Před membránou

7. 9. 2026 / Tomáš Kala

 

Jenže subjekt není účelem nastalého. To, že se objevil, neznamená, že k němu předchozí dění směřovalo, a už vůbec ne, že byl v nějaké podobě přítomen už na jeho začátku. Proto má smysl jít před membránu. Ne proto, abychom tam hledali první nepatrné „já“, ale abychom zjistili, jak dlouho se bez něj obejdeme a kdy nás naopak naše vlastní řeč začne nutit říkat více, než skutečně víme.

Před membránou jsou vztahy a vazby. Některá uspořádání mohou vzniknout, jiná ne; některá trvají, jiná se rozpadají. Vazba přitom není jen spojení dvou hotových věcí. Tím, že nastane, mění možnosti dalšího dění. To, co je vázané, se už nemůže měnit úplně stejně, jako kdyby vázané nebylo. V tomto prostém smyslu lze říci, že nastalé svým ustavením mění podmínky svého dalšího průběhu. Není v tom žádný plán ani účel. Další dění pouze nezačíná pokaždé znovu; to, co se právě ustavilo, vstupuje do podmínek toho, co může následovat.

U jednoduchých případů nám dobře slouží běžná řeč věcí. Řekneme, že trvá kámen, atom nebo molekula. U víru nebo plamene už je to méně samozřejmé: části se mění, a přesto rozlišujeme tentýž průběh. Změna a trvání se zde nevylučují, protože něco může trvat právě tím, že se mění. Hotová věc proto nemusí být vždy nejlepším výchozím bodem. Někdy je přesnější mluvit o průběhu, protože jeho kontinuita nám dovoluje něco jako „tentýž vír“ vůbec rozlišit.

Jsme zvyklí předpokládat, že nejprve existuje věc a potom se s ní něco děje. Jenže někdy může být pořadí našeho popisu téměř opačné: určitý způsob dění je tím, v čem se něco jako pokračující útvar vůbec ustavuje. Vztah pak nepřichází až k hotové věci. Může patřit k tomu, díky čemu ji jako tuto vůbec rozlišujeme.

Tato potíž se ještě zvýrazní u průběhů, které vstupují do podmínek svého vlastního pokračování. Snadno řekneme, že se takový průběh „udržuje“ nebo dokonce „sebeudržuje“, a jediné slovo nám nenápadně vloží do popisu něco, co jsme vůbec neukázali. Chemická smyčka však nemusí nic chtít, nemusí si nic chránit a nemusí existovat nikdo, komu by na jejím pokračování záleželo. To, že výsledky určitého dění vstupují zpět do podmínek jeho pokračování, ještě není zájem ani vůle.

Neobjevila se vůle. Objevila se smyčka.

Zde začíná být důležitá „stará řeč“. Ne jako historický slovník, který bychom měli odhodit, ale jako způsob mluvy, který ještě před chvílí stačil a najednou začne být příliš úzký. Ne proto, že by přestal být pravdivý, ale protože nový způsob ustavení už do jeho rozlišení nevejde beze zbytku.

Pak se objeví hranice. Některé molekuly se mohou za určitých podmínek uspořádat do vrstev a uzavřít prostor, aniž by hranice vznikla proto, že ji něco uvnitř potřebuje. Teprve v určitém uspořádání se mohou hranice a dění uvnitř zapojit do společného pokračování. A zde se objeví něco, co je na membráně podstatnější než její biologická podoba: rozlišuje uvnitř a vně, ale neodděluje je úplně. Pokud má uvnitř pokračovat dění závislé na látce a energii z okolí, úplné uzavření by jeho pokračování znemožnilo.

Membrána odděluje a spojuje současně.

Zde se může opatrně objevit slovo vlastní. Ne jako vlastnictví a ne jako „moje“. Vlastní může označovat pouze to, co vstupuje do pokračování určitého průběhu jiným způsobem než jiné dění. Ani vlastní se přitom nemusí krýt s uvnitř. Něco uvnitř může být náhodné, zatímco něco zvenčí může být pro pokračování nezbytné. To, co se ustavuje jako vlastní, tedy nemusí vznikat odstraněním vztahu k jinému. Může se ustavovat uvnitř tohoto vztahu.

Někde v těchto souvislostech začínáme používat slovo život. Ptáme se, kdy vznikl, jako by musel existovat jeden okamžik, před nímž život nebyl a po němž už byl. Jenže to, co dnes nazýváme životem, spojuje řadu různých způsobů pokračování: ohraničení, výměnu, obnovování, chemickou návaznost, reprodukci, dědičnost i proměnlivost. Není samozřejmé, že všechny musely vzniknout současně nebo v jediném pořadí. Mohly se ustavovat v různých souvislostech, spojovat se, zanikat a znovu vznikat.

Vedle otázky „Kdy vznikl život?“ proto můžeme položit jinou: V jakém rozmezí proměn se život ustavoval? Tím neříkáme, že je všechno plynulé nebo neurčité. Jednotlivé změny mohou být velmi ostré. Jenže žádný jednotlivý zlom nemusí být totožný s hranicí složeného pojmu, kterým celé dění později označíme. Ostrá hranice pojmu proto nemusí být ostrou hranicí dění a život může mít pásmo ustavování.

