Datový fetišismus

15. 10. 2020 / David Marenčák

čas čtení 12 minut

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Jako je popření, pštrosí taktika a planá naděje, že naše průšvihy odskáče někdo jiný, společná naprosto všem zásadním problémům dneška, včetně covidového, stejná je i bláhovost a naivita ze strany té menšiny, která průšvihy reflektuje, přijímá jako existující a alespoň proklamativně je chce řešit.

V čem spočívá ona pomýlenost? V technooptimismu a megalománii, technokratické to víře, že všechny problémy světa mají technické, vědecké, nebo technologické řešení. Výhonkem této nejrozšířenější ideologie na světě je datový fetišismus.

Včera jsem viděl výtečnou debat odborníků na téma koronavirus - 3. diskusní fórum PřF UK k tématu Covid -19. Setkala se v ní řada specializovaných expertů z dotčených oborů.

I přes to, že pro laika byla diskuze místy velmi náročná na pochopení a pozornost, celkový dojem jsem měl překvapivě pozitivní, optimistický. Mimo emočně vypjaté diskuzní a mediální bojové fronty se na této frontě bojuje velmi úspěšně. Zvládneme to. Najdeme cestu, jak dříve, nebo později pandemii zvládnout, je to jisté, jako že zítra vyjde slunce.

Proč tyto dvě věci spojuji? Na poli instrumentální inteligence a dovedností jsme jako lidstvo ušli obrovský kus cesty. Jenže jak si ledaskdo všiml, na základech našeho bytí, tedy společenských vztazích, duševních pochodech a prožívání jsme se o mnoho nevyvinuli a jsou i tací, kteří tvrdí, že v této oblasti jsme naopak už pár století svědky degrese neboli cesty zpět.

Naše aktuální problémy nevyvěrají z nedostatku, neznalosti, ale z neschopnosti organizovat*, špatné distribuce, rozložení a správy.

Náš nejlepší z možných světů, jak nás třicet let a čím dál úporněji v poslední době přesvědčují pravicová mainstreamová média (nenechte se mýlit, žádná jiná tu nejsou, že jsou na něčí vkus pravicová málo