"Lidský život tam nemá žádnou hodnotu": Důstojníci pobaltské kontrarozvědky otevřeně hovoří o ruské krutosti

19. 10. 2022

 
Toots se Ruskem zabývá patnáct z posledních třiceti let. Snažil se předvídat jeho další kroky, nabídl jedno či dvě vlastní překvapení a odhalil ruské špiony, z nichž několik bylo jeho kolegy. Na mou otázku, co cítil, když poprvé vyslýchal Alexeje Dressena, svého bývalého nadřízeného a později podřízeného, zprvu neodpovídá. Ráno se pozdravili, mávali si na rozloučenou, když odcházeli, a možná kopali do kol svých vozidel, když si povídali na parkovišti. To vše až do chvíle, kdy vyšlo najevo, že Dressen je zrádce pracující pro Rusko.

"Detaily," řekne Toots stroze, když se zeptám, co Dressena prozradilo. Ale když nakonec seděli naproti sobě a jeho nedávný kolega, možná dokonce tak trochu přítel, byl v poutech, Toots říká, že žádné velké emoce necítil.

"Žádná rozhodnutí s horkou hlavou se nekonají."

Podráždění projevil při našich setkáních jen jednou - když jsem se zeptal, zda by bylo možné udělat rozhovor s Estonem Kohverem, jeho kolegou uneseným ruskou rozvědkou. Rezervovanost není pouhým povahovým rysem: Je to Tootsova strategická zbraň proti Rusku.

Jak se mu svěřili agenti ruské rozvědky: "[Estonci] mají tu výhodu, že jsou vyrovnaní." Dressen také doufal, že Toots při výslechu projeví emoce, a ztratil půdu pod nohama, když se to nestalo. Sám neumí emoce udržet na uzdě. Rusové to prostě neumějí. Začínají být emotivní,  podráždění, zmatení. V určitém okamžiku se ruští agenti přestanou ovládat a nejsou schopni s tím nic udělat - tak to prostě chodí. Jak sami přiznávají: "Rozumem Rusko neporazíte." To je pro Rusy velmi důležité.

Podle Tootse je neodmyslitelným prvkem ruské společnosti pokazucha: předstírání, že je všechno v pořádku, zatímco skutečnost je jiná. To platí, alespoň částečně, i pro ruskou rozvědku, bez ohledu na to, že jde o mocný systém zaměstnávající tisíce lidí.

"Chaos je rysem ruské kultury. Vždycky musí být nějaký vůdce, jinak je to anarchie," podotýká Toots, který vyrostl ve východoestonském městě Kohtla-Järve s ruskou většinou. Při diskusi o Rusku záměrně používá slovo "protivník" místo "nepřítel", které je podle něj zbytečně emotivní. Při boji s Ruskem se dá očekávat, že bude přehnaně emotivní, ale také neúprosné. Jsou velcí, ambiciózní, nemilosrdní a především krutí.

Tootse zvěrstva páchaná v Buče nepřekvapila. Ani nikoho jiného  z kontrarozvědčíků, s nimiž jsem vedl rozhovory v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. Jsou si vědomi toho, jak si Rusové počínali v Pobaltí za druhé světové války. Toho, jak se chovali předtím. Toho, jak se chovali vždycky. Západu takové povědomí chybí.

"[Západ] má štěstí," poznamenává Toots. "Jsme nárazníkem mezi nimi a Ruskem. Oni už hodně zapomněli a myslí si, že Rusko je stejné jako oni."

Není tomu tak. A Putin není jediným problémem.

"Když válka začala, obávali jsme se, že lidé budou říkat, že je to jen Putinova válka," říká generální ředitel lotyšské státní bezpečnostní služby Normunds Mežviets, když spolu hovoříme ve zvukotěsné kanceláři v budově nacházející se na předměstí Rigy. Jeho dikce je měkká, rázná a puntičkářská, přesně jako u vašeho oblíbeného psychiatra. Rusové nejsou Mežvietsovi cizí. Vyrůstal mezi mnoha rusky mluvícími lidmi a potyčky byly na denním pořádku.

"Byl jsem svědkem ruské mentality každý den."

Mežvietsovi kolegové z ostatních pobaltských zemí jeho pocity opakují.

