Geopolitický pohled na soulad nové turecké tvrdé moci a strategické reorientace

30. 9. 2020

čas čtení 7 minut
Nové turecké expediční schopnosti spočívající v posílených námořních kapacitách a nových předsunutých základnách jsou logickým důsledkem strategické reorientace Turecka po studené válce. Tureckým cílem je stát se interregionální mocností, která určuje podmínky pro nový vzorec konektivity mezi Evropou, Afrikou a Asií.


Ve snaze "znova získat" zahraničněpolitický prerogativ Osmanské říše opuštěný při založení nového Turecka smlouvou z Lausanne v roce 1923, turečtí politici se snaží překonat lausannskou orientaci, která byla podkladem vstupu do NATO v roce 1952 a trvala po dobu studené války. Turecko kalibruje použití nástrojů tvrdé moci ve prospěch této postlausannské strategické orientace s cílem založit interregionální konektivitu soustředěnou kolem Turecka.

Úspěšná turecká intervence na záchranu libyjské vlády představuje bod obratu pro bezpečnostní architekturu Blízkého východu a Severní Afriky. Nové turecké schopnosti projektovat vojenskou moc daleko za své pobřežní hranice - což je změna paradigmatu umožněná vzestupem obranného průmyslu - udělaly ze strategické orientace Turecka jednu z nejvýznamnějších strategických determinant v regionální geopolitiky. To jak nyní Turecko kalibruje soulad mezi nástroji tvrdé moci a strategickou orientací představuje faktor nejvyššího významu pro strategický kalkul celého Středomoří.

Proslulý strategický teoretik Carl von Clausewitz poznamenal, že gramatika války "může být její vlastní, ale logika nikoliv". Vojenské prostředky použité v mezinárodní aréně k dosažení politických cílů a způsob, jímž tyto prostředky fungují, představují gramatiku válečných schopností země. Je to však strategická orientace země ve vztahu ke geopolitickým okolnostem, co poskytuje logiku politických cílů těchto válečných schopností. Vyjádřeno v clausewitziánských pojmech, transformace tureckého obranného průmyslu posílila tureckou válečnou gramatiku produkcí nových nástrojů tvrdé moci. Turecké strategické principy a účely ve vztahu k turecké geopolitice, jeho clausewitziánská logika, určí turecké využití těchto nástrojů tvrdé moci a jejich dopad na regionální bezpečnostní architekturu.

Nové expediční schopnosti Turecka spočívající na pokroku v oblasti plavby na otevřeném moři (blue-water capability) a na zřízení předsunutých základen vznikly jako logický důsledek strategické reorientace Turecka po skončení studené války.

Při hledání účinné strategické logiky pro Turecko čelí Ankara výzvě v podobě kalibrování použití expediční tvrdé moci tak, aby sloužila strategické orientaci na ustavení interregionální konektivity soustředěné kolem Turecka. Tato kalibrace zahrnuje rozlišení mezi systemickými rivaly a aktéry soustředěnými na lokální úroveň a také odhad přiměřeného použití donucující síly pro každou z těchto kategorií. Navíc vhodnost předsunutých základen musí být zhodnocena na základě otázky, zda jejich příspěvek k udržování nebo rozšiřování interregionální konektivity odpovídá nákladům na rozšíření tureckých expedičních schopností ve vztahu k turecké produktivní kapacitě.

Turecká kalibrace probíhá v geopolitickém kontextu dvou koncentrických oblouků zadržování: Vnitřního ve Východním Středomoří a vnějšího zhruba korespondujícího s 19. stupněm severní šířky, který zahrnuje země západního Sahelu a Súdán. Rozsah, v němž Ankara uspěje po svém úspěchu v Libyi závisí na způsobu, jakým její postlausannská logika povede turecký kalkul v těchto dvou regionech.

Robustní turecké expediční schopnosti jsou odvozeny z budování obranného průmyslu v posledních dvou dekádách, což je transformace, která sahá nazpět ke strategické reorientaci po studené válce. Pád SSSR odstranil systemický konflikt, který zformoval hlavní důvod vstupu Turecka do NATO. Nejistá budoucí role Turecka v alianci počátkem 90. let přivedla jeho vojenské plánovače k úvahám o diverzifikaci bezpečnostních vztahů, navázání nových vztahů s regionálními aktéry nad rámec NATO a dokonce vztahů mimo bezpečnostní deštník USA.

