V Británii došlo k ultrapravicovému puči

25. 7. 2019

 

Upozorňují na to mnozí komentátoři. Například Martin Kettle:

Je to opravdu mimořádný puč, s opravdu mimořádným dopadem. Došlo k němu, protože Therese Mayové se nepodařilo uskutečnit odchod Británie z EU na základě podmínek, které by podpořila většina v parlamentě. Příčinou tohoto selhání byla menšina v její politické straně, která vždycky chtěla tvrdší rozchod s EU. Po kolapsu volební podpory pro britské konzervativce v květnových eurovolbách se této menšině konečně podařilo vyhnat Mayovou z úřadu. Obava z Farageovy Brexit Party v důsledku mlčenlivého souhlasu nedůvěryhodného předsedy parlamentního klubu řadových poslanců Grahama Bradyho zpečetila osud Mayové v obrovský prospěch pro Johnsona, který začal ve své straně  podporovat ultrapravici. 
 

Johnson ví, že jeho vláda má jen jediný úkol: realizovat brexit do 31. října. Ale on se v této věci dostal do slepé uličky. Buď musí přijmout dohodu s EU podobnou té, jakou vyjednala Mayová, což bude trvat určitou dobu, kterou EU nechce Británii poskytnout a kterou mnoho členů jeho nové vlády odmítne, anebo realizovat divoký brexit, po němž mnoho jeho stoupenců touží, částečně proto, že to zlikviduje hrozbu od Brexit Party.

Všechno naznačuje, že Johnson zvolí divoký brexit. To je poučením z druhého faktoru, z charakteristiky nového Johnsonova kabinetu. Je to nevyrovnaná vláda většinou druhořadých ideologů, mnoho z nich je bez jakékoliv ministerské zkušenosti a několik z nich má velmi pochybnou politickou etiku. Všechny mocenské pozice převzali brexitérští extremisté. Ostatní jsou politickými rukojmími těchto brexitérských extremistů.

Johnson nebude opakovat chybu Mayové, která dovolila svým nepřátelům blokovat její strategii pro brexit, nebo její vládu destabilizovat rezignacemi. Johnsonova nová vláda je otevřeným odmítnutím pokusu Mayové stmelit Konzervativní stranu a uskutečnit brexit. Proto je tedy divoký brexit logickým důsledkem svržení Mayové a Johnsonova vítězství. Avšak národ si nepřeje divoký brexit. Proti divokému brexitu se staví většina poslanců v Dolní sněmovně a většina veřejnosti. Proto je správné nazývat toto pučem brexitérských extremistů.

V devadesátých letech osmnáctého století byla zradikalizována francouzská revoluce reakční válkou Evropy proti nové republice. Johnson a extremističtí brexitéři jsou nyní v podobné situaci, v jaké byli tehdy Danton a Robespierre. Uvedli se v zoufalství tím, co se stalo za vlády Mayové. K dosažení brexitu "musejí být odvážní". Chtějí krizovou politiku, nikoliv normální politiku. 

Svržení Mayové a Johnsonovo vítězství znamená vnucenou radikalizaci britské vlády, velmi podobné radikalizaci vlády v době války. Nevyvážený Johnsonův kabinet a hluboce zdiskreditované charaktery mnoha jeho členů, od premiéra dolů, vrhají světlo na obrovskou závažnost této radikalizace, která byla po vyhnání Mayové vnucena Británii.

Británie má vlastní zkušenosti s radikalizací vlády způsobenou válkou. V letech 1916 a 1940 znamenalo nebezpečí, které hrozilo národu, že normální politika byla nahrazena krizovou vládou. Avšak tyto radikální válečné vlády byly národní vlády, spolupracovaly s ostatními politickými stranami, včetně labouristů, v národním zájmu.

Johnsonova vláda zosobňuje přesný opak těch národních vlád, které vládly za války. Johnsonova vláda je založena na otevřeném odmítnutí konsensu a spolupráce. Usiluje o minimalizaci své vlastní stranické základny a její podpory v parlamentu. Nejenže není Labouristická strana součástí této vlády, ale její součástí není ani velká část samotné Konzervativní strany. Většina konzervativních poslanců a třetina členů Konzervativní strany, kteří nehlasovali pro Johnsona, byli nyní zbaveni veškerého vlivu a moci.

Normálně by to mělo znamenat, že Johnsonova vláda nemůže přežít. Neexistuje dostatečné množství konzervativních poslanců, poslanců severoirské DUP a labouristických brexitérských poslanců, kteří by jí poskytli většinu pro to, co chce udělat. Příští týden zřejmě liberální demokraté získají další poslanecké křeslo od konzervativců v doplňovacích volbách ve volebním okrsku Brecon a Radnorshire. Řady konzervativců jsou plné rozhněvaných obětí Johnsonova puče. I když umírnění konzervativci jsou většinou neschopni povstat a zasadit se o svá práva, zdá se být nemyslitelné, že by tento parlament mohl dát Johnsonově brexitérské strategii mandát.

To nutně staví Johnsona do konfliktu s parlamentem. Právě proto převzal moc přesně v době, kdy parlament odchází na prázdniny, aby získal čas vládnout bez nutnosti se z toho zodpovídat. Až se parlament na podzim  však vrátí, Johnson nebude mít kam se schovat. Možná bude chtít vládnout bez parlamentu. Možná si přivedl Dominica Cummingse do svého týmu, aby mu proti parlamentu pomohl. Ale nakonec parlamentní aritmetika bude stále platit, pokud Johnson nerozhodne riskovat a uspořádat všeobecné volby, anebo, jako Oliver Cromwell, parlament prostě rozpustit. 

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

0
Vytisknout
3635

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2019