Kim Čong-un horečně zbrojí

17. 7. 2025

Bidenova administrativa udělala jen málo pro to, aby prolomila patovou situaci, během níž Pchjongjang rozšířil svůj jaderný arzenál i raketové kapacity. Cílem Severu se zdá být účinná odstrašující síla proti Washingtonu, tedy schopnost zasáhnout americké území. V tomto úsilí Kim pravděpodobně těží ze svého úzkého partnerství s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Pro Putina by hrozba KLDR proti USA bylo odplatou za energickou proxy válku Washingtonu proti Moskvě na Ukrajině. 

Sever dosud neprojevil žádný zájem o oživení vztahů mezi oběma lídry. Trump však zůstává jediným americkým prezidentem, který se Severu otevřel, a je tedy zjevně ochoten zvážit uvolnění ekonomických sankcí, což je jeden z hlavních cílů Severní Koreje. Pchjongjang má důvod hrát si na nedostupného pro účely vyjednávání a zároveň usilovat o diplomacii, pokud Trump opět otevře dveře Washingtonu. Přesvědčit Kima, aby po svém ponižujícím neúspěchu v roce 2019 riskoval, však bude vyžadovat víc než jen pár milostných dopisů. 

Aby Trump Pchjongjang nalákal, měl by prezident prokázat své odhodlání navázat s Pchjongjangem seriózní vztahy a začlenit Severní Koreu do širšího globálního řádu. Za tímto účelem by měl zrušit zákaz cestování Američanů do Severní Koreje a oživit diplomatické vztahy s KLDR. 

Trump v roce 2017 uvalil na Severokorejce zákaz cestování do Ameriky. Tato politika byla na první pohled bizarní. Koneckonců, počet Severokorejců, kteří se pokoušeli navštívit USA, byl mizivý. Škoda, kterou mohli Americe způsobit, byla zanedbatelná. Tato politika se jevila jako dodatečný nápad - pokus prezentovat Trumpův původní „zákaz cestování muslimů“ jako něco jiného se zahrnutím Severní Koreje (a Venezuely). 

Poté administrativa zakázala Američanům cestovat do KLDR. Ani tato politika nedávala smysl. Podle jakých měřítek je Severní Korea pro Američany příliš nebezpečná? Během předchozích dvou desetiletí bylo zadrženo několik Američanů; všichni až na jednoho přežili většinou krátké vězení. Naproti tomu Sýrie, která zůstala otevřená pro extrémní turistiku, podnikavé novináře a rádoby válečníky, si vyžádala několik amerických životů. Rizika mých dvou cest do Severní Koreje byla ve srovnání s riziky v Sýrii, Afghánistánu (dvakrát), Súdánu, Jižním Súdánu, Haiti, Iráku, Barmě/Myanmaru (několikrát v oblasti ovládané Karenem během občanské války), Pákistánu, Bangladéši a Indonésii (včetně Moluckých ostrovů, které tehdy hořely v boji mezi muslimskými a křesťanskými milicemi) zanedbatelná. 

Washington však cestování do žádné z těchto zemí nezakázal. 

Trumpův zákaz neměl ani žádný užitečný účel. Administrativa reagovala na tragickou smrt studenta Otta Warmbiera. Přesné okolnosti jeho zatčení a zranění jsou však podle osob zapojených do severokorejského cestovního ruchu složitější než oficiální verze událostí. Ani lékaři, ani koroner nenašli důkazy o mučení. 

Severní Korea navíc dlouho uznávala, že američtí vězni mají hodnotu pouze živí, a vždy vrátila ty, kteří porušili její pravidla poté, co si získali pozornost Washingtonu. Pouze čtyři z 15 Američanů zadržených po roce 2009 byli turisté a všichni vědomě porušili severokorejské nařízení. To samozřejmě neopravňovalo trest, natož smrt, ale režim je ještě brutálnější a nemilosrdnější vůči vlastním občanům. Trumpův zákaz nepřinesl nic jiného než další izolaci země a systému, který zoufale potřebuje opačné zacházení. Americké předpisy totiž prakticky znemožňují veškerý turismus, žurnalistiku a dokonce i humanitární činnost, protože získat povolení k cestě od ministerstva zahraničí je velmi obtížné. 

Po svém posledním inauguračním projevu Trump vydal rozšířený zákaz cestování, který se týká 19 zemí a dalších 36 zemí, které by mohly být podobným způsobem zasaženy. Tentokrát Severní Korea nebyla uvedena, přestože údajně byla původně zvažována. Někteří spekulují, že vyloučení mělo usnadnit jakýkoli krok směrem k bilaterálním jednáním. Pravděpodobnější však je, že k tomu došlo proto, že Severní Korea nemusí předstírat falešnou vyváženost nejnovějšího seznamu, který se jinak omezuje na země s muslimskou většinou. Pchjongjang ostentativně odmítl tuto otázku jako prakticky bezvýznamnou: „Jedna věc je jasná: o vstup do USA nemáme sebemenší zájem.“ 

Zůstává pouze zákaz pro Američany, který každoročně vyprší. Administrativa měla jeho platnost nechat skončit 31. srpna, ale bohužel jej v květnu prodloužila do příštího roku. Zrušení zákazu by bylo projevem toho, že Washington vítá kontakty mezi oběma zeměmi. Umožnění cestování většímu počtu Američanů by také otevřelo, byť malou, bránu do velmi neprůhledné společnosti. 