Tato dekáda přehodnocování začala s válkou v Perském zálivu v roce 1991, v níž USA postavily ad hoc koalici 35 států. Pro Ankaru sebou americký "unipolární moment" v Iráku nesl potenciálně pochmurné důsledky. Se sílícími obavami ohledně přílivu kurdských uprchlíků nebo využití politického vakua v Iráku kurdskými teroristy nedostatečný vliv Ankary na události nedaleko tureckých hranic zdůraznil budoucí možnost, že by Turecko mohlo být na Blízkém východě a ve Středomoří odkázáno samo na sebe.

V rámci tohoto vyvíjejícího se geopolitického kontextu Turecko během působení generála Hüseyina Kıvrıkoğlua ve funkci náčelníka generálního štábu (1998-2002) vypracovalo Národní koncepci vojenské strategie. Nový strategický výhled vyzýval k "aktivnímu odstrašování", v němž by vojenská síla byla nasazována k neutralizaci hrozeb u jejich zdroje. Koncepce situovala tuto omezenou projekci vojenské síly do rámce připravenosti Turecka k boji ve "dvou a půl válkách" - dvou konvenčních mezistátních konfliktech na jižní a západní frontě a současném provádění rozsáhlého protiteroristického tažení proti teroristické organizaci Strana kurdských pracujících (PKK). Impuls k transformaci tureckého vojenského průmyslu tedy vzešel z turecké strategické logiky.

Jak uvádí strategická zpráva tureckého námořnictva za rok 2015, 87 % tureckého obchodu obchodu prochází komerčními námořními přístavy. Protože většina obchodu prochází Východním Středomořím, tureckým zájmům neprospívá destabilizace bezpečnosti v této oblasti. Vznik jakýchkoliv budoucích africko-tureckých nebo indickooceánských komerčních koridorů čelí nevyhnutelné nutnosti pokojného uspořádání mezinárodních poměrů ve Východním Středomoří.

Precizní soulad mezi použitím nástrojů tvrdé moci a postlausannskou logikou interregionální konektivity tedy naznačuje nevyhnutelnost tureckého rozčlenění antagonismů s lokálními aktéry ve Východním Středomoří. Oddělením Východního Středomoří od širšího systemického soupeření s Francií a Spojenými arabskými emiráty získává Ankara příležitost nabídnout Turecku a jeho sousedům příležitost k ústupu od sílící eskalace a cestu ke spravedlivému uspořádání námořních hranic. Egypt, který splňuje jak charakteristiky regionálního antagonisty, tak systemického rivala, představuje pro kalibraci turecké politiky ještě větší výzvu. V Sahelu nemůže rozšiřování expedičních kapacit předehnat rozvoj komerčních vztahů v Africe. Neúspěch při kalibraci tohoto kvantitativního souladu může vést k fatálnímu přepětí.

(Pokud jde o ekonomickou stránku, první známky imperiálního přepětí je v Turecku těžké přehlédnout i při velice zběžném pohledu zvnějšku; Erdoganovi se zřejmě kalibrace cílů s ohledem na dostupné prostředky jako celek příliš nedaří. Honí se za příliš mnoha zajíci současně - což může otevřít i cestu k jeho politickému pádu - pozn. KD.)

Strategická reorientace Turecka vznikala po více jak generaci. Úsilí založit interregionální konektivitu soustředěnou kolem Turecka bude vyžadovat podobný časový horizont. Snaha Ankary zřizovat předsunuté základny na podporu tohoto úsilí se stala permanentním rysem turecké geopolitiky. To jak se bude vyvíjet soulad mezi komerční konektivitou a rozšířeným expedičním postavením Ankary ovlivní zahraniční vztahy Turecka - a výrazně také budoucí obrysy bezpečnostní architektury na Blízkém východě a ve Středomoří.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5416

Diskuse

Obsah vydání | 6. 10. 2020