"Samozřejmě nelze abstraktně obvinit celý národ," říká dlouholetý generální ředitel estonské služby vnitřní bezpečnosti Arnold Sinisalu. "Ale společnost a národ tvoří celek. Stát může vymývat mozky, ale zárodek šovinismu stále vyvěrá ze samotného národa."

Když ředitel litevského odboru státní bezpečnosti Darius Jauniškis sloužil v sovětské armádě, neustále se setkával s ruskými vojáky, kteří měli v úmyslu ho ovládnout.

"Bojoval jsem s nimi," říká, "protože jsem věděl, že jakmile se podřídíte jejich vůli, stanete se jejich otrokem. Ale když jim úder vrátíte, můžete si dokonce získat jejich důvěru."

Právě tak o Rusku hovoří důstojníci pobaltské kontrarozvědky - není to  "ono", ale jsou to  "oni". Válka na Ukrajině není Putinovou válkou. Krutost není jen Putinova. Znásilňování, vraždy, vydloubávání očí, věšení a pálení mrtvol nejsou zvláštní taktikou používanou jen ruským vůdcem. Je to Rusko jako celek.

"Na vině je většina Rusů," říká Sinisalu.

Západní kolegové mají někdy problém tomu uvěřit.

"Jsou určitě naivnější a optimističtější než my," říká jeden důstojník pobaltské kontrarozvědky.

"Když jsme se snažili našim partnerům vysvětlit, že Rusku se nedá věřit, odmítali to," dodává další, viditelně rozhořčený. Gruzie, Krym - nic se nezměnilo. "A jsme tady, v roce 2022." Několik respondentů naznačuje, že museli západním partnerům neúnavně připomínat nebezpečí takové naivity.


Problémy mezi politiky a šéfy zahraničních zpravodajských služeb však přetrvávají. Popírání. Odmítání. Redukce všeho na Putina a jeho nejbližší okolí, protože nelze všechny Rusy zaškatulkovat nebo se domnívat, že existují společné národní charakteristiky.

Zkušenost z první ruky

Ti, s nimiž jsem vedl rozhovory, se narodili na konci šedesátých nebo na začátku sedmdesátých let. Vyrůstali mezi tolika Rusy, že když rychle mluví, u několika z nich, včetně Tootse, se projevuje mírný ruský přízvuk. Všichni byli odvedeni do Sovětské armády.

"Totální idiocie a hloupost," bručí Sinisalu, když se ho ptáme na jeho bývalé důstojníky a spolubojovníky. Toots byl denně svědkem dědovštiny, násilného zotročování mladších vojáků.

Když se šéfové pobaltské kontrarozvědky setkávají, konverzují anglicky, i když by jim jako společný jazyk mohla posloužit i ruština. Každý z nich ji ovládá natolik plynule, že když Sinisalu nebo Toots začnou citovat nějaké ruské rčení, druhý to dokončí za ně. Na řadu přijde jeden Putinův výrok z roku 1999: "My jim to nandáme i na záchodě." Poukazují na používání delikventního ruského pouličního slangu.

Podle ředitelů rozvědek není tento obrat náhodný. Je to vrstva dikce, kterou lze využít k interpretaci základních vzorců chování praktikovaných Putinem a jeho družinou. Nemá nic společného se západními vůdci, kteří nosili formální uniformy na soukromých školách, pokračovali ve studiu politické filozofie na Harvardu a vědí, jak se používá vidlička na salát. V Rusku samozřejmě není nouze o fascinující, inteligentní, srdečné a upřímné lidi, ale ti neurčují hlavní tón ruské společnosti.

"Pokud chcete poznat Rusko, pak nejezděte do Petrohradu nebo Moskvy," říká Toots. Jednou strávil šest měsíců v Kronštadtu, který je od Petrohradu co by kamenem dohodil, ale je plný úplně jiné sorty lidí. Tam nikdo nesundával u stolu klobouk a neznal ani slovo o etiketě. Všechno se rozpadalo a nohy židlí byly na pokraji toho, že se pod vámi ulomí, ale nikdo nehnul prstem, aby něco opravil, jen si povzdechl: "Ach..." a pohrdavě mávl rukou. Atmosféra byla prodchnuta něčím, co je Západu bytostně cizí - ruská společnost je zvyklá trpět. Nespravedlnost, která vyhání Pařížany do ulic, nepřiměje jediného obyvatele Novosibirsku, ani aby se podrbal na zátylku.

