Krize v Evropě skončí, až se Rusové začnou učit portugalsky

15. 12. 2021 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
  • Dokud Rusko neprojeví význačnější zájem o proces rozpadu jiných impérií, nikdy se nesmíří se zánikem toho vlastního. 

V dubnu 1974 nová portugalská vláda okamžitě ukončila válku, kterou její země po třináct let úspěšně vedla v kolonii Angola, a vyhlásila úmysl umožnit všem koloniím plnou nezávislost. O několik dekád později jsou portugalsko-angolské vztahy korektní, mnoho mladých vzdělaných Portugalců odchází do bývalé kolonie s nedostatkem kvalifikovaného personálu v naději na lepší výdělek, než by mohli získat doma. Během ekonomické krize po roce 2008 dokonce Angola poskytla bývalé koloniální metropoli nikoliv nepodstatnou ekonomickou pomoc.


Dokážete si něco podobného představit v rusko-ukrajinských nebo rusko-litevských vztazích, za Vladimira Putina nebo i jeho nástupce? To je samozřejmě zcela nereálná varianta spadající do žánru nevědecké fantastiky.

V čem je rozdíl? Karafiátová revoluce v roce 1974 vedla k nahrazení starých koloniálních mocenských elit v Portugalsku. Na jejich místo přišli armádní důstojníci a později dlouholetí protirežimní disidenti. K ničemu podobnému ale v Rusku po sedmi dekádách totalitního režimu nedošlo, a patrně ani dojít nemohlo. Boris Jelcin byl typický komunistický aparátník, který jen v jistém okamžiku místo na komunistický ideologický "internacionalismus" vsadil na daleko přízemnější ruský nacionalismus. Vladimir Putin a velká část jeho spolupracovníků a podporovatelů se pak rekrutovali z řad sovětských tajných služeb. Vlastně žádní sovětští disidenti se po pádu SSSR k moci nikdy nedostali. Komunisté a čekisté jen vyměnili fangle a jelo se dál. Brzy se pak mělo ukázat, že ani s tou výměnou fanglí to nemysleli dvakrát vážně...

Staré portugalské elity za éry diktatury Estado Novo použily spekulativní antropologické teorie brazilského původu zvané lusotropikalismus, aby tvrdily, že 1) Portugalci na rozdíl od ostatních kolonialistů nejsou rasisty, 2) Portugalci se mísí s místním obyvatelstvem kolonií a dokážou tedy dobře chápat jeho kulturu a potřeby, 3) portugalské impérium je proto jiné než všechna ostatní a nepodléhá všeobecnému modernímu trendu rozpadu koloniálních říší.

V myšlení ruských postsovětských elit sehrál obdobnou roli stejně pavědecký eurasianismus. Ten tvrdí, že Rusové "vlastně ani nejsou národ", ale "superetnos", k němuž se dočista dobrovolně cítí přitahováni všichni možní příslušníci jiných národů, jež "trpí nedostatkem vlastní biopsychické energie", od amurských Nanajů přes krymské Tatary až po Bělorusy. Podle této konstrukce Rusko země zmíněných národů nedobylo násilím a nevnutilo jim ve své koloniální říši status gubernie, aniž se jich na cokoliv ptalo, ale ruské impérium jaksi samo od sebe vyplývá z nesmírné, unikátní přitažlivosti pasionární ruské kultury pro okolní svět.

Proto lze s nadsázkou říci, že současná bezpečnostní krize v Evropě neskončí dříve, než se Rusové ve velkém začnou učit portugalsky. Než na cizím příkladu pochopí, jaké to je nalhávat si celé dekády evidentně překompenzovaně mindrákové nesmysly ohledně vlastní výjimečnosti a vymýšlet si důvody, proč jiné národy údajně vůbec nemají právo rozhodovat o vlastním osudu.

Teprve s definitivním odchodem postkomunistických bafuňářů a bývalých kágébáků z veřejného života snad také postupně odejde pověstný sovok čili homosos sociologa Alexandra Zinověva. Řadový sovětský konformista, jemuž jsou lhostejné výsledky jeho práce, pasivní člověk bez iniciativy chovající naprosto indiferentní postoj k veřejnému blahu a státnímu vlastnictví, šovinista vždy slepě poslouchající vrchnost - a samozřejmě těžký ochlasta...

1
Vytisknout
7108

Diskuse

Obsah vydání | 17. 12. 2021