Politická satira je výrazem bezmocnosti. Ochromuje jakoukoliv akci

19. 10. 2019

Foto: Boris Johnson v satirickém pořadu televize BBC Have I Got News for You r. 2002

Satira posiluje to, co by měla zlikvidovat. "Satira udobřuje soud," řekl nedávno satirik Chris Morris v rozhovoru v Channel 4 News. Zná tento problém dobře. "Pěkně zanalyzujete, jak to chodí v ortodoxní elitě, a ortodoxní elita vás poplácá po zádech a řekne: 'Výborně. Máte toho víc?'"

Poezie, napsal básník W.H. Auden, nezmění nikdy nic. Satira je horší než poezie: proměnila Brity v národ chichotajících se pasivních diváků  na televizi, smějících se tomu, ohledně čeho nemají odvahu to změnit, píše Stuart Jeffries.

V Dialektice osvícení napsali Theodor Adorno a Max Horkheimer: "Ve falešné společnosti je smích nemocí, která nakazila štěstí a vtahuje jej do bezcenné totality společnosti."
 

Satirikové Ian Hislop a Paul Merton nevědomky pomohli Borisi Johnsonovi, aby se stal premiérem. Ve vynikající eseji v London Review of Books vzpomíná spisovatel Jonathan Coe na ten okamžik před jednadvaceti lety, kdy Johnson vystoupil v satirickém politickém televizním pořadu Have I Got News for You. Hislop na Johnsona silně tlačil ohledně jeho nechvalně známého telefonátu svému kamarádovi Dariusi Guppymu, v němž oba hovořili o možnosti nechat zmlátit nepřátelského novináře. Merton to však ukončil gagem - inkviziční dotazování tím skončilo a Johnson byl osvobozen. Namísto toho, že šlo o gangstera plánujícího trestný čin, Johnson se stal pouze směšným. Po zbytek pořadu se Johnson mohl vrátit k roli, v níž se cítil nejpohodlněji - chlapeček z vyšších vrstev chovající se jako klaun.

V následujících vystoupeních v tomto pořadu Johnson tuto svou osobnost zdokonalil. "Johnson se stal svým vlastním satirikem," píše Coe. "Bezpečně si uvědomil, že nejlepším způsobem jak zajistit, aby satira, zaměřená proti vám, byla jemná a neúčinná, je vytářet ji sám." V naší cynické éře se posmíváme všem politikům, avšak Johnsonovi se to podařilo proměnit ve svou výhodu: učinil svou klaunskou osobnost šarmantní - aspoň pro určité vrstvy společnosti.

Zafungovalo to. Šest let po zveřejnění Coeova článku je Johnson premiérem, jakého si Británie zaslouží. Dnes je Johnson silnější, protože se mu lidé smějí, a tento smích se stal překážkou, která nám brání vážně se zamyslet nad katastrofou, kterou Johnson vyvolává v největší britské krizi od Suezu r. 1956.

To je, co autor Malcom Gladwell charakterizuje jako "paradox satiry": čím legračnější ji lidé shledávají, tím méně jí budou změněni.

Satira tedy nepromlouvá pravdivě k moci, naopak dává moci záminku, aby posílila svůj rozsah, zatímco my nedáváme pořádně pozor. Jürgen Habermas toto charakterizoval ve své knize Legitimation Crisis (Krize legitimizace) jako "zesoukromění občanského postoje": My občané jsme se vzdali své povinnosti dohlížet na politiky a přešli jsme k "budování své kariéry, k užívání dovolených a ke spotřebitelství". Smích, vyvolávaný satirou, umožňuje toto zesoukromění občanských postojů.

Dá se tato situace změnit? "Dnešní doba by měla vytvořit něco s větším dopadem," řekl Morris v televizi Channel 4. Morrisův nový film, The Day Shall Come, (Ten den přijde) dramatizuje absurdní pravdivý příběh o tom, jak FBI se v USA  stala největším verbířem teroristů.  Vymyslela si teroristické spiknutí, nalezla lidi, které přesvědčila, aby se ho pokusili realizovat, a pak je zatkla. Cíl? Vyvolat dojem, že FBI je efektivním nástrojem boje proti terorismu.

Jenže jako všechna satira v dnešní době fake news film riskuje, že bude hněvivě kázat veřejnosti, a tak posílí její cynismus, zatímco satirizovaní policisté a politikové si budou dál dělat, co chtěji.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 

K tomu:  O tom, jak FBI falešně obviňuje lidi z terorismu  

0
Vytisknout
2745

Diskuse

Obsah vydání | 22. 10. 2019