Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Americké listy: Ve státech, kde republikáni zakázali potraty bez výjimky pro znásilnění, vedlo znásilnění k 58 979 těhotenstvím

27. 1. 2024 / Fabiano Golgo

čas čtení 9 minut

Časopis Vanity Fair zveřejnil zprávu o tom, kolik znásilněných žen bylo nuceno porodit dítě od násilníka díky místním zákonům zakazujícím jakýkoli druh interrupce, bez ohledu na to, zda těhotenství pochází ze závažného trestného činu. Důkaz tragických důsledků dogmatické ortodoxie kolem potratů, kterou prosazují krajní pravice a náboženští fanatici.

"V září 2021 texaský guvernér Greg Abbott odvážně tvrdil, že barbarský potratový zákon jeho státu, který zakazoval zákrok po šestém týdnu těhotenství bez výjimek pro incest nebo znásilnění, vlastně není tak špatný, jak zní, protože prý hodlá eliminovat znásilnění," píše autorka Bess Levinová. "Znásilnění je zločin a Texas bude neúnavně pracovat na tom, abychom z texaských ulic odstranili všechny násilníky tím, že je budeme agresivně zatýkat, stíhat a dostávat z ulic," měl říci Abbott.

"Není divu, že Abbott znásilnění neodstranil," upozorňuje autorka. "Ale devět měsíců po jeho absurdním pokusu vysvětlit, proč je naprosto rozumné nutit oběti sexuálních útoků v jeho státě, aby své těhotenství donosily, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Roe v. Wade [přelomové právní rozhodnutí vydané v roce 1973 Nejvyšším soudem USA, které fakticky legalizovalo potraty v celých USA, nedávno zrušené takzvaným Dobbsovým rozhodnutím současné ultrakonzervativní většiny tohoto Nejvyššího soudu] a celá řada dalších států rovněž zakázala potraty bez výjimek."

"Jen kolik lidí bylo znásilněno a otěhotnělo ve státech, kde jim díky politikům, jako je Abbott, zákon zakazuje přerušení těhotenství?", ptá se Vanity Fair. "Podle studie zveřejněné v časopise JAMA Internal Medicine jde o naprosto ohromující číslo: ve 14 státech, které po Dobbsově rozhodnutí zavedly úplný zákaz potratů, jsme odhadli, že během čtyř až 18 měsíců, kdy zákazy platily, bylo 519 981 dokonaných znásilnění spojeno s 64 565 těhotenstvími. Z toho odhadem 5 586 těhotenství souvisejících se znásilněním (9 %) se vyskytlo ve státech s výjimkami pro znásilnění a 58 979 (91 %) ve státech bez výjimek, přičemž 26 313 (45 %) těhotenství bylo v Texasu."

Studie, kterou vedl lékařský ředitel organizace Planned Parenthood of Montana, také odhalila, že "v každém ze států s úplným zákazem potratů proběhlo měsíčně 10 nebo méně legálních potratů", což "naznačuje, že osoby, které byly znásilněny a otěhotněly, nemají ve svém domovském státě přístup k legálním potratům, a to ani ve státech s výjimkami pro znásilnění".

"Což je samozřejmě přesně to, co chtěli politici, kteří tyto zákazy potratů prosazovali, hlasovali pro ně a podepsali je," uzavírá článek.

Potraty jsou jistě spornou otázkou. Někteří tvrdí, že je to výhradně problém těhotné ženy, že je jejím právem dělat se svým tělem, co chce, a že stát by neměl mít právo do toho zasahovat. Jiní argumentují tím, že plod je osoba, a tudíž by žena nerozhodovala jen o svém těle. Někteří dodávají, že existuje i otec, který má právo rozhodovat o tom, zda by matka měla mít právo nakládat s dítětem, které je i jeho. Někteří věří, že život je posvátný a že začíná okamžikem početí, jiní hledají, kdy je plod schopen cítit bolest, nebo se už realizuje nějaký proto-myslící proces, který by vymezil, kdy by již potrat neměl být povolen.

Osobně mám zkušenost s potratem ve Spojených státech. Vyrostl jsem na tom, že potrat je přirozená věc, protože i když je ve fundamentalistické křesťanské společnosti v Brazílii zakázán (s výjimkou znásilnění nebo plodu bez mozku či mrtvého), týká se to jen nižších vrstev, protože lidé ze středních a vyšších vrstev, jako moje maminka, prostě šli ke svému soukromému gynekologovi a nechali si zákrok provést. Moje matka to podstoupila třikrát a otevřeně o tom mluvila (používala tzv. nitroděložní antikoncepční tělísko, které ale nedokázalo zabránit nechtěnému těhotenství v době, kdy jí už bylo přes 40 let), takže pro mě toto téma nebylo tabu a přikláněl jsem se k liberálnímu pohledu rodiny na potraty.

