Čím američtí Republikáni připomínají sovětské komunisty?

26. 2. 2021

čas čtení 6 minut
Žijeme v časech špatných metafor. Všechno je hned fašismus nebo socialismus, Hitlerovo Německo nebo Stalinův Sovětský svaz. Zejména Republikáni si přejí, aby jejich příznivci věřili, že Amerika stojí na pokraji dramatického období, okamžiku velkého konfliktu jako v roce 1968 - nebo možná, což je ještě horší, 1860, napsal Tom Nichols.


Je paradoxní, že strana dokonce opakuje znaky politické strany z jiných časů, ale nikoliv jako hrdinové, jak si sami sebe představují. Republikánská strana se ve své formě, i když ne co se týče obsahu, stala Komunistickou stranou Sovětského svazu na konci 70. let.

Už slyším výkřiky protestující proti takovým zákeřným přirovnáním. Nemyslím tím, že by moderní američtí Republikáni byli komunisty. Spíše mi jde o to, že Republikáni vstoupili do svého druhu závěrečné fáze bolševismu, jakožto členové strany, která je nyní vyčerpána neúspěchy, cynická ohledně vlastní ideologie, instinktivně autoritářská, ovládaná kultem osobnosti selhávajícího starého muže a vyhlíží nová dobrodružství, aby omladila svůj kapitál.

Nikdo už o SSSR konce 70. let příliš nepřemýšlí a nikdo by ani neměl. Byla to doba označovaná posledním sovětským lídrem Michailem Gorbačovem jako "время застоя" - "čas stagnace". Sovětská komunistická strana byla vyčerpanou silou a ideologické přesvědčení bylo většinou záležitostí pitomců a fanatiků. Pár stranických ideologů a vyšších důstojníků armády možná ještě věřilo v "marxismus-leninismus" - ideologii předepisující monopartijní diktatuře touhu po komunismu - ale sovětští občané ve své většině věděli, že stranické formulace o právech všech lidí jsou jen zástěrkou vlády malého okruhu staříků v Kremlu.

Sovětský lídr Leonid Brežněv byl naprosto průměrný muž, ale koncem 70. let upevnil svou kontrolu nad stranou, když do funkcí vyzvedl oportunisty a kamarády, kteří veřejně i v soukromí trvali na tom, že Brežněv je heroický génius. Byly po něm pojmenovány ulice, továrny a dokonce i město a sám se povýšil do hodnosti "maršála Sovětského svazu". Udělil si tolik vyznamenání a medailí, že, jak tvrdil tehdy běžný sovětský vtip, v Moskvě vzniklo menší zemětřesení, když mu z věšáku spadla jeho kovem ověšená blůza.

Elitní lídři této údajně beztřídní společnosti byly zkorumpovanými plutokraty, mafií převlečenou za marxisty. Strana přetékala kariéristy a její mocenský monopol bránili propagandisté nadužívající výrazy jako "reálný socialismus" a "západní imperialismus". Zpravodajství bylo přísně kontrolováno. Zaměstnanci sovětského rozhlasu, televize a novin chrlili příběhy zcela odtržené od skutečnosti, pravidelně se chlubící úspěchy sovětského zemědělství, zatímco země musela nakupovat jídlo u kapitalistů.

Členové komunistické strany, kteří cokoliv zpochybnili, nebo dali najevo nějakou známku neortodoxnosti, mohli být jmenovitě odsouzeni, nebo ještě spíše vyhozeni. Popraveni nebývali - už to koneckonců nebyl stalinismus - ale některé nechali shnít kdesi na okraji. Dohoda zněla jasně: Pumpuj ze sebe stranické nesmysly a těš se z dobrého života, nebo si stěžuj a skončíš jako vedoucí knihovny v Kazachstánu.

To by mělo všem znít povědomě.

Republikánská strana po léta ignoruje myšlenky a principy, které kdysi prosazovala, až do té míry, že se sjezd v roce 2020 jednoduše rozešel s fikcí platformy a místo toho prohlásil stranu za to, zač ji prohlásí soudruh - promiňte, prezident - Donald Trump.

Tak jako Brežněv, i Trump se stal pro své příznivce heroickou postavou. Pokud by Republikáni mohli zřídit hodnost "maršála americké republiky" a udělit medaili "hrdiny americké kultury", Trump už by měl obě.

Strana, která se kdysi pyšnila intelektuálními debatami se nyní řídí nabubřelými formulacemi toho, co by Sověti označili za "vedoucí kádry", včetně ideologických hlídacích psů jako Tucker Carlson a Mark Levin. Tak jako u jejich sovětských předchůdců banda tupých a dogmatických moderátorů televizí, vtíravých rozhlasových redaktorů a mizerně píšících přispěvatelů časopisů přináší stejný typ promluv sloužících k zaplnění prázdných stránek a plných fantastických obvinění, která nahradila "NATO" a "revanšismus" "Antifou" a "radikalismem".

Tak jako ve staré komunistické straně jsou odměňováni ti, kdo drží basu, zatímco nezávislost je trestána. Hněv směrovaný na Liz Cheneyovou a Adama Kinzingera vypadá ve srovnání s uhlazenou ideologickou kritikou sovětských propagandistů minulého století takřka afektovaně.

Toto přirovnání nepředstavuje jen metaforu. Je to varování. Umírající strana stále může být nebezpečná. Komunističtí lídři těchto závěrečných let politické sklerózy namířili na NATO novou generaci jaderných raket, provedli invazi do Afghánistánu, utáhli šrouby Židům a dalším disidentům, lhali o sestřelení civilního letadla a nedlouho před koncem málem z čiré paranoie rozpoutali 3. světovou válku.

Republikánská strana nyní představuje větší nebezpečí pro Spojené státy než pro svět. Ale tak jako poslední sovětští podnájemníci v Kremlu se i její kádry stávají stále agresívnějšími a paranoidními. Z nepokojů v Kapitolu obviňují špiony a provokatéry a jsou posedlí protesty z loňského léta do té míry, že nyní představují ozvěnu starých sovětských frází o "protispolečenských elementech" a "chuligánech". Ze svého selhání u voleb obviňují nikoliv vlastní nedostatky, ale podvod a sabotáž, čímž ospravedlňují tím silnější útoky na demokracii.

Dalším poučením z celé této historie je, že Republikáni před sebou nemají cestu vedoucí k reformě. Jako jejich sovětské protějšky, i jejich strana už zašla příliš daleko. Gorbačov se snažil sovětskou komunistickou stranu reformovat a je za to věřícími komunisty nenáviděn až do dnešního dne. Podobné úsilí zbývajících rozumných Republikánů sotva dopadne lépe. Republikánská strana, abychom si vypůjčili výraz od lídra z dob sovětských počátků Lva Trockého, nyní patří "na smetiště dějin".

Celý text v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5857

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2021