Trvalé stopy Jiřího Grossmanna

3. 12. 2021 / Pavlína Antošová

čas čtení 4 minuty

20. 7. 1941 – 5. 12. 1971

Nezapomenutelný textař, zpěvák a komik se na většinu normalizace z televizních obrazovek vytratil. Výjimku tvořil střihový (a nutně apolitický) vzpomínkový pořad V klokotu velkoměsta. O to větší zájem vyvolávaly občas prodávané nahrávky s jeho hlasem. Z oboru mluveného slova to byly reedice třídílného kompletu Návštěvní den. Vzpomínkovým počinem se stalo album To byl Jiří Grossmann – deska, jejíhož uspořádání se ujal novinář Jiří Janoušek.

  

Naše normalizační generace brzy zjistila, proč vděčné pamětnické pořady podléhaly téměř úplnému moratoriu. Drážky prvního Návštěvního dne vždy na jednom místě zapraskaly, jako kdyby deska obsahovala kaz. Ve skutečnosti Miloslav Šimek právě tam do závěru slavné povídky zahrnul místo, kde si šedovlasý muž na tramvajové točně klekl a klaněl se k Východu. Na stejném LP už ale prošla nenápadná poznámka, vyřčená opět Šimkovým hlasem: „Je to stejně smůla, že o nás dva se ve světě zajímají vždycky jenom příšery." Na posledním zmíněném elpíčku, vydaném už in memoriam, pak zůstala hláška, které Jiří Grossmann (alias učitel René Kolísko) propůjčil i kouzelně archaizující dlouhou výslovnost: „Chlapci, až nebudete vědět kudy kam, stačí naslinit prst a vztýčit ruku." Krom toho mezi námi samozřejmě kolovaly zakázané starší materiály (především povídková knížka Besídka zvláštní školy, ale i mnohé další jednotlivé povídky. Mimořádné výsady se pak dostalo tomu, kdo slyšel něco z osmašedesátnických scének s Pupákem). Také v současnosti, při rozšířených možnostech, by za úvahu stály občasné reedice – třeba právě u souhrnné zvukově upravené nahrávky, nazvané Pupáci.

Jedinečnost Grossmannovy tvorby samozřejmě dále dokládají jeho písňové texty, v nichž promlouval už pouze sám za sebe. Najdou se tituly méně známé a nesmírně pozoruhodné. Třeba ryze původní skladba Živly. V interpretaci Evy Olmerové vyniká oxymorón „pálit se" – „topit se," směřující k závěrečné metafoře „z kapek a jiskřiček chrám;" ta strhujícím způsobem vypovídá o kráse ukryté v pomíjivosti. Celý téměř neznámý text zapůsobil nejen jako memento pro bohémskou zpěvačku, ale i jako poklona její šokující otevřenosti.

Podobenství chrámu se objevuje i v písni, kterou Jiří Grossmann nazpíval sám – Bez cíle bloumat. Jako další návratný motiv se do jejího textu dostala mlha – méně děsivá než ve veleúspěšném hitu Blizzard, ale přesto nesmírně tajemná. Promluvy k blízké bytosti – náznaky jako „snad se bojíš znát svůj stín" – zde jen podtrhují osamělost vlastního údělu.

Autor textů a příležitostný interpret dokázal vyvolat jedinečnou představu tím, že šel proti posluchačskému očekávání. Tak v jeho slavném zpovědním textu – k písni Závidím – obraty „Závídím cestám, že mohou vést/ Závidím stromům okolo cest" zdánlivě směřují k trojrýmu, ale díky svébytnému vidění vzápětí navazuje nezaměnitelné „Závidím loukám srpnový žár." Údajná závist, ve skutečnosti však posmutnělá hluboká láska, navíc zakrátko vyúsťuje do obrazu moří, zhmotňujících nekonečnost.

Ke zdrojům Grossmannova utajovaného smutku bohužel mohly patřit pochyby o dosahu vlastního působení. Teď už je však dávno jisté, že tento člověk, jenž toho za pouhých třicet let stihl neuvěřitelně mnoho, ve skutečnosti vést mohl a může. Podobné tápání možná skrývá i zmíněná píseň Blizzard (jejíž český text vznikl ve spolupráci s Janem Vyčítalem): „Vítr stopy ničí/ Jako ráno sen..." Dnes už víme, že stopy Jiřího Grossmanna z naší písňové tvorby a našeho autorského divadla nezmizí. Naopak. Jeho mnohonásobná výpověď o vůli k životu při každém dalším výročí dokonce ještě získává na naléhavosti.

1
Vytisknout
6994

Diskuse

Obsah vydání | 7. 12. 2021