KLDR má zřejmý, i když poněkud nekonzistentní zájem o oživení cestovního ruchu. Nedávno otevřela pobřežní turistickou zónu Kalma, která má údajně kapacitu pro 20 000 turistů, ve městě Wonsan na východním pobřeží. Ačkoli je tato oblast otevřena především pro domácí turisty, ruské cestovní kanceláře začaly nabízet zájezdy. Severní Korea navíc opět provozuje vyhlídkové lodě na řece Yalu u Sinuiju, i když zatím jsou tyto zájezdy určeny pouze pro Severokorejce.  

Po pouhých třech týdnech Pchjongjang uzavřel zahraniční turistiku ve zvláštní ekonomické zóně Rason, která byla otevřena v únoru. Důvod je spekulativní, ale úřady pravděpodobně podcenily negativní informace získané od cestujících. Turisté také testovali hranice při nedávném maratonu v Pchjongjangu a společnost SI Analytics se domnívá, že Pchjongjang v současné době zavádí přísnější kontroly. CBS poznamenala, že „není známo, kdy se země plně otevře zahraničním návštěvníkům“. 

Trump by také měl navrhnout, aby obě vlády navázaly diplomatické vztahy. Mohly by začít v malém, s kontaktními kancelářemi, ale s očekáváním, že nakonec budou proměněny v plnohodnotné ambasády. Přítomnost diplomatů v Pchjongjangu, kteří by měli možnost cestovat mimo hlavní město, by americkým politikům poskytla alespoň minimální znalosti o podmínkách v Severní Koreji a skromnou příležitost sledovat měnící se okolnosti. 

Oficiální vztahy by také usnadnily pokračující dialog. Diplomacie by měla být uznána jako nutnost, nikoli jako odměna, zejména když dotčená vláda hrozí zasáhnout americká města mezikontinentálními balistickými raketami s jadernými hlavicemi. 

Kdyby v říjnu 1950 měly Washington a Peking diplomatické mise v hlavních městech druhé strany, mohly by diskutovat o nebezpečí vojenského střetu, když spojenecké síly postupovaly na sever, a dosáhnout modus vivendi, možná zachovat zbytky Severní Koreje jako nárazníkovou zónu pro ČLR. Jakékoli kompromisní řešení, byť nedokonalé, mohlo zabránit dalším dvěma a půl letům války. Naopak, představte si, že by nedošlo k žádné komunikaci mezi USA a Kremlem v době, kdy kubánská raketová krize doslova téměř vybuchla. Pozdější „Ostpolitik“, která vedla k vzájemnému uznání obou německých států, zmírnila napětí mezi nimi a jejich vzájemnými patrony, USA a SSSR. 

Je zřejmé, že častější rozhovory by nezaručily, že budou projednány nejdůležitější otázky, natož aby byly vyřešeny. Nicméně zacházení se Severní Koreou jako s rovnocenným suverénním státem, se kterým stojí za to jednat, by podpořilo dialog, a to i o kontroverzních tématech, jako jsou lidská práva. Obě vlády by mohly diskutovat o rámci pro mír, možná počínaje prohlášením o ukončení války a vyjednáním mírové smlouvy. Namísto požadavku na závazek k denuklearizaci by Washington mohl tlačit na počáteční zmrazení jaderných programů výměnou za částečné zrušení sankcí. 

Cena by mohla být vysoká, ale Kim dramaticky zvýšil svou vyjednávací pozici. Za více než sedm let od prvního summitu rozšířil a vylepšil svůj jaderný arzenál a navázal výhodné spojenectví s Ruskem. Je Trump připraven hrát tvrdě a skončit s jadernou krizí v Asii, zatímco se zaplétá na Blízkém východě a vede proxy válku v Evropě?

Severní Korea je důležitá. Tato otázka je také stále naléhavější. Zpráva Asan Institute/Rand Corporation z roku 2021 varovala, že do konce desetiletí „může Severní Korea disponovat 200 jadernými zbraněmi a několika desítkami mezikontinentálních balistických raket (ICBM) a stovkami raket pro dopravu jaderných zbraní“. Předpokládejme, že tyto ICBM mohou přesně zasáhnout americká města. Washingtonská politická elita by musela přehodnotit spojenectví s Jižní Koreou, které vyžaduje ochotu jít do války proti státu schopnému zničit Ameriku. 

Prezident je zaneprázdněn, ale Severní Korea nebude čekat. Vzhledem k tomu, že Pchjongjang usiluje o vytvoření účinné jaderné odstrašující síly proti USA, je zapojení nezbytné. Prezident Trump musí převzít vedení a měl by tak učinit snahou o posílení kontaktů nejen mezi Washingtonem a Pchjongjangem, ale také mezi Američany a Severokorejci. Takové úsilí nenahradí seriózní diplomacii. Mohlo by však seriózní diplomacii umožnit a nakonec i přivést k úspěchu. 

Celý text v angličtině Kim Jong Un is nuking up and playing hard to get | Responsible Statecraft