Čínský vliv v ČR na pozadí studené války mezi Washingtonem a Pekingem

5. 8. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 8 minut

-  Vliv čínského režimu na českou politiku, žurnalistiku a akademii lze bezesporu považovat za znepokojující

- Přesto by bylo naivní se domnívat, že cílem pekingských vládců je radikálně přeměnit politické pořádky v ČR

- Tento vliv je nutno vnímat na pozadí nové studené války mezi USA a Čínou, o které česká média prakticky neinformují


Rozhovor Bohumila Kartouse s Kateřinou Procházkovou přináší řadu pozoruhodných poznatků o rostoucím vlivu autoritářského Pekingu v českém politickém, akademickém a novinářském prostředí. Nebudu popírat, že jde o znepokojující trend, pokud se u nás objevují jedinci nebo organizace, jež vědomě prosazují zájmy autoritářského státu. Na druhou stranu je zcela očividné, že tuzemští politikové, akademici a novináři celá tři desetiletí nekriticky přijímali proamerické, potažmo prozápadní postoje, což se nejviditelněji projevilo českou účastí na katastrofálním afghánském a iráckém tažení. A nyní, kdy Peking ekonomicky a politicky expanduje, naráží na značnou nevoli Spojených států. Dá se bez uzardění hovořit o studené válce mezi těmito velmocemi, což je velice riskantní podnik.

Někteří mohou namítnout, že afinita české intelektuální obce ke Spojeným státům a jejich politice je vcelku přirozená, neboť se jedná o naše spojence. Je to mylná interpretace, protože USA nás nikdy nebraly jako rovnocenného partnera, jak názorně dokládá výchovná lekce ministra zahraničí Jamese Bakera udělená už v roce 1990 Václavovi Havlovi. Dokud budou jejich zájmy korelovat s našimi, bude vše v pořádku. Není ale v pořádku mlčet, bagatelizovat, či dokonce podporovat zločiny Washingtonu, kterých se v uplynulých 30 letech dopustil. Nyní, kdy si spousta zemí osvojuje iliberální či nedemokratické postoje a kdy ve světě sílí xenofobní populismus, Českou republiku nevyjímaje, je situace poněkud odlišná.

Přesto se domnívám, že znepokojující trendy, o nichž hovoří Bohumil Kartous a Kateřina Procházková, nepovedou k případné změně politické orientace ČR, třebaže je důležité před nimi varovat. Peking nemá eminentní zájem na zásadní změně politických pořádků v České republice; jeho expanze má především ekonomický charakter. Navíc naše členství v západních strukturách radikální změnu politického kurzu prakticky vylučuje.

Ačkoli mezi analytiky a komentátory neexistuje konsenzus ohledně existence studené války mezi USA a Čínou (někteří z nich považují toto označení za zavádějící), rostoucí napětí mezi těmito velmocemi nelze přehlédnout. Debata o studené válce mezi Washingtonem a jeho spojenci a Čínou a jejími spojenci začala nabírat na intenzitě v roce 2016, kdy Čína neuznala verdikt Stálého rozhodčího soudu v otázce nároku na Spratlyho ostrovy v Jihočínském moři a kdy USA oznámily, že v Jižní Koreji rozmístí protiraketový systém THAAD.

Předchozí americký prezident Donald Trump označil Peking za hrozbu pro USA a zahájil svou kontraproduktivní ekonomickou válku s Čínou, která nejen že nevyřešila otázky, kvůli kterým byla iniciována, ale navíc výrazně poškodila americkou ekonomiku. Když Trump navzdory své oblibě autoritářských lídrů zintenzivnil námořní manévry v Jihočínském moři a ve vodách kolem Tchaj-wanu, Peking podle očekávání vyhrotil protiamerickou rétoriku a rozšířil své vlastní vojenské aktivity včetně agresivních manévrů.