"Rusko nepochopíte prostřednictvím knih nebo analýz," dodává Jauniškis. "Musíte tam chvíli žít."

Žádný z ředitelů kontrarozvědky už dlouho Rusko nenavštívil, alespoň ne oficiálně. Přesto viděli množství ruských vesnic, kde chybí spolehlivá elektřina, schůdné ulice nebo dokonce vnitřní toalety. Je pravda, že v takových oblastech, kde je i jídlo vzácné, málokdy mají tito rozvědčíci co dělat. Zůstává tam jen dvojznačná hrdost na příslušnost k tak velkému - a silnému - národu.

Jeden známý, který často navštěvoval menší ruské osady, barvitě popsal běžná místní muzea historie: Jedna místnost pokrývá období, které se táhne od paleolitu do roku 1941, a následuje pět místností pokrývajících roky 1941-1945. Druhá světová válka. Vítězství nad nacisty. Jediný zdroj cti v tak skromném prostředí, kde u dveří muzea začíná prostranství nekonečného bláta a místní opilec se choulí u zdi a dřímá jako ospalá moucha domácí.

Jsou tací, kteří říkají, že skutečné praktické poznání Ruska v pobaltských zemích začalo až ve čtyřicátých letech minulého století.

"Podívejte se, co dělali za druhé světové války," říká Sinisalu, když se bavíme o masových hrobech, znásilňování a deportacích na Ukrajině. "Je to úplně stejné." Sinisaluovi prarodiče z matčiny strany byli deportováni na Sibiř, kde oba zahynuli. To, co se dnes děje na Ukrajině, už dříve viděli a snášeli v Tallinnu, Rize a Vilniusu.

"Všechno se vrací v kruhu, nic se nemění," říká mi na oslavě dědečkových narozenin devadesátiletý bývalý zubař. Dědečkovi je 96 let a o několik měsíců později mi posílá návrh článku, v němž vyzývá, aby lidé přestali používat výrazy jako "sovětský režim", protože podle něj žádný Sovětský svaz neexistoval. "Po rozpadu ruského impéria 20. století byli za darebáky prohlášeni jen ti, kteří plnili rozkazy," píše rozzlobeně. Podle něj nese odpovědnost celá ruská společnost.

"Neexistují žádné oddělené národy nebo odlišné společnosti," tvrdí jeho vehementně protiválečně naladěný ruský známý. "Domnívám se, že takzvané národy jsou nástrojem, který používají obří imperialistické konglomeráty bojující mezi sebou na Ukrajině o globální nadvládu, a to vše na úkor životů a osudů pracujícího lidu - o jakém 'národu' je tedy možné mluvit..."

Důstojníci pobaltských bezpečnostních služeb však ruský imperialismus a brutalitu nepopisují jako vojenskou taktiku, ale jako rozbujelou společenskou normu.

"Domníval jsem se, že se jejich mentalita v průběhu let změnila a že po válce měli zúčtování. To by bylo normální," říká Jauniškis. "Ale mýlil jsem se."

Jak by totiž Rusko mohlo mít nějaké zúčtování, když tato země nikdy nebyla pohnána k odpovědnosti? Nacisté se během druhé světové války dočasně vyšvihli na vrchol žebříčku krutosti, což způsobilo, že lidé na ruská zvěrstva zapomněli.

"Nikdy nebyli pohnáni k odpovědnosti," říká Sinisalu. "A to jim dodalo pocit nepřemožitelnosti."

Říše

Ani po dotazu mi není sděleno jeho celé jméno. Znám jen jeho křestní jméno, že je historik a že spolupracuje se špiony a detektivy KAPO. Historik, říkejme mu třeba Peeter, má za úkol pomáhat odhalovat zločiny spáchané během sovětské okupace ve čtyřicátých letech a později. Jelikož Rusko stojí v samém centru hrůzných činů Sovětského svazu, výrazně tyto činy napomáhají k pochopení jeho dnešního počínání. Angelu Merkelovou nebo Olafa Scholtze by nikdo nepoužil k vylepšení svých analýz nacistické historie, ale v Rusku se nic nezměnilo.

