Babiš i ČSSD chtěji pokračování vlády, nějak se nejspíše dohodnou

20. 8. 2019 / Boris Cvek

Najednou už nejde o Ústavu a prezidenta, jde o koaliční spor. Oba partneři v tomto sporu, tedy ČSSD i Ano, chtějí zůstat v současné vládě. Rozděluje je Šmarda. Premiér ho odmítá a ČSSD na něm trvá. Odejít z vlády, a to razantně, by měla ČSSD, neboť premiér porušuje koaliční smlouvu. Šéf ČSSD Hamáček sice stále mluví o prezidentovi, možná také o Ústavě, ale ta situace už je úplně jiná: pozice ČSSD už není taková, že jejího kandidáta navrhuje premiér, taková pozice jistě vyžadovala, aby prezident v souladu s Ústavou pana Šmardu jmenoval ministrem kultury. Tehdy byl premiér na straně ČSSD i Ústavy proti prezidentovi. Teď už je ale prezident i Ústava ze hry.

ČSSD i Ano se tváří tak, že se nic neděje. Vláda pokračuje, jen ministr kultury není. Jak dlouho to tak zůstane? Vzdá to pan Šmarda? Bude ČSSD navrhovat někoho jiného tak, aby byl přijatelný pro Hrad, a tedy i pro premiéra? Podle mého názoru měla ČSSD odejít už dávno, už v červnu, možná i dříve. V sázce je její budoucnost a také otázka, kdo vlastně vezme Babišovi jeho voliče. Na druhou stranu tito voliči, bývalí voliči ČSSD, jsou spíše v podobných sporech na straně prezidenta Zemana. ČSSD takovým přetahováním s prezidentem i premiérem dokonce možná riskuje to, že ztratí i ty voliče, kteří jí ještě zbyli. Je už tak směšná a bezvýznamná, že je opravdu těžko říci, co by v současnosti měla udělat pro lepší volební výsledek v budoucnosti. Babiš ale také nemůže jít proti prezidentovi, chce-li si zachovat své současné voliče.

Předseda sociálních demokratů dostal před několika týdny pravomoc ohlásit odchod všech svých ministrů z vlády. Tehdy to vypadalo skutečně dramaticky. Ale tehdy premiér a ČSSD táhli za jeden provaz a výhružka odchodem z vlády byla určena primárně prezidentovi, který se ovšem zjevně na pád současné vlády začal těšit. Nyní, kdy jde už jen o koaliční spor, by ČSSD měla mnohem větší důvod položit vládu, aby tím mohla vytrestat premiéra, který tím, že odmítl Šmardu jako kandidáta na ministra kultury, udělal z koaliční smlouvy cár papíru. Jenže ve skutečnosti Babiš i ČSSD chtějí to samé: pokračování současné vlády.

Vyjde-li Babišovi tento tah, ví do budoucnosti, že nikdy nesmí nechat kandidáta, kterého chce jeho koaliční partner za ministra, nechat projít až k prezidentovi, dokud mu ho prezident neschválí. Tím bychom si sice neušetřili tanec kolem pana Staňka, ale problémy s panem Šmardou by nenastaly. To, nakolik ba se tak Babiš stal faktickou loutkou prezidenta, by bylo nutné zvažovat na celé škále jeho jednání. Současný spor o ministra kultury vypadá spíše na útok Zemana na ČSSD kvůli tomu, že ta se postavila proti jeho milovanému hrdinovi Staňkovi. Možná cesta až k rekonstrukci vlády a uchopení moci koalice Ano s SPD a KSČM byla podle mne až náhodný důsledek sporů o Staňka, kdy ČSSD sebevědomě vyhrožovala odchodem z vlády.

Můj odhad v současnosti je takový: Šmarda to vzdá, protože on, ale ani jeho spolustraníci, nebude chtít, aby vláda padla kvůli sporu o Šmardu s Babišem a Zemanem zároveň. ČSSD už je v tom úplně sama jako kůl v plotě. Nemůže se identifikovat ani s opozicí, která chce konec vlády premiéra Babiše, ani s komunisty nebo SPD, neboť ti se těší na rekonstrukci vlády a vládnutí pod kuratelou faktického premiéra Zemana. Nemůže se spolehnout ani na své voliče. Za odchod z vlády jí budou tleskat ti, kteří ji nevolí. Nejbližší spojenec ČSSD, který chce téměř to samé, co chce ona, je nakonec Babiš. Jejich pohled na budoucnost se liší v tom, že Babiš nechce Šmardu. Skončí kvůli tomu vláda? Občas mám pocit, že kdyby to bylo možné, tak Ano spolu s ČSSD prostě dovládnou bez ministra kultury. Chybět jim rozhodně nebude.