Roušky dnes, nebo lockdown zítra

10. 9. 2020 / David Marenčák

Ústenky, masky, respirátory, hadříky, důsledná hygiena rukou, dodržování vzdálenosti a pár dalších drobných věcí jsou preventivní úkony, které mohly nejen zabránit šíření covidu, jeho závažným trvalým dopadům na zdraví, zbytečným úmrtím, ale i následným kolapsům celých oborů a ekonomiky.

Je to to nejmenší a přitom poměrem cena/výkon to nejlevnější a nejméně protivné.

Ale jak už je pro moderní lidstvo zvykem, když máme na vybranou mezi okamžitým pohodlím s pohromou až zítra, nebo nepohodlí dnes s pohodou zítra, vždy si vybíráme to první.

(A nenechte se zlákat „čecháčkováním“, že je to nějaký tuzemský unikát, „revolta proti realitě“ se děje všude po světě.)

A k tomu skoro všichni, kteří nepropadli emocím nebo lhostejné apatii, tráví mnoho času a pálí kvanta energie zoufalou a předem prohranou snahou protlačit Overtonovo okno o kousek zpět, z debat vyvěrajících z hoaxů typu 5G sítí coby zdroj koronaviru, spiknutí elit a nastolením diktatur prostřednictvím roušek, popíjení sava jako léku a opakované dokazování, že covid není „jenchřipečka“, nebo že když v desetimilionové zemi s třiceti tisíci případy za půl roku není nic divného, že většina lidí nezná nikoho nakaženého (mimochodem, za to mají být rádi a ne si na to stěžovat).

Vyčerpávající a marné debaty na sociálních sítích, které se ukázaly být v ČR hybnou silou a rozhodujícím faktorem, podle jakého se (ne)nastavují epidemiologická a další pravidla. Veletoč s rouškami, kdy podřízený hlavního oligarchy nejdřív rozhodne, že budou a po hysteráku na sociálních sítích hodí oligarcha zpátečku, podřízeného vyplísní a rozhodnutí anuluje, je toho do očí bijícím příkladem a v pravdě šokujícím potvrzením toho, co se dalo tušit dávno – nemáme vládu, jen maňásky.

Všichni hlasití proponenti práva na rutinu, stereotyp a pohodlí za jakoukoli cenu, egoického šosáctví a popření, od Šmuclera, Šafra, po Pekovou a Žaloudíka (seznam je smutně dlouhý), kteří tu od března halucinují neskutečné nesmysly, by měli být spokojeni, veřejné mínění je na jejich, aktuálně vítězné straně.

Dosáhli svého a všechno, co se teď na podzim podělá, padá na jejich hlavu, nikoho jiného. V důsledku čehož se stejně dočkají všech omezení, proti kterým tak hystericky brojili, i ta jejich posvátná kráva ekonomika a samoúčelná ziskovost na to chcípnou. Pozdně kapitalistický systém se sice nezačal hroutit včera, ale před dlouhými lety, jenže proč to neurychlit a ještě se vyvléci ze zodpovědnosti. V souladu s pravicovou doktrínou, že když něco nefunguje, musíme to dělat 10x tolik stejně, budou lokajové lokajíčci kvičet jako selátka, že kdybychom jako celek, jako společnost byli o trochu víc ignorantští, mohli jsme mít tu pohodu dnes i zítra a kdokoli, kdo chtěl čelit problémům přímo, ukrojit kousek koláče pro prevenci, označí jako viníka všech nezdarů.

Následující „SHTF“ bude na rukou, objektivně, prokazatelně, byť heterogenní, ale přeci jednotné fronty. Jednotné fronty majitelů silných názorů, včetně konzervativně vystrašených, sebe sama označujících se „zastánců skepticismu, rozumu a boje proti panice“ bludařů, neonácků, ezoteriků a vůbec všech, kteří kanalizují oprávněné zklamání z elit, institucí a základů fungování společnosti do komerčně založených, oportunisticky nastavených žump, jaké vede jen a jen k utužení statu quo – případně zrychluje tempo všeobecného rozkladu.

Nicméně nemusíme jít touto dobře vyšlapanou cestou, lepší svět je možný a nic není ztraceno. Změna je možná v každém momentu, na každém kroku předlouhé pouti. Je na každém z nás, kterým směrem se vydáme.

0
Vytisknout
4368

Diskuse

Obsah vydání | 17. 9. 2020