Tady jsme však sami narazili na další past v našem uvažování. Jakmile se ukázalo, že pásmo může být užitečným obrazem u života, začali jsme je chtít použít i na pojmy vlastní, sebe a subjekt. Tím bychom však znovu vytvořili souvislou řadu, tentokrát jen pomocí jiné řeči. Z toho, že se některé vlastnosti života mohly ustavovat v různých dobách a souvislostech, ještě neplyne, že stejným způsobem vznikalo vlastní, z něj sebe a ze sebe subjekt. Podobnost návaznosti není důkazem jednoho průběhu.

U víru nám přestala stačit samozřejmost hotové věci a museli jsme přejít k průběhu. U života začala selhávat samozřejmost jediného okamžiku vzniku a objevilo se pásmo ustavování. U sebe narazila řeč stupňování na reflexivní povahu samotného slova. U člověka a vědomí se problém objeví ještě ostřeji, protože zde už nestačí jednoduše postavit proti sobě něco uvnitř a něco vně.

Svět totiž není „venku“ a vědomí „uvnitř“ v jednoduchém prostorovém smyslu. Člověk není stěnou mezi dvěma hotovými oblastmi. Je zvláštním průběhem uvnitř světa, v němž se svět může ukazovat ve vědomí a vědomí zároveň nemůže nastat mimo vztah ke světu.

Tím se mění i původní obraz membrány. Membrána nemusí být metaforou hranice mezi hotovým „já“ a hotovým světem. Takové pojetí by znovu předpokládalo dvě předem ustavené strany a mezi ně teprve vložilo vztah. Přesnější je chápat člověka samotného jako membránu či rozhraní: jako průběh, v němž se svět a vědomí rozlišují, aniž by se rozdělily na dvě nezávislé oblasti.

Člověk přitom nestojí někde mezi světem a vědomím, jako by nalevo ležela skutečnost a napravo její vnitřní obraz. Sám patří světu. Jeho tělo, jazyk, paměť i všechny podmínky jeho vědomí vznikají uvnitř světa, jehož si je vědom. Zároveň se však v tomto průběhu může svět ukazovat jako svět. Vědomí proto není druhým světem ukrytým za člověkem a svět není hotovým obsahem ležícím pouze před ním.

Rozlišující samo patří do toho, co rozlišuje.

To neznamená, že člověk svět vytváří. Neznamená to ani, že svět je pouze tím, co se člověku ukazuje. Taková tvrzení by jen převrátila staré rozdělení a znovu jedné straně přisoudila prvenství. Říkáme méně: svět a vědomí nelze v člověku bezezbytku popsat jako dvě nejprve samostatně ustavené oblasti, které jsou teprve dodatečně spojeny. Jejich rozlišení se ukazuje uvnitř vztahu, v němž člověk sám vzniká, trvá a rozlišuje.

Zde se do textu vrací něco, co jsme zahlédli už mnohem dříve. Nemusíme vždy předpokládat věc před vztahem. Rozlišení nemusí předcházet souvislosti, v níž se vůbec může ukázat jako rozlišení. Člověk-membrána pak není prostředníkem mezi dvěma hotovými stranami. Je obrazem místa, v němž se svět a vědomí mohou rozlišit proto, že jejich vztah nebyl přerušen.

Membrána zde tedy neodděluje svět od vědomí.

Je obrazem jejich rozlišení uvnitř jednoho průběhu — člověka, který je světem tvořen a zároveň se v něm svět může ukazovat.

Tím se také vyjasňuje, co může v tomto textu znamenat subjekt. Není nutné jej hledat jako poslední stupeň řady vedoucí od vazby přes život až k „já“. Subjekt může být jedním z pojmů pro případ, kdy toto rozlišení získá perspektivu: svět se ukazuje právě odtud. Ani perspektiva však nestojí mimo svět, z něhož se dívá. Sama je jedním z jeho průběhů.

Biologická membrána proto subjekt nevysvětluje a není jeho předstupněm. Podobnost není původ. To, co na ní zůstává filosoficky zajímavé, je mnohem prostší: rozlišuje, aniž by musela zrušit vztah mezi tím, co rozlišila. Tento obraz nám dovoluje mluvit o člověku a světě bez nutnosti nejprve je oddělit a potom pracně hledat most, který by je znovu spojil.

Původní otázka „Co bylo před membránou?“ se tím nakonec změnila. Na začátku vypadala jako otázka po minulosti: co bylo dřív, jaké vazby, jaké průběhy, jaké smyčky a hranice. Postupně se však ukázalo, že hledáme něco jiného. Zkoušeli jsme zjistit, jak daleko lze ustoupit, aniž do dřívějšího dění vložíme pojmy, které získávají smysl až později. A pokaždé, když jsme se o to pokusili, začala nám stará řeč v něčem překážet. Ne proto, že by byla nepravdivá, ale protože už nestačila.

Nakonec se tak cesta před membránu obrátila zpět k člověku. Ne k člověku jako vrcholu nějaké cesty a ne k subjektu ukrytému v počátcích života. Spíše k člověku jako zvláštnímu průběhu, v němž se může objevit rozlišení světa a vědomí, aniž by jedno mohlo být jednoduše vyňato z druhého.

Možná jsme tedy nehledali počátek subjektu. Hledali jsme mez představy, že nejprve existují věci a potom vztahy, nejprve dvě strany a potom jejich spojení.

Některá rozlišení vznikají uvnitř vztahu, který zdánlivě pouze spojují.

Člověk-membrána může být jedním z nich.