Péro z gauče

23. 6. 2025 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 6 minut
Už dávno jsem si říkal, že bych měl víc splynout s matkou přírodou. Třeba tak, jak to dělali původní Američané na rozdíl od těch nepůvodních. Jak to ale provést? Když se budu indiánsky plížit ulicemi v tesilkách a větrovce se třemi pruhy, asi se daleko nedostanu a nejspíš splynu s něčím úplně jiným než s přírodou. Je proto nezbytné se maskovat. Takové mimikry pro dvacáté první století.

Sběrný dvůr přináší řadu nečekaných inspirací - věcí čekajících na své objevení. Od starých hadrů přes růžový depilátor až po vykoukaná okna. Ale mě nadchly staré gauče. Péráky. A tak bylo jasno - ba nejjasněji - budu indián „Péro z gauče“! Při rozřezávání třetího kousku jsem je konečně našel - krásné, tenké, lehké, kovově lesklé, asi třicet centimetrů dlouhé ocelové pružiny. Řemínkem z kandahárových lyží jsem si z nich vyrobil jakýsi příčesek a starými kšíry z kočárku ho namontoval na hlavu. Podklesla mi sice trochu kolena, ale konečně (!) si přijdu jako skutečný INDIÁN!

Vyrazil jsem směr prérie. Hned na prvním přechodu pro chodce mne málem srazil funící kamion. Takový dvojitý bizon. Zakýval jsem významně péry, až mu z toho chcípl motor. Pak vypustil ze svého nitra jakéhosi šílence, který začal skákat do asi metrové výšky (dobrej indián!), řva při tom jako zaživa lesním ohněm roštovaný Kakadu. Mávl jsem mu proto péry na usmířenou, popřál dobrého zdraví a vydal se zase dál.

Došlo mi, že středem města to moc dobře nepůjde. Tak jsem zvolil plíživě houpavý polokrok stopujícího Apače a za klidného pohupování hýžděmi ze strany na stranu se přesouval na opačnou stranu města - sdruženou stezkou kolem řeky - k nádraží. Děti, co si tu hrály na pískovišti, když jsem je míjel, radostně výskaly - konečně prý pořádná postava z jejich komiksu o šílených mimozemšťanech. Lekla se mne jen jedna stařenka odpočívající na lavičce pod jilmem. Rozeběhla se za mnou šoulavou chůzí pletouc si mezi nohy berli a mávajíc letitým deštníkem halekala již dávno vysušeným hlasem: „Debile. Ty debile!“ A pak už jen pro sebe dodala: „A má tři péra!“

Volným během, jaký využívali ti klidnější Šošonové při nahánění potenciálních sklapů, jsem proplachtil kolem jakéhosi barevného transparentu. Kdosi na něm prohlašuje, že je nejlepší a že tedy chce ostatním říkat, jak mají také být nejlepší, když půjdou v jedné řadě za ním(!)

Moc se mi to líbilo, tak jsem před veselým poutačem chvíli postál s úmyslem podpořit toho moudrého řečníka. Kýval jsem souhlasně hlavou s péry a volal na kolemjdoucí ano - ano - ano - to je on - náš šampión! Jedna paní, co šla zrovna okolo, mne šťouchla hůlkou do břicha a vynadala mi, že prý ho zesměšňuji. Evidentně nepochopila moji bohulibou snahu pomoci mu k ještě vyšším metám a třeba jednou i ke krásné památeční soše. To se mne vážně dotklo. Se sklopenými péry jsem raději vyběhl k metru.

Chtěl jsem si koupit jízdenku ve zdejší trafice, ale jak rychle jsem do trafiky vstoupil, tak rychle mne poslal k zemi zpětný ráz způsobený nárazem o horní futro lítaček. Špatný odhad. Jsem o třicet centimetrů vyšší než obvykle. Když jsem se po pádu probral, dívenka, která okolo táhla za ruku paní, volala: „Mami! To je ale srrandaaa!“ Maminka dívenku strhla stranou, sýpajíc: „Pryč Andulko, pryč! Vůbec se na toho magora nedívej!“ Holčičce to ale asi přišlo líto, a tak ke mně v nestřeženém okamžiku přiskočila a zatahala mě přátelsky za péra.

V metru jsem si sedl vcelku bez problémů. Lidé, kteří byli před tím ve vagónu docela rovnoměrně rozmístěni, vytvořili dva hloučky – každý v jednom konci vagónu. Vypadali jako soupeřící sportovní týmy, které valí oči na rozhodčího uprostřed a čekají až pískne. Nepískl jsem, ale upadlo mi péro. Zkoušel jsem přivolat někoho z těch lidí, aby mi pomohl s rekonstrukcí hlavy, ale všichni dělali, že neumí chodit. „Elektromagnet na Tebe!“ ozval se anonymní výkřik ze zadní části předního davu. To ale vůbec není pěkné - pomyslel jsem si. Už dost smutně.

Mezitím jsem zjistil, že se blíží můj cíl - HLAVNÍ NÁDRAŽÍ. Volná cesta do prérie! U pokladny mi celá fronta dala přednost a paní za sklem mi vydala jízdenku nečekaně rychle. „Dobrý den, prosím...“ povídám v podchodu staršímu pánovi, „Kudy se dostanu k vlaku, co jede ven z města?“ Pán mi za můj velmi slušný dotaz uštědřil pohled kobry na klepajícího se koloucha, něco zasyčel a zmizel.

Nakonec jsem vlak, který jede ven z města, našel. Když jsem nastupoval, péra se dramaticky rozkývala a já musel nastupovat znovu a znovu. Ostatní zatím nastupovali jinde. Než jsem ve výletním vlaku dosedl, nějakým nedopatřením se mi péra vklínila do vyplétané police pro kufry. Kroutil jsem hlavou jako jelen v říjnu, ale pořád ne a ne se osvobodit. Nakonec mi pomohl hodný pan průvodčí. Ani nechtěl vidět lístek a ještě popřál hodně zdraví. Když jsem konečně měl pocit, že ta civilizace je už dostatečně daleko za mými zády, a že ten vlak skoro stojí, vystoupil jsem.

Při vyskakování z vlaku, se mi fakt zdálo, že jede už jen krokem, ale byla to mýlka. Když jsem se po pádu odkutálel do bezpečné vzdálenosti od kolejiště, zjistil jsem, že péra jsou pryč. Smutné. Když konečně dorazím do prérie, už jsem houby indián!

Otevřel jsem oči. Nade mnou se naklání nepochybně také indián.

Přes rameno luk a šípy, na hlavě tři péra z nějakýho ptáka. Pozdravil mne – asi podle zvyku jejich kmene: „Magore žiješ?“ a dodal „poď na polívku - kemp je támhle ve křoví. Potlach začne asi za dvě hodiny. Už je tady i pár pošuků, ty asi budeš jejich šerif?“ Zdvihl mě z oranice a podal mi moje tři péra z gauče se slovy: „A kde máš zbytek matrace?“ Vyrazili jsme. Pak ještě vesele dodal: „A mě říkají Orlí pero.“

0
Vytisknout
276

Diskuse

Obsah vydání | 24. 6. 2025