Peeter studuje, jak byly sovětské deportace plánovány, jak byli partyzáni z Lesních bratří vypátráni a popraveni a co se stalo s těmi, kteří přežili. Pátrá po tajných hřbitovech KGB a pročesává archivy, aby našel důkazy o nesčetných lidskoprávních zločinech spáchaných během ruské okupace.

Občas se radí přímo se Sinisalem, kterého označuje za "nadprůměrného amatérského historika".

"V posledních několika letech se historie opakuje mnohem živěji, než jsme kdy mohli očekávat," říká Peeter. Každý den odchází z archivu, čte zprávy a nevidí žádný velký rozdíl mezi tím, co se stalo tehdy, a tím, co se děje dnes. "Zdálo se, že svou taktiku poslali do důchodu, ale ona se vrací v úplně stejné podobě jako dřív."

Přesto byl překvapen, když se začaly objevovat první zprávy o brutalitě Ruska na Ukrajině.

"Myslel jsem si, že se hned vrátí ke své staré rétorice, ale to, že se minulost projevuje nově, hrubším a razantnějším způsobem, bylo nečekané," poznamenává Peeter. Deportace. Znásilnění. Údajné boje s nepřátelskými živly, ale i skutečné popravy dětí.

V Rusku je historie živější a přítomnější než kdekoli jinde.

"Naše hodnocení Ruska se za posledních 30 let nezměnilo," říká Mežviets. Hlavní analýza je tato: Rusko si přeje získat zpět svůj status impéria jakýmikoliv prostředky.

"Pro ně neexistují žádné státy, pouze zóny a území," vysvětluje Peeter. Rusko se považuje za obklopené vazaly a pomocníky - třetí možnost neexistuje.

"Nikdy se nesmíří s rozpadem SSSR," říká Mežviets. Jak prohlásili sami ruští představitelé: Rusko končí tam, kde se zastaví.

"Je to mentalita dobyvatele," říká Jauniškis. "Všichni kolem nich jsou nepřátelé."


"Vycházejí z toho jako děti, kterým bylo ublíženo a které se teď chtějí pomstít," dodává Jauniškis. Tvrdí, že sovětský způsob myšlení je v ruské společnosti tak hluboce zakořeněn, že i jejich způsob odporu pochází ještě ze 70. let: Lidé sedí v kuchyni, popíjejí vodku a stěžují si, ale jakmile vyjdou z bytu, hlásí se do zaměstnání a poslušně pracují až do večera. Nicméně podle Mežvietse není tato dobyvatelská mentalita pouhým sovětským pozůstatkem, ale sahá mnohem hlouběji.

Překvapivě šéfové všech tří pobaltských kontrarozvědek odpovídají stejným jménem, když se ptám na původ současné ruské mentality: Ivan Hrozný. Vládce, který žil téměř před 500 lety, vedl úspěšná vojenská tažení zaměřená na územní expanzi a vynikal mimořádnou krutostí, když v záchvatu vzteku dokonce zabil vlastního syna. Současná ruská brutalita a expanzionismus jsou kopií vražedného imperialismu Ivana Hrozného.

Považovat bývalého moskevského velkoknížete za kořen moderního Ruska není pouhým výplodem fantazie pobaltské kontrarozvědky. Peeter nedávno četl dlouhý ruský propagandistický článek, který vychvaloval Ivana Hrozného jako génia a vzor. Rusko stále častěji využívá historické události k ospravedlnění svých současných akcí, například vztyčuje pomníky, na nichž vedle sebe stojí voják Bílé armády a voják Rudé armády a je na nich umístěna deska s nápisem: "Oba bojovali za Rusko." Když mi to Peeter vypráví, téměř se ušklíbne a rozesměje.

Ta dvojice je v historickém kontextu absurdní, ale v Rusku je možné všechno. Imperialismus, neustálá expanze spojená s nacionalismem, soustředění samotných Rusů do všeho - tam se takoví absurdní souputníci dokáží uhnízdit a znemožnit běžný vývoj.

