Aneb obyčejný volič AfD

4. 9. 2019 / Tomáš Korda

 

Spíše bych řekl, že ideálně typickému voliči je úplně jedno, jestli nějaký jiný volič této strany je ryzí nacista z hákáčem na čele. Žije s ním v jedné straně v dokonalé toleranci. Dokonce si dovedu představit, že by si mohl hákáč na čelo vyrýt záměrně jednom proto, aby provokoval krásnou antifašistikou dušičku k činu, k psaní očerňujících titulků, jimiž by se pak bavil.

Spíše bych řekl, že ideálně typický volič AfD či Trumpa nemá k nacismu žádný vztah, ani pozitivní, ani negativní. Nacismus je obyčejnému voliči AfD lhostejný. Typický volič AfD má k nacismu ne‑vztah. Tento ne‑vztah bez emocí měl také Havlův zelinář k transparentu "Proletáři všech zemí spojte se". Po Havlově vzoru žijí voliči AfD v pravdě proti oficiální lži a propagandě.

Na rozdíl ale od zelinářů jsou voliči AfD agresivní. Protože když už konečně nemusí z donucení vyvěšovat před sebe cedulku „Se Sovětským svazem na věčné časy“, proč by si měli nechat líbit, aby na ně někdo na místo toho lepil cedulku „Pozor, tohle je nacista“ nebo „Popírač změn klimatu“. Proto ať se pan Tabery nediví, že facebookem duní „na zádech Gréty k nám dorazí komunismus“.

Ryzí lhostejnost k nacismu je – snad – tou pravdou známkou jeho překonání. Naproti tomu oficiální liberální establishment je nanejvýš schopen zaujmout k nacismu negativní vztah, čili nacismus pro něho pořád zůstává tématem, "topic" do novinových titulků, nepřítelem.

Není se pak čemu divit, že voliči AfD mají vypěstovanou alergii na oficiální média. Tato alergie je vlastně nejvyšším dokladem toho, že už nacisté nejsou, že k této do očí bijící pitomosti jsou vlastně docela lhostejní, nezajímá je, tak proč se o tom pořád píše, říká si volič AfD.

To samé si říká o environmentalistech. Proč otravují s přihlouplými větrníky, když už dávno byla vynalezena jaderná elektrárna. Kolik voličů AfD má vlastně na střeše takovou předpotopní ptákovinu jako solární panel? Kolik voličů AfD jí bio okurky?

Jestliže oficiální establishment kdysi dokázal odrazit odpor zleva, nabízí se otázka, jestli nyní tento odpor ustojí z druhé strany.

Kdokoli, kdo si na levici vzpomíná na porážku, kterou mu establishment uštědřil, když ho vyřval do komunisty, měl by se naučit umět solidarizovat a chápat odpor zprava očerňovaný jako nacistický, na místo toho, aby si nyní užíval minutu slávy, že je nahoře bok po boku establishmentu. Svou servilitou jen dokazuje, že předtím, když bojoval proti establishmentu, mu vlastně nešlo o "věc", ale o to být nahoře, blíže moci.

Jestli oficiální establishment nynější situaci zvládne, záleží jenom na tom, zda poražená levice začne solidarizovat se Havlovými zelináři, kteří jsou vyhlašování do nacistů. Ale právě proto, že oficiální establishment visí na takto tenkém vlásku, je jeho osud vlastně již dávno zpečetěn.

Současný „virvál“ kolem nacismu v AfD je vlastně jen ostentativní vzlyk nad ukládáním liberalismu do rakve bok po boku komunismu a nacismu, velkých to ideologií minulosti, ze kterých si člověk musí umět udělat srandu, aby je zatlačil do minulosti, kam patří. Miguel de Cervantes také úspěšně zatlačil do minulosti rytíře Dona Quijota. Nezapomínejme, že předtím, než se hrozivý komunistický režim rozpadl, stal se trapným a směšným. Ti všichni mohou za jeho kolaps, ti, kteří poslouchali Rádio Jerevan, a ne disidenti, kteří se naopak brali příliš vážně.

Vždyť všichni přece vědí, že nic netrvá věčně, tak proč takový stres. Čas začít se smát a radovat se ze současné světové komedie. Smích je to zrcadlo, pod jehož reflexí liberální vážnost puká.

Vezměme si třeba Grétu, jak se bezuhlíkově plaví přes oceán. Co je vedle ní udatný rytíř Don Quijot de la Mancha bojující s větrnými mlýny. Do toho si vystřelí Trump pár atomovek do hurikánů, což druzí okamžitě odsoudí s tím, že proti hurikánům je přece – to dá rozum – účinnější bojovat větrnými mlýnky, které zavčas vyprodukují dostatek čisté elektřiny na to, aby si to pan hurikán rozmyslel, avšak aby se to všechno stihlo, je potřeba, aby fouklo, ale zase ne tak moc, aby se mlýnek neporouchal. Do té doby ale, aby splnil slib „Make America Great Again“, koupí Trump Grónsko za peníze, které ušetří za stavbu zdi, kterou zafinancují mexičtí migranti, kteří sice jaktěživ neviděli krejcar, ale to vůbec, ale vůbec nevadí, protože jako každý si (posmrtný) sen nejprve odpracují v očistci mezi (americkým) nebem a (mexickou) zemí.

Svět se zbláznil. Časy Jaroslava Haška přicházejí. Smích zatlačí do minulosti to, co z ní přečnívá do současnosti. Teprve pak bude budoucnost teď.

Kdo se ale neováží se zasmát, toho Marx, Trump, Švejk nebo Don Quijote či jiná strašidla minulosti stáhnou sebou, protože fungují jako magnet na tolik seriózní „krásné dušičky“.