Klíčem k prosperitě jsou podle laureátů Nobelovy ceny silné instituce
15. 10. 2024 / Fabiano Golgo
čas čtení
3 minuty
Nobelovu
cenu za ekonomii za rok 2024 získali Daron Acemoglu, Simon Johnson a
James A. Robinson za studie o tom, jak se utvářejí instituce, které
ovlivňují prosperitu mezi národy a vytvářejí nerovnosti. Studie ukázaly,
že čím početnější je původní obyvatelstvo kolonizovaných oblastí, tím
horší jsou instituce zavedené kolonizátory. „Instituce určené k
vykořisťování mas jsou pro dlouhodobý růst špatné, zatímco ty, které
zavádějí základní ekonomické svobody a právní stát, jsou pro něj dobré“,
zjistili tito výzkumníci.
Země s
nejpočetnějším původním obyvatelstvem byly obvykle také těmi, které
kladly největší odpor kolonizaci. Po porážce však bylo původní
obyvatelstvo nuceno pracovat pro kolonizátory. Tato dynamika znamenala,
že jen málo evropských migrantů mělo zájem přistěhovat se do země s
úmyslem pracovat a vybudovat komunitu, která by byla pro dané místo
přínosná. Instituce vytvořené v těchto regionech se tak zaměřily na
prospěch místní elity na úkor běžného obyvatelstva. Nebyly zde žádné
volby a politická práva byla velmi omezená.
Na
druhou stranu kolonie s menším počtem původního obyvatelstva sice kladly
menší odpor vůči kolonizaci, ale nedokázaly uspokojit veškerou poptávku
po pracovní síle. To vedlo kolonizující země k vytvoření „inkluzivních
ekonomických institucí, které povzbuzovaly osadníky k tvrdé práci a
investicím v nové vlasti“. To následně vedlo k požadavkům na politická
práva, která lidem zajistila podíl na zisku. První evropské kolonie
samozřejmě nebyly tím, co bychom dnes nazvali demokracií, ale ve
srovnání s hustě osídlenými koloniemi, kam se stěhovalo jen málo
Evropanů, poskytovaly osadnické kolonie podstatně rozsáhlejší politická
práva.
Tato dynamika byla zodpovědná za vznik
badateli zjištěného obratu v bohatství mezi zeměmi. Země s nejsilnějšími
a nejvíce inkluzivními institucemi dokázaly prosperovat lépe než země s
extraktivními institucemi, zaměřenými na krátkodobé zisky osadníků.
Technologický
pokrok, který přinesly průmyslové revoluce, měl podle studií také větší
prostor pro zrod a rozvoj v zemích se silnými institucemi, což
způsobilo větší ekonomickou nerovnost mezi národy.
Jedním
z příkladů, které výzkumníci analyzovali, je Nogales, město, které se
zčásti nachází v Arizoně ve Spojených státech a zčásti v mexické Sonoře.
Klima města je v obou zemích stejné, stejně jako kulturní prvky, což
znamená, že hlavní zdroje bohatství jsou stejné. Avšak region ve
Spojených státech, který byl kolonizován Angličany v režimu „osadnické
kolonie“ - jinými slovy, kde pracovali a žili přistěhovalci - je ve
všech oblastech prosperující. Naproti tomu mexický region, který byl
kolonizován Španělskem v rámci extraktivistické logiky a který dnes žije
organizovaným zločinem, je více zatížen nejistotou a má menší
bohatství.
Úmrtnost osadníků byla také
určujícím faktorem pro rozvoj jednotlivých typů institucí v koloniích,
ukazují studie. V místech, kde byly nemoci pro Evropany
nejnebezpečnější, dnes najdeme nefunkční ekonomické systémy a největší
chudobu, stejně jako největší korupci a nejslabší právní stát. Důležitým
důvodem jsou extraktivní instituce, které evropští kolonizátoři zavedli
nebo se rozhodli udržovat, pokud to pro ně bylo výhodné.
V
neposlední řadě výzkumníci ukázali, že demokracie je také zásadním
faktorem pro schopnost země rozvíjet ekonomické systémy, které jsou
dlouhodobě prospěšné pro všechny obyvatele.
Vládnoucí
elity, které zůstaly u moci, když se kolonie rozrůstaly, byly těmi, kdo
nejvíce profitovali z institucí, které byly v těchto místech zavedeny.
Nespokojenost obyvatelstva s jejich ekonomickými podmínkami a
neschopnost elit dávat „spolehlivé sliby“ však znamenaly, že mnoho zemí
přešlo k demokratickým systémům.
1991
Diskuse