Sinisalu není jediným milovníkem historie v estonské kontrarozvědce: Toots dokáže vysledovat svůj rodokmen 300 let nazpět a je nezvykle nadšený, když mi začne vyprávět o svých předcích. Jedna z jeho babiček pocházela ze šlechtického rodu baltských Němců a nedůvěra k nim není neznámým tématem: V rodině vznikla roztržka, když se rozhodla provdat za Estonce, což byli v té době prostí sedláci. Toots pečlivě uchovává každý útržek korespondence, který se k tomuto příběhu váže.

Ruské zpravodajské důstojníky zajímá historie neméně, i když v pokřivené verzi.

"V posledních několika letech energicky zdůrazňují utváření současnosti prostřednictvím historie," říká Mežviets. A pro ruského zpravodajského důstojníka "historie" znamená především konflikty a války. Dávné střety slouží k ospravedlnění dnešních bojů a podle Peetera dostávají ruští zpravodajští důstojníci "zvláštní dávku" těchto lekcí, což podněcuje nejen jejich touhu po expanzi, ale i po odplatě.

Zklamání ze zaostávání za Západem způsobilo, že Rusové buď stupňují národní výjimečnost, nebo se urážejí, rozhořčují a věří, že země byla o něco okradena. Jak mi říká jeden ruský známý: "Rusy nezajímá pravda, ale spravedlnost." V Rusku je to tak. Bez ohledu na to, že tato historická spravedlnost není ničím jiným než papírově tenkou fantazií.

Člověk se nemusí příliš hrabat v koloniální historii, aby pochopil současnou Francii. Rusko je jiný případ. Vše je jen pokračováním udávaným v rytmu minulosti. Dnešní ruské bezpečnostní složky jsou až překvapivě totožné se svými předchůdci, kteří vznikli před staletími, a dokonce i primární metody propagandy v zemi byly zdokonaleny v carských dobách. Ruské války v Sýrii a Afghánistánu byly vedeny stejným způsobem jako Velká severní válka (1700-1721) a Livonská válka (1558-1583). Tanky nahradily meče a vojáci nosí místo ostruh bojové boty, ale jejich záměry, chování a možná i část vybavení jsou staré několik století.

Krutá kultura, která prostupuje moderní ruskou armádou, byla zakořeněna v éře Stalinových gulagů. Není to náhodné, ale systematické. Rigidní hierarchie, neschopnost počítat s odchylkami, autokraté uzavření v informačních bublinách a zároveň obyvatelstvo toužící po autokracii - což je pro obyvatele Západu asi nejtěžší aspekt, který se dá pochopit - existují v Rusku po staletí a budou jen přetrvávat.

"Násilí je v Rusku historickým vzorcem a to se nezmění," dodává klidně Sinisalu. "Lidský život tam nemá žádnou hodnotu."

Ředitelé pobaltských kontrarozvědek nemluví jen o Putinovi, ale připomínají i vládu Petra Velikého, který nařídil popravit všechny Rusy podporující Švédy. Sinisalu a Toots opět společně glosují ruskou maximu: "Bijte své, abyste zastrašili ostatní."

Nejsou jako my

"Respektují pouze sílu," říká Jauniškis, "a když na tu jejich odpovíte svou, pak se možná i spřátelíte." Tento princip je diametrálně odlišný od diplomacie v obleku a kravatě a běžného vyjednávání, na které je Západ zvyklý.

"Pro Rusko se vítězství obou stran rovná prohře," poznamenává estonský podnikatel, který s Rusy organizuje složité obchodní transakce už desítky let. "Potřebují, aby i při vyjednávání byli vždy vítězové a poražení." A jen oni smějí vyhrát.

"Tam je diplomacie známkou slabosti," říká Mežviets. "Rusko uznává pouze sílu. Pro Západ je těžké to pochopit, protože lidé na Západě vyznávají jiné hodnoty a věří, že ostatní je vyznávají také."

Jauniškis přirovnává současnou ruskou společnost ke středověkým Mongolům. Litva se sice kdysi spojila s ruskými knížaty, aby čelila mongolským hordám, ale vzhledem k chování jejích důstojníků i vojáků má pocit, že Rusko přešlo na druhou stranu. "Jsou to zvířata," prohlašuje upřímně.

"Nechci uvažovat tak primitivně; věřit, že by takové zlo mohlo v ruské společnosti skutečně existovat," říká mi Peeter. "Rád bych věřil něčemu ušlechtilejšímu. Ale je to prostě pravda."

