Perzekuce Juliana Assangeho je flagrantním pošlapáním svobody projevu

5. 1. 2021 / Daniel Veselý

Je vskutku kuriózní, leč příznačné, kolik pozornosti tradiční sdělovací prostředky věnují pronásledování ruských či čínských novinářů, aby zároveň efektivně mlžily okolo perzekuce zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho. Avšak v tomto případě, na rozdíl od oprese ruských a čínských žurnalistů, mohou klasická média něčeho hmatatelného dosáhnout. Jenže Julian Assange, jehož osobnost je obestřena nejedním mýtem, je patrně příliš velkým soustem i pro domněle bohabojné zastánce svobody projevu.

Britská soudkyně Vanessa Baraitser vydala rozhodnutí, podle nějž Julian Assange nemůže být vydán k trestnímu stíhání do Spojených států, kde by kvůli špionáži a údajnému hackerskému vniknutí do vládních počítačů čelil trestu odnětí svobody až na 175 let. Baraitser svůj rozsudek odůvodnila tím, že by bylo „opresivní“ vydat zakladatele WikiLeaks do USA kvůli jeho chatrnému psychickému zdraví. Verdikt soudkyně se opírá o sebevražedný pokus Chelsea Manning, k němuž před časem došlo v detenčním centru v americké Alexandrii. Znamená to, že někdejší perzekuce Assangeho spolupracovnice vzala Spojeným státům vítr z plachet při jejich snaze dostat otce WikiLeaks za mříže.

Vláda Spojených států se podle očekávání proti tomuto verdiktu odvolala, takže Assangeho sága ještě zdaleka nekončí. Americký vězeňský systém je natolik otřesným a represivním aparátem, že by zde Assange mohl spáchat sebevraždu, jak trefně tweetoval výkonný ředitel Freedom of the Press Foundation Trevor Timm. Tato skutečnost by měla být opožděným budíčkem pro tuzemské novináře bijící se jako lvi za disidenty v zemích, kde nemohou ničeho dosáhnout.

Britský soud ale zamítl veškeré námitky Assangeho právníků a různých expertů, přičemž Vanessa Baraitser nesouhlasí s tvrzením Assangeho stoupenců, ústavních právníků, zvláštního vyslance OSN zabývajícího se mučením Nilze Melzera, Human Rights Watch, Amnesty International, Reportérů bez hranic apod., že Assangemu by se ve Spojených státech nedostalo spravedlivého procesu. Pochopitelně: Bílý dům nelibě nese zveřejnění materiálů dokumentujících jeho válečné zločiny a jiné nepravosti. Ostatně je krutou ironií, když před soudem stane ten, kdo je zveřejnil, a nikoli ti, kdo za ně nesou politickou odpovědnost či je sami spáchali.

Stíny pochybnosti obestírají také samotné soudní slyšení o vydání Assangeho do USA. Podle výkonného ředitele německé pobočky Reportérů bez hranic (RSF) Christiana Mihra slyšení s Julianem Assangem zneuctilo „principy otevřené spravedlnosti“. Britské úřady se snažily ze všech sil, aby zástupci nevládních organizací včetně RSF měli značně ztížený monitoring soudního jednání, což se Mihrovi nestalo ani v autoritářském Turecku. Soud, jak píše Mihr, šel na ruku žalující straně, aniž by s toutéž benevolencí vycházel s obhajobou. Ba co více, před soudem jeden ze svědků uvedl, že Assangeho během jeho pobytu na ekvádorské ambasádě v Londýně na žádost CIA špehovala španělská bezpečnostní agentura. Tato kauza dokonce putovala i před španělský národní soud.

Soudkyně Baraitser navzdory Mihrovu svědectví akceptovala takřka všechna – často absurdní – obvinění proti zakladateli WikiLeaks, což představuje nebezpečí pro svobodu tisku, jak míní novinář Kevin Gosztola, jenž se jako jeden z mála žurnalistů této kauze soustavně věnoval. Koneckonců mainstreamová média okázale selhala, když nedokázala o této zásadní kauze referovat soustavně a s toutéž vervou, s jakou informuje o perzekuci novinářů z nepřátelských zemí.

Ačkoli podle americké vlády Juliana Assangeho nelze považovat za novináře, odborníci zastávají zcela opačný názor. U soudu se o WikiLeaks hovořilo jako o novinářské instituci, zatímco velké sdělovací prostředky po celém světě používají obdobné metody, s nimiž jako první přišly právě WikiLeaks. Taktéž novinářští experti, kteří svědčili ve prospěch obhajoby, uvedli, že práci WikiLeaks lze charakterizovat jako standardní novinářskou činnost, jakou například rutinně vykonávají žurnalisté mapující národně-bezpečnostní témata. Žaloba vznesená americkou stranou proti Julianu Assangeovi je v rozporu s duchem Ústavy Spojených států, jak konstatoval advokát Jameel Jaffer. Forenzní počítačový expert Patrick Eller před soudem dokonce zpochybnil možnost, že by se Assangemu podařilo rozluštit heslo u vládních počítačů.

Zkrátka a dobře se zdá, jako by celé slyšení o vydání Juliana Assangeho do USA, jakož i samotná žaloba amerických orgánů, byly cinknutým divadelním představením nemajícím se spravedlností společného zhola nic. A přestože mnohé organizace a instituce vítají rozsudek jako vítězství práva, již samotný fakt, že Assange musí žádat o kauci, aby mohl být propuštěn na svobodu, je přinejmenším zarážející.

Britský novinář Jonathan Cook ostře kritizuje odůvodnění verdiktu, jelikož stojí pouze na faktu, že Assange trpí psychickými problémy, autismem a že by v americkém vězení mohl přijít k újmě. Soudkyně Baraitser naopak ignorovala jádro celé kauzy, jímž je svoboda projevu. Pokud se Assange dostane na svobodu, nebude to kvůli jeho novinářské činnosti, ale kvůli jeho podlomenému psychickému zdraví. A tato skutečnost sama osobě diskredituje jak jeho osobu a WikiLeaks, tak i další investigativce, kteří by chtěli informovat o zločinech mocných.

Jinými slovy: pondělní verdikt britského soudu je samozřejmě skvělou zprávou, nicméně kontext celé kauzy, která je teprve v prvním dějství, ani omylem nevyznívá ve prospěch svobody slova a investigativní novinařiny.

 

 

 

1
Vytisknout
2642

Diskuse

Obsah vydání | 7. 1. 2021