Pak, v roce 1991, když jsem absolvoval letní kurz na Floridské univerzitě v Gainesville, přijela za mnou z Kalifornie moje kamarádka z dětství Rosane, která také žila ve Spojených státech. Hned při příjezdu mi s pláčem řekla: "V Los Angeles mě znásilnil Nepálec". Pracovala v charitativním zařízení baptistické církve, které pomáhalo drogově závislým a extrémně chudým. Jako mladá zdravotní sestra se starala o jejich rány a infekce způsobené bezdomovectvím a dlouhodobým užíváním drog. Jednoho dne, když byla v koupelně, vstoupil muž a zakryl jí ústa koulí vyrobenou z gázy a pásky a znásilnil ji.

Během aktu omdlela a probudila se několik minut poté, co ji nechal ležet na podlaze plnou krve. Právě ve chvíli, kdy se probouzela k vědomí, vstoupil na toaletu kolegyně z charity a odvedla ji na ošetřovnu, kde jí poskytli první pomoc. Muž byl zatčen a jí byla poskytnuta psychiatrická pomoc. O dva měsíce později však zjistila, že je těhotná, přestože od svých 16 let pravidelně užívala antikoncepci.

Z nějakého důvodu, který si mohou vysvětlit jen ženy, se cítila provinile, zahanbeně, špinavě a nedokázala o tom mluvit s kolegy, a tak odešla, přejela Spojené státy dálnicí I-10 a přijela za mnou, se kterým se znala od našich devíti let, a hledala podporu a pomoc. Jako křesťanka se trápila morálními otázkami, zda jít na potrat, nebo ne. Uplynul další týden a půl, než se přestala přiklánět na misku vah mezi ano a ne a nakonec se rozhodla, že to dítě mít nemůže, ať už Bible říká cokoli.

Uvažovala o tom, že když se na to dítě podívá, vždycky si ho spojí s násilníkem a násilím, kterému byla vystavena. A také to, že jí bylo jen 21 let, právě začínala dospívat, přizpůsobovala se nové zemi a byla sama. Šli jsme tedy na nedalekou potratovou kliniku.

Zákon na Floridě nevyžadoval, aby potrat byl způsoben znásilněním, a Rosane nechtěla nikomu říct, že byla znásilněna. Nechtěla, aby se na ni někdo navždy díval jako na oběť, byla to velmi samostatná žena. Místní zákony však vyžadovaly, aby byl otec vyslechnut, a pokud by byl s potratem v souladu, měl by být přítomen spolu s ní při prvních krocích, kde se snažili oba přesvědčit, že mohou v těhotenství pokračovat a dítě nechat hned po narození adoptovat, a poučit, jak usilovat o státní finanční pomoc v případě, že bychom se rozhodli potrat neprovést. Následovalo také sezení s psychologem. Celou dobu jsem tam chodil a hrál otce.

Netušil jsem, že budu nucen sedět přímo před lékařským lůžkem, kde bude zákrok probíhat pár metrů od mých očí. Nebo že mi bude řečeno, abych nezavíral oči, a že mě bude po celou dobu zákroku obtěžovat zdravotní bratr, který bude vyprávět o tom, co se děje, tím nejodpornějším způsobem. "Takže, jak vidíte," popsal, "to, co právě vyšlo ven, byl kus ruky vašeho syna"; "aha, vypadá to, že se odtrhl a vyjmul jen kousek právě teď"; "podívejte, to je ta hlava". Dvakrát jsem během toho omdlel a on mě probudil a polohoval mě zpátky na stoličku, na které jsem seděl, přičemž jsem před sebou viděl úplně otevřenou vagínu své kamarádky, přičemž lékař a sestry pracovali z boku jejího těla, abych měl úplný výhled.

Pochopil jsem, o co se pokoušeli. Často je důvodem, proč se žena rozhodne pro potrat, nepřítomnost otce nebo jeho odmítnutí stát se jím. Muži mají na početí nejjednodušší podíl, takže tím, že mě v tak mladém věku vystavili surové realitě vyjmutí plodu starého více než deset týdnů z dělohy, pro mě získali probouzející zkušenost, díky níž budu při sexu opatrnější.

Ty scény mě navždy poznamenaly, takže jsem pochopil, jak je potrat vážná věc a jedna z těch otázek, na které neexistuje konečná univerzální odpověď. Nicméně v případech incestu nebo znásilnění (a mrtvých plodů) může jít o šalamounské rozhodnutí, které je třeba učinit, ale rozhodně nelze souhlasit s tím, aby ženy byly nuceny platit za následky zločinu spáchaného na nich.