Jauniškis si je dobře vědom toho, že taková prohlášení nejsou politicky korektní. Nemá to samozřejmě nic společného s národními vlastnostmi nebo s tím, že všichni Rusové jsou zlí.

"Po generace a generace se lidé v Rusku rodí do pohádek, kde se žije strašně, a téměř nikdy si neužívají svobody projevu, tak co jiného můžete čekat?" říká lidskoprávní aktivista, který odmítá zbavit celou populaci lidské tváře. Je třeba mluvit nikoli o Rusech, ale o ruské společnosti.

Neustále se nám tvrdí, že Rusko se skládá ze složek, jako je Čechov, boršč, štědrost, bratrství, zbožnost a Dostojevskij. Připomeňme si však, co napsal Dostojevskij: Rus může působit pouze radikálně, být radikálně dobrý nebo radikálně zlý. Jeden z jeho protagonistů nechává spatřit "důkladně národní předmět - obrovskou šlachovitou pěst, zauzlenou a porostlou jakýmsi načervenalým chmýřím, a bylo zřejmé, že kdyby se tento hluboce národní předmět na něco snesl, nezůstane po něm nic než vlhká skvrna".

Sinisalu je vášnivým čtenářem Ludmily Ulické a sleduje všechny její rozhovory. Zpočátku ho překvapilo, že ačkoli spisovatelka horlivě vystupuje proti válce, neopustila Rusko před jejím vypuknutím. "Ale, no, pak jsem se na ni podíval hlouběji a zjistil jsem, že to není skutečná Ruska, ale židovka." A co se o židech říká v Rusku? Jak říká jedna z postav Sergeje Dovlatova: "Dal bych tucet Ukrajinců za jednoho žida."

Pohrdání Ukrajinou není jen jedním z Putinových bludů - jeho kořeny sahají mnohem hlouběji. Před rozhovorem se známým ruským divadelním režisérem jsem byl upozorněn, že je obecně liberální antiputinovec, ale věří, že obsazení Krymu Ruskem byl správný krok, protože Ukrajinci "nejsou lidé".

Když Jauniškis hovoří o Rusku, opakovaně používá slova "jedinečná mentalita". Rusko nepatří do našeho ekosystému. Má svůj vlastní soubor pravidel a hodnot. Dokonce i vtipy jsou jiné. Pobaltští kontrarozvědčíci se často pokoušejí vyprávět svým západním kolegům ruské vtipy, ale nedokážou je rozesmát, protože nechápou, jak by takové věci mohly být vtipné. Pouze ti, kteří vyrostli v pobaltské sféře, se mohou smát jak anekdotám vyprávěným zde, tak těm, které se vyprávějí na Západě.

Nic se nemění

Když pobaltské státy v roce 1991 získaly zpět svou nezávislost, stalo se i Rusko dočasně demokratičtějším. Zdánlivě se konaly volby, vůdci mluvili o otevření se a zdálo se, že se vše mění k lepšímu. Jenže jen Západ věřil, že v Rusku nastal obrat.

"Když jsme dělali plány, předpokládali jsme, že se Rusko vrátí ke svému starému já a že se impérium vrátí nejméně o rok později," řekl Raivo Vare, který v té době zastával funkci ministra zahraničí. O Rusko se zajímá celý život a žil tam 17 let. "Praktické zkušenosti" byly základem pro hodnocení.

"Bohužel jsme byli příliš optimističtí," dodává Vare. Trvalo jen několik měsíců, než Rusko začalo Estonskem opět manipulovat, tentokrát prostřednictvím ropy.

Všichni, kdo pracují pro pobaltskou kontrarozvědku, tvrdí, že se nic nezmění.

"V ruských školách učí děti, že pobaltské státy byly ztraceny jen dočasně," poznamenává Peeter. Než pokračuje, obtočí si ruce kolem hrnku s kávou. "Puškin nemůže vést takovou zemi, jako je Rusko." Peeter nevěří, že by se něco zlepšilo, i kdyby se Alexej Navalnyj nějakým zázrakem stal ruským vůdcem. "Mentalita je pořád stejná. Muselo by dojít k totální čistce, ale to se nestane." Ruská mládež se vzdala naděje, státní aparát je mohutný, protesty nikam nevedou a všechny dlouholeté naděje Západu na pokojný přechod k demokracii jsou naprosto naivní, přehlížejí ruskou historii, mentalitu a realitu.

