Pomalá smrt ambice: Německá zahraniční politika po rezignaci Krampové-Karrenbauerové

19. 2. 2020

Když Annegret Krampová-Karrenbauerová 10. února oznámila svou rezignaci na funkci lídryně Křesťanskodemokratické unie (CDU), berlínské kuloáry začaly propírat jednu zásadní otázku: Bude to znamenat konec nepopulární "velké koalice"?

Brzy se však stalo zřejmým, že německé přísloví "Totgesagte leben länger" (prohlášení za mrtvé žijí déle) je ukotveno v realitě. Vynucené spojení CDU, bavorské CSU a SPD přežilo už leccos. Jak nedávno poznamenal jeden z poslanců Bundestagu, tato verze koalice se nacházela ve výjimečném stavu od prvního dne své existence.

Nicméně velká koalice byla prohlášena za mrtvou tolikrát, že že si můžete být takřka jisti, že se jí všechny tři strany budou držet až do samého konce. CDU i SPD nyní mají problém s vedením: Nevědí, jak pokračovat v počínajícím soupeření o kancléřský úřad. Navíc podpora konzervativců i sociálních demokratů je rekordně nízká, zatímco Zelení jedou na vlně úspěchu. S ohledem na rozšířené obavy z ultrapravicové strany AfD je snadné pochopit, proč mají obě strany sklon vidět předčasné volby jako sebevraždu.

To má znepokojivé implikace pro německou zahraniční politiku. Velká koalice se od počátku primárně zabývala politikou obhlížení vlastních pupků. Marně byste pátrali po duchu probuzení, který byl typický pro německou zahraniční politiku v letech následujících po Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2014. V těch dobách se zdálo, jakoby Německo začínalo samo sebe nově chápat - i když rozpačitě a silně pod svými možnostmi. Německo pomalu, ale rozhodně říkalo sbohem své roli jakožto "černého pasažéra" a "čistého importéra" bezpečnosti postupným zvyšováním mezinárodních závazků. Zdálo se, že Berlín je konečně ochoten převzít odpovědnost za světový mír a mezinárodní bezpečnost přiměřenou německé pozici největší a nejmocnější země v Evropě.

Annegret Krampová-Karrenbauerová je jednou z mála politických figur, které si troufají postavit se mimo zahraničněpolitický status quo.

Nicméně v době, kdy vznikala velká koalice (pokud ne ještě dříve), bylo zřejmé, že zmíněný proces přizpůsobování v zahraniční politice skončil. V posledních letech, nehledě na šoky postihující liberální mezinárodní řád, na němž Německo závisí, v Berlíně bylo možno zaznamenat jen minimální pocit naléhavosti. Místo toho se zdá, že Němci se uložili k spánku, zatímco svět kolem se fundamentálně změnil. Surová moc nahradila mezinárodní právo a rostoucí počet konfliktů končí vojenským řešením.

Zatímco CDU, CSU i SPD v minulé koaliční vládě tlačily na ambicióznější německou bezpečnostní a obrannou politiku, z této iniciativy zůstalo jen málo. Naopak, nové ideje z oblasti bezpečnostní a obranné politiky se v současné velké koalici staly velice kontroverzní záležitostí. Místo využití příležitosti začít smysluplnou, široce založenou debatu o tom, které cíle v oblasti bezpečnostní politiky by Německo mělo sledovat s ohledem na nové hrozby, jimž čelí - nebo o tom, jaké závazky převzalo a jaké zdroje k tomu potřebuje - je vláda zakopána v diskusích připomínajících počátek 80. let, které se soustřeďují na "militarizaci" země a možné "závody ve zbrojení". Výsledkem je, že řada důležitých rozhodnutí, například ohledně nahrazení letounů Tornado, spočívá na mrtvém bodě.

Podrobnosti v angličtině: ZDE