„Je to Trumpův svět": Evropští lídři se rozcházejí v názoru na to, jak se vypořádat s „kakofonií"

17. 2. 2025

 

Nová islandská premiérka Kristrún Frostadóttir vyzvala Evropu, aby se pokusila situaci uklidnit.

Snadněji se to řekne, než udělá. Když americký viceprezident JD Vance navštíví koncentrační tábor v Dachau a pak několik dní předtím, než jde Německo k volbám, přednese poselství, které v podstatě podporuje Alternative für Deutschland, těžko si většina Němců může myslet, že Amerika skutečně naslouchá.

Z Mnichova a jeho předchozích dnů totiž vyplynul konsenzus, že Trump 2.0 je mnohem rozvratnější a chaotičtější silou, než byly nejhorší obavy britských, evropských a blízkovýchodních diplomatů. Prudká a neukotvená rozhodnutí v zahraniční politice následuje jeden exekutivní příkaz za druhým. Sir Alex Younger, bývalý šéf M16, varovall, že Trump nastolil amorální světový řád bez pravidel, v němž jedinou komoditou, na níž záleží, je hrubá síla. „Ze světa pravidel a multilaterálních institucí jsme se přesunuli k silákům, kteří uzavírají dohody přes hlavy slabších a menších zemí,“ řekl. „To je náš nový svět. Tohle je svět Donalda Trumpa. Klíčový psychologický obrat, který musíme udělat, je právě do tohoto světa. Už neoperujeme ve světě systémů, ale ve světě pobídek.“

Mnichov však ukázal, že existují dva zásadní body, v nichž se Evropa neshoduje - zda je roztržka s Amerikou obnovitelná a co nakonec chce Vladimir Putin, což je téma, které Evropu zaměstnává stejně jako rozeznání toho, co chce Trump. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se příliš nemýlil, když řekl, že Putinův stín byl v každém rozhovoru v Mnichově. „Zdá se, že nejvlivnějším členem NATO je nyní Vladimir Putin,“ zažertoval.

Friedrich Merz, pravděpodobný příští německý kancléř po volbách tento měsíc, nešel tak daleko jako Tocci, ale uznal, že Vanceův projev rozšířil sporné body mezi Evropou a USA. „Neshody mezi USA a Evropou získaly zcela novou kvalitu,“ uvedl ve svém týdenním e-mailu příznivcům.

„Nyní jde o naše základní chápání demokracie a otevřené společnosti. Jde nyní o nezávislost soudů a dělbu moci a o dosavadní základní shodu ohledně skutečných hrozeb pro naši svobodu.“

Přesto je pro většinu Evropanů stále nejdůležitější zjistit, zda lze toto manželství bez lásky zachránit: alternativy zkušební rozluky, natož úplného rozvodu, jsou příliš děsivé na to, aby se o nich uvažovalo. Evropa není připravena zůstat sama bez amerického jaderného deštníku.

Slib zvýšit výdaje na obranu však neřeší situaci tady a teď a požadavky amerických představitelů, kteří tvrdí, že pracují v Trumpově čase - což vyžaduje řešení všeho hned teď. Trump se chystá tlačit na Evropu, zda má zdroje na to, aby poskytla Ukrajině věrohodné bezpečnostní záruky. „Najít evropský model sui generis je obtížné, protože to, co mohou Evropané poskytnout ad hoc, by nenabídlo věrohodnou ochranu,“ napsala v lednu v pracovním dokumentu pro SWP (Německý institut pro mezinárodní a bezpečnostní otázky) Claudia Major, německá bezpečnostní expertka. Takové nasazení EU by bylo možné pouze s využitím sil, které jsou již zahrnuty do obranného plánování NATO, a „strategických prostředků“ NATO.

EU zatím takovouto robustní operaci v tomto rozsahu neprovedla. Bez účasti USA by taková mise nebyla věrohodná. To, co by bylo potřeba k odstrašení země, by byla „dodatečná ideální síla západního kontingentu v počtu přibližně 150 000 vojáků“. Majorová uzavírá: „Přístup 'blafuj a modli se', který je v podstatě založen na naději, že ho Rusko nevyzkouší, by byl nedbalý a zvyšoval by pravděpodobnost války v Evropě.“

Je to ještě horší. Majorová pokračuje: „Na základě síly ruských ozbrojených sil rozmístěných na Ukrajině (přibližně 600 000-700 000) a s přihlédnutím k ukrajinským ozbrojeným silám (více než 100 brigád) by ideální dodatečná potřebná síla západního kontingentu činila přibližně 150 000 vojáků. Vzhledem k tomu, že tyto síly by byly v trvalé pohotovosti, byla by nutná jejich rotace. Tím by se požadavek na síly fakticky ztrojnásobil.“ V tomto kontextu bude muset být jakákoli nabídka Keira Starmera, pokud jde o britskou armádu, obrovská.

Možná bude ještě vyžadovat spolupráci USA, což je otevřená otázka. Majorová píše: „Mise zcela bez podpory USA je nepředstavitelná vzhledem ke kombinaci schopností, které jsou pro takovou akci nutné. Schopnosti USA v oblasti vzdušného hlídkování, protivzdušné a protiraketové obrany a [velení a řízení] obecně zůstávají klíčovými schopnostmi a nezbytným předpokladem pro nasazení spojeneckých sil. Ačkoli většinu, ne-li všechny operace USA by bylo možné provádět na dálku, aniž by to vyžadovalo rozsáhlou vojenskou přítomnost USA na Ukrajině, vojenská přítomnost USA by významně posílila odstrašující poselství.“

Francouzi kontrují, že předpokládaná mise nemá za úkol prosazovat příměří na frontě, ale spíše zajišťovat bezpečnost nad horizontem bojiště. Majorová však varuje: „Poskytnutí příliš malého počtu vojáků nebo trojnásobných sil bez posil by se rovnalo blufování, které by mohlo Rusko vyzvat k testování situace. NATO by s tím mohlo udělat jen málo.“

To však vede k druhé z evropských obav - Putinovým skutečným záměrům Mnozí Evropané považují ruský útok na Ukrajinu za koloniální agresi a součást neskrývaně oživeného ruského imperialismu. Poté, co pohltil čtyři ukrajinské oblasti, si možná na dva roky odpočine, ale vrátí se pro další a autoritářům čekajícím v záloze bude vyslán širší signál.

Radosław Sikorski, polský ministr zahraničí, varuje, že důvěryhodnost USA závisí na tom, jak tato válka skončí: „Pokud dovolíte Putinovi, aby Ukrajinu vazalsky ovládl, vyšlete tím Číně vzkaz, že můžete získat zpět to, co považujete za odpadlickou provincii, a to by mělo přímé důsledky pro velkou strategii USA, pro americký systém spojenectví a možná i pro budoucnost Tchaj-wanu.“