Zrovna nedávno stál estonský velvyslanec na Ukrajině Kaimo Kuusk na okraji masových hrobů a navštívil bývalé mučírny v Izjumu. Bylo mu řečeno, že ruští mučitelé nebyli žádní venkovští burani, ale mluvili elegantním městským petrohradským nebo moskevským přízvukem. Totální porážka Ruska na Ukrajině je jedinou příležitostí ke změně.

"Z historického hlediska na Rusko vždy působila síla," říká Peeter. "Bez ohledu na to, jak moc si přejete, aby existovalo jiné řešení, neexistuje."

"V tuto chvíli mě nenapadá žádná síla, která by mohla v Rusku šířit demokratické hodnoty," říká Jauniškis. "Vyžadují respekt každé jiné země a vynucují si ho brutálním nátlakem."

Mežviets tiskne dlaně k sobě a nezaujatě vyjmenovává body strategického hodnocení lotyšské kontrarozvědky. Rusko Ukrajinu nedobude. Putinova mentalita se začne měnit, ale nikdo nedokáže říct kdy. Nezáleží to jen na něm samotném nebo na Rusku, ale i na míře aktivity Západu. Zde se Mežviets krátce odmlčí.

"Nicméně mentalita Ruska se nezmění," uzavírá. "Ani Putinova smrt na tom nic nezmění. Pro náš region bude Rusko vždy hrozbou, a to nejen kvůli svým vůdcům."

Ředitelé všech tří pobaltských kontrarozvědek vnímají, že ruská invaze na Ukrajinu sice neznamenala změnu v  Rusku, ale na Západě určitě ano. Nyní západní politici postupně začínají chápat, že s Ruskem nelze zacházet stejně jako s jinými státy, i když je to velmi tenká hranice. Stále se mluví o "Putinově válce". Zdůrazňují, že "obyčejní Rusové" by neměli být pronásledováni. Tvrdí, že musíme zůstat humanističtí a chápaví, protože jinak bychom nebyli Evropany.

Je to rozporuplný koktejl, který vyžaduje, abychom se ve jménu západních hodnot přesvědčili, že ukrajinské mrtvoly jsou pouze činem šíleného válečného fanatika, nikoli výsledkem mnohem širšího, houževnatého myšlení, které zůstávalo po staletí nepotrestáno. Mnozí jsou připraveni umožnit Putinovi, aby si zachoval tvář, bez ohledu na to, že cenou jsou ukrajinská těla s oprátkami uvázanými kolem krku a odstraněnými obličeji.

Rusko samozřejmě není jedinou zemí, která vychází z historického narativu.

"Roosevelt byl také naivní," říká Sinisalu a připomíná, jak bývalý prezident obětoval pobaltské státy ve snaze získat Stalina jako spojence. Připomíná rozhořčení, které propuklo u amerického publika po zhlédnutí lotyšského filmu, který přirovnával komunisty k nacistům. "Západ projevil mnoho cynických zájmů," říká Sinisalu. "Politické vedení vždy určuje pravidla: S Ruskem se musí nějak komunikovat dál." Když se ho ptám, jaké pocity v něm přístup Západu vyvolává, pokrčí rameny. "Jaké by mohly být? V každém případě ne pozitivní."

Sinisalu uznává, že se postoj Západu od začátku války zlepšil, ale ne dostatečně. Jakékoli zmínky o "Putinově válce" nebo návrhy, že by se Rusko mělo vyhnout ponížení, označuje za "hloupé řeči". Jelikož je dobře obeznámen s historií, moc dobře ví, že k revolucím v Rusku docházelo pouze po prohrané válce.

Je možné, že bezpečnostní agentury pobaltských států brzy ztratí přesnou znalost ruské společnosti: Mladší generace přišly do styku s místními rusky mluvícími, ale ne s vlastním Ruskem, což je něco úplně jiného. Není to otázka etnické povahy, ale výchovy. Dnešní pobaltská mládež většinou neumí rusky, nedokáže zachytit nuance a může se mýlit v detailech.

"Jsem relikt," říká Toots.

Přinese nová generace naivitu? Ptám se.

