O staronových bozích a tesaři z Galileje

1. 4. 2026 / Arťom Suchý

 

To, že tyto síly již nepersonifikujeme, neznamená, že je neuctíváme a nejednáme dle jejich zákonů. Jen jsme změnili jazyk i kulisy. Fanoušci sportovců, umělců, technologických vizionářů a osobností dalších oborů jsou ochotni vynakládat značné prostředky i čas, aby se přiblížili těm, které vnímají jako výjimečné. Přijímají jejich názory i mimo oblast jejich skutečné kompetence a bez osobní zkušenosti jim přisuzují vlastnosti, jimiž tito novodobí polobohové neoplývají. Potřeba uctívat nezmizela, jen se proměnila.

Lidé stále zůstávají ochotni obětovat své zdraví, dokonce životy druhých, ve snaze vystoupat výš v hierarchiích, které tyto „nové bohy“ obklopují. Někdo věří v sílu peněz, jiný v technologii, fyzickou zdatnost, intelekt či původ. Tyto hodnoty vytvářejí pyramidy, do nichž jednotlivci vstupují — často do několika současně.

Postavení v těchto strukturách určuje nejen život jednotlivce, ale i životy těch, kteří s ním zdánlivě nesouvisejí. Čím výše člověk stojí, tím více spočívá na druhých. S rostoucí pozicí rostou jistoty i příjmy, ale také touha za udržení systému: za jeho stabilitu, za získávání nových stoupenců i za vymezování se vůči jiným „pyramidám“.

Neuctíváme již Dia, Area, ani Hefaista, ale uctíváme kapitál, vojenskou sílu či technologickou převahu. Místo chrámů a katedrál stavíme mrakodrapy finančních institucí, vývojová centra a stadiony. Architekti a inženýři pracují se stejnou pečlivostí a oddaností jako jejich dávní předchůdci — jen objekt uctívání se proměnil. Místo kněží vykonávají příslušné obřady oslavované celebrity.

Touha po moci a víra v její legitimitu však zůstává. Pro mnohé je samozřejmé, že silnější vládne slabším.

Do tohoto rámce vstupuje velikonoční příběh. Připomíná život člověka, který tyto struktury zpochybňoval — nikoli silou, ale důrazem na milosrdenství a lásku. Prostý tesař z Galileje zpřevracel tyto věčné pyramidy, zbořil posvátné modly zažitých pořádků. Jeho smrt nebyla obětí v rituálním smyslu, ale důsledkem střetu dvou principů: logiky moci a logiky milosrdenství. Střetu, ve kterém moc krutě, ale zdánlivě zvítězila. 

Víra ve vzkříšení proto nemusí být chápána jako doslovná představa posmrtné existence. Může být vyjádřením důvěry ve skutečnou věčnou sílu milosrdenství a lásky, byť méně nápadnou a halasnou. Je to přesvědčení, že velikost jedince se nepozná podle počtu poražených, po jejichž zádech vyšplhal nahoru, ale podle počtu slabších, které dokáže unést na vlastních ramenou.

Současná společnost hledá rovnováhu mezi těmito principy obtížně. Politické ideologie často nedokážou nabídnout přesvědčivou protiváhu čisté logice zisku a moci. Kritika systému ztrácí sílu, protože sama nedokáže formulovat životaschopnou alternativu založenou na pevném základě. Ekonomické myšlení snadno ztrácí odpovědnost k místu, komunitě i budoucnosti. Za spoustou vzletných slov se schovává mentalita kobylek. Nakonec zůstává jen prázdná skořápka rétoriky, zatímco skutečným bohem zůstává zisk.

Výsledkem je napětí mezi efektivitou a odpovědností, mezi růstem a péčí. Otázka nezní pouze, jaký systém je úspěšnější, ale v jaký obraz lidství člověka dotváří.

Možná nejradikálnější sdělení velikonočního příběhu spočívá v tvrzení, že samotná existence je dobrá a krásná. Slovo kosmos neznamená jen vesmír, ale i šperk. Svět není arénou, v níž pro vítězství jednoho je nutná zkáza druhého. Kultura a vzdělání pak nejsou jen nástroji úspěchu, ale prostředky, jak rozpoznat vyšší úděl síly v pomoci, nikoliv v útlaku.

Pak se mění i význam moci. Není určena k ovládání, ale k službě. Ne k hromadění vlastních výhod, ale k podpoře.

Bůh, o kterém mluvil Ježíš, nepotřebuje monumentální chrámy ze skla a oceli – jeho chrámem je lidské srdce. Nevytváří nepřátele a nepotřebuje lidské utrpení. Naopak skrze ruce bližních má být toto utrpení mírněno.

Zůstává jen otázka: „Pokud přestaneme naslouchat této zprávě o milosrdenství, jací staří a krutí bohové v novém hávu budou našim životům stále nenápadně vládnout?“