Dědictví, aneb Planeta v exekuci

2. 10. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Astra Taylorová upozorňuje, že v rámci klimatické krize zřejmě dochází k porušování lidských práv dosud nenarozených, jejichž život bude mít vesměs rozhodně horší kvalitu než tu, již jsme bývali zvyklí považovat za samozřejmou ZDE.


Starší generace při koncipování životních strategií typicky vycházejí z řady "samozřejmých" předpokladů. Například že se o ně společnost ve stáří "nějak" postará, i když oni sami masově volí ty, kdo s plným vědomím souvislostí rozhodli třeba o budoucím kolapsu důchodového systému. Bývalo přece po staletí pravidlem, že mladí "nějak" pečovali o staré. Totiž v dobách, kdy staří předávali nastupující generaci svět přinejmenším ve stejném, ne-li v lepším stavu, než v jakém ho kdysi sami převzali.

Jenomže tato část mezigeneračního kontraktu jednoduše nefunguje. Již přinejmenším padesát let je velmi dobře známo, že vedlejší efekty průmyslového rozvoje podkopávají přírodní základy přežití lidstva. A za celé půlstoletí toho bylo vcelku provedeno jen velmi málo. Vesměs šlo o kosmetické úpravy odstraňující nejkřiklavější nedostatky, jako používání DDT nebo kyselé deště. Nic víc.

S ohledem na zprávy klimatologů, setrvačnost procesů se stále dalšími zjišťovanými pozitivními zpětnými vazbami a na laxnost i rigiditu politiků je již více méně jisté, že původních cílů Pařížské klimatické dohody (postavené na nadměrně optimistickém klimatickém modelu) se dosáhnout nepodaří. "Kontrolované" globální oteplení je tak výrazně méně pravděpodobné než scénář zahrnující naprostou ztrátu kontroly a zrychlující se změny teploty.

Povšimněte si také, že od doby klimatického summitu v Riu v roce 1992 se svět výrazně proměnil. Rozpadá se dnes na několik navzájem soupeřících bloků rozpolcených podobnou rivalitou, jaká dělila Východ a Západ během studené války. Kdo se v tomto zaslepeném, krátkozrakém, nicméně drsném zápase vzdá krátkodobých výhod, které mu ještě stále skýtá využívání fosilních paliv produkujících skleníkové plyny, tomu hrozí, že už o příštích Vánocích nedokáže držet krok s mocenskými konkurenty. Takhle se možná udrží ještě dalších deset, patnáct let. Pak to už bude mít většina trumpů či zemanů stejně dávno za sebou.

Generace ničením planety masivně porušující lidská práva svých potomků, včetně samotného práva na život, se cítí nesmírně dotčena, pokud někdo byť jen naznačí, že její "samozřejmosti" ve skutečnosti žádnými samozřejmostmi už být nemusí.

Ohánění se pravidly tam, kde se ikonami velké části seniorů stali Zeman s Babišem coby dvojí ztělesnění hesla "pravidla jsou pro blbečky bez fantazie", to navíc opravdu vypadá zcela absurdně. Ještě jednou: Jaký svět to mladým předáme? Co si s ním vůbec počnou?

Píšu ovšem o nejnovější generaci, která na známou levičáckou odrhovačku "We shall overcame" s úsměškem zpívá text "Přišel Homer k nám" a hledá dům holubí v odpadním potrubí. K hluboce konzervativnímu komunistickému hnutí se rozhodně nehlásí. S tradiční levicí, jejímž hlavním cílem již nějakých sto sedmdesát let zůstává, aby proletáři konzumovali přinejmenším stejně jako kapitalisté, nemá klimatické hnutí ani tolik nenáviděná Greta Thunbergová mnoho společného. Ve skutečnosti někteří kovaní levičáci nenávidí Gretu přinejmenším stejně zarputile jako obhájci volného trhu bez přívlastků.

Klimatické hnutí mládeže je protestem generace bez budoucnosti, kterou rozhodně nezachrání žádná teorie rozšířené reprodukce ani jiná neplodná poučka z komunistických modlitebních knížek.

Kromě jiného jí vadí ohánění se mezigeneračním kontraktem, který de facto zavazuje jen jednu stranu. Totiž tu jejich.

A při všem, co lze v generačním střetu uvést na obranu starších, tentokrát těžko hledat opravdu přesvědčivé důvody, proč by na nás nakonec měli brát kdovíjaké ohledy.

1
Vytisknout
12866

Diskuse

Obsah vydání | 7. 10. 2019