"Ne, naopak," odpovídá Jauniškis. "Mají zkušenosti generací, které přišly před nimi."

Ruská špionáž v Pobaltí od začátku války mírně zeslábla, ale moji respondenti se domnívají, že je to jen dočasné.

"Moje práce je posledních patnáct let relativně rutinní," poznamenává Toots nenuceně. Chytání protivníkových špiónů nazývá "montážní prací" a svou vlastní profesi "životním stylem". K žádným posunům ve větším měřítku nedošlo, říká - jediná překvapení jsou taktického rázu.

Když jsem s Tootsem počátkem léta 2021 dělal rozhovor, mluvil o ruském úsilí šířit vliv ve školách a o tranzitních podnikatelích, kteří se ucházejí o lepší vazby na kolosální impérium. O rok později se vše změnilo. Nástroje protivníka se změnily, ale ostražitost je stále klíčová. "Pokud do něčeho jdete s očekáváním, že budou stejní jako my, pak se připravujete na zklamání."

Během sovětské okupace Toots nějaký čas pracoval v raketové divizi umístěné na Ukrajině. Jednou dostali příkaz postavit velkou dlážděnou odpalovací rampu. Nebyl jim dodán žádný štěrk, asfalt ani jediný kus vybavení. Neměli ani vodku, kterou by mohli vyměnit za zásoby. Navzdory všem předpokladům srtavbu za dva dny dokončili. Divize ukradla parní válec a zbytek materiálu získala  kdoví odkud.

"Musíte být kreativní," je jediné, co říká.

O víkendu po invazi na Ukrajinu Toots procházel sovětské propagandistické plakáty z druhé světové války a přišel na nápad. Zavolal několika kolegům, rychle to prodiskutoval a v neděli večer už posílal soubory do tiskárny. O několik dní později byly na estonských hraničních přechodech vyvěšeny plakáty s výzvou k poskytnutí tipů a varováním před možnými pokusy o nábor od ruských zpravodajských důstojníků. Jak byla kampaň úspěšná? Ptám se.

"Mám selektivní paměť," odpovídá s úsměvem, i když přiznává, že tipů přišlo ohromující množství.

Toots odkládá jednu z našich schůzek o několik týdnů.

"Toots tu není," je jediné, co mi tiskový zástupce KAPO řekne.

"Je zaneprázdněný v Narvě," dodá Sinisalu úsečně. To se dalo čekat. Ve východním Estonsku - jeho dětském působišti - měl pohotovost, zatímco tank ze sovětské éry byl z podstavce v Narvě přemístěn do skanzenu.

Když se Toots vrátí, není nijak zvlášť rozrušený. Všechno šlo podle plánu, což neznamená, že to bylo snadné. Ruská rozvědka zřejmě nebyla během sporného stěhování příliš aktivní. KAPO však muselo použít jediný prostředek k potlačení možných nepokojů: polonásilné přivedení některých "nutných  osob".

Je možné, že si Toots po návratu z Narvy pustil ruskojazyčnou desku. Je fanouškem ruské hudby a rád by si s kolegy popovídal o Kinu nebo Akvariu, i když v jejich řadách je více historiků než hudebních nadšenců. Setkáváme se celkem třikrát a Toots dlouze vypráví o Rusku, ale o sobě neřekne skoro ani slovo.

"Možná jsou to poslední rozhovory, které kdy poskytnu," říká.

Za posledních dvanáct let Tootsova jednotka dopadla a zatkla 21 ruských špionů, z nichž každý byl shledán vinným. Mám podezření, že naznačuje další dopadení, když končíme náš rozhovor a on říká: "Jen chvíli počkejte. Do konce roku budou nějaké novinky."

Litevská kontrarozvědka nic podobného neslibuje, ale o ukrajinské vlajky na klopách ve Vilniusu není nouze. Několik týdnů po invazi Jauniškisův otec prohlásil, že by nikdy nevěřil, že se za svého života dočká další války.

"Jednoho dne se Rusové probudí a uvědomí si, co udělali," tvrdí Jauniškis. "A jejich vina bude nesnesitelná."

Když opouštím lotyšskou centrálu VDD a jsou mi vráceny propisky, které mi byly zabaveny, ptám se ochranky, zda bylo více práce než obvykle. Přikývne, ale neřekne ani slovo.