerzální lidskosti.

Altruismus je stejně omezený jako růst. Vlídnost vůči cizincům je tak vzácná, že je s ní třeba šetřit.

A právě zde nastupuje ochranitelský stát. Britský stát byl ve svém jádru vždy hobbesovský. Mír a silná vláda představovaly dominantní priority. Přitom tento hobbesovský stát většinou spoléhal na konsensus, zejména v dobách mimořádného stavu. Ochrana před nebezpečím měla přednost před svobodou od vládních zásahů.

Jak mnoho svobody budou lidé chtít nazpět, až se pandemie zlomí, to zůstává otevřenou otázkou. Vykazují jen malou chuť snášet vynucovanou solidaritu socialismu, ale mohou rádi přijmout režim biosledování za účelem lepší ochrany svého zdraví. Vlády budou muset dělat mnohem více pro podporu vědeckého výzkumu a technologických inovací. Pro dohlednou dobu se stane normou postliberální vláda.

Nejdůležitější hodnoty liberálních společností mohou být zachovány jedině za podmínky uznání svých slabin. Vedle spravedlnosti zahrnují individuální svobodu, která, vedle toho, že je hodnotou sama o sobě, představuje i nezbytnou brzdu vlády. Avšak ti, kdo věří, že osobní autonomie představuje nejhlubší lidskou potřebu, vykazují neznalost psychologie, v neposlední řadě i své vlastní. Pro prakticky každého jsou stejně důležité i bezpečnost a náležení - a často více. Liberalismus byl tedy v důsledku systematickým popíráním tohoto faktu.

Výhodou karantény je, že ji lze využít k neotřelému myšlení. Úkol, který leží před námi, je vyčistit si hlavu od nepořádku a přemýšlet nad tím, jak žít ve změněném světě.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

2
Vytisknout
7777

Diskuse

Obsah vydání | 14. 4. 2020