Bidenův kabinet de facto navazuje na protičínskou politiku svého předchůdce, jelikož dosud nezrušil trumpovská cla uvalená na čínské zboží. I když se politická agenda amerických republikánů a demokratů značně liší, oba znesvářené tábory se shodnou na tvrdém postupu proti Pekingu. Bidenův kabinet se ve spolupráci s Austrálií, Japonskem a Indií snaží vybudovat alianci demokratických států – tzv. Quad (čtyřčata) – ve snaze zastavit čínský vliv. Stahování amerických vojsk signalizuje posun v americké vojenské strategii, jejímž primárním cílem je Čína a sekundárním Rusko. Americká armáda plánuje modernizaci a efektivnější rozmístění vojenských jednotek tak, aby svého hlavního rivala mohla lépe konfrontovat. Člověk nemusí být zdatným vojenským stratégem, aby pochopil, že jakákoliv zvýšená aktivita, navíc v tak neuralgické oblasti jako je Jihočínské moře, může vést k fatálnímu konfliktu, který si ve skutečnosti nepřejí ani Spojené státy ani Čína.

Mezitím Bidenova administrativa pravidelně posílá válečné lodě do Tchajwanského průlivu, což samozřejmě Peking nese se značnou nelibostí. Jak během Trumpovy éry, tak i nyní dochází k nebezpečným provokacím v Jihočínském moři a Tchajwanském průlivu. Jak by asi Washington reagoval na čínská válečná plavidla poblíž Guantánama, neřkuli v Mexickém zálivu? Pentagon na příští rok požaduje 715 miliard dolarů, přičemž velká část této sumy má být vynaložena na pořízení moderních lodí, letadel a střel nutných pro potenciální válku vysoké intenzity s Čínou. Dalších 38 miliard má být investováno na koncepci a výrobu jaderných zbraní. Čína mezitím modernizuje svůj jaderný arzenál, přičemž jej podle Pentagonu v příští dekádě hodlá zdvojnásobit.

Zdá se, že případný konflikt by se mohl rozhořet kvůli Tchaj-wanu. Čína představuje vážného soupeře Spojených států v ekonomické a technologické sféře, vyjma jedné – projektování a výroby nejmodernějších mikroprocesorů a paměťových čipů, které jsou základní složkou umělé inteligence, jak na stránkách New York Times poznamenává Thomas Friedman. Tchaj-wan je největším a nejsofistikovanějším výrobcem čipů na světě, přičemž Peking by svou technologickou slabinu mohl vyřešit poměrně jednoduše: zabráním Tchaj-wanu. To by ovšem USA nemohly nechat bez rázné odpovědi. Otázkou ale zůstává, zda jsou v Pekingu natolik hloupí, že by vědomě vyvolali masivní konfrontaci s USA.

Když v roce 1979 USA poprvé diplomaticky uznaly existenci Čínské lidové republiky, souhlasily s ukončením oficiálních styků s tchajwanskými představiteli. Na základě zákona Taiwan Relations Act z téhož roku však američtí představitelé měli navázat neformální vztahy s Taipei. Tento zákon rovněž stanovil, že jakýkoliv úmysl Pekingu status Tchaj-wanu změnit bude Spojenými státy považován za ohrožení míru a bezpečnosti v západopacifické oblasti. Trumpova administrativa se však při svém protičínském tažení pokusila vztahy s tchajwanskou politickou reprezentací normalizovat, přičemž Bidenův kabinet kráčí v jejích stopách a staronové styky prohlubuje. V Pekingu pak vzájemné sbližování amerických a tchajwanských předáků chápou jako cílenou provokaci a narušení doktríny o jednotné Číně.

Jestliže česká média chrlí zprávy o čínské hrozbě, ekonomické rozpínavosti Pekingu a nedemokratické povaze tamního režimu, informace o amerických vojenských aktivitách poblíž Číny, jakož i o pokračující nesmyslné ekonomické válce proti Pekingu – notabene informace o potenciálních rizicích americko-čínského zápolení – v našich sdělovacích prostředcích zoufale absentují. Na rozdmýchání potenciálního konfliktu musí být nejméně dva aktéři: obě velmoci by si měly uvědomit, že je v jejich bytostném zájmu společně řešit globální výzvy dneška, jako jsou pandemie, klimatická krize, jaderná proliferace a ekonomická nerovnost, a nikoliv podnikat hostilní aktivity, které by v nejzazším případě mohly vést k jaderné konfrontaci. USA by měly přehodnotit svou politickou agendu ve východní Asii; upustit od udržování vojenské dominance a kontroly v regionu a realizovat hlubší diplomatickou a ekonomickou spolupráci s tamními státy, včetně Číny. 

 

0
Vytisknout
7563

Diskuse

Obsah vydání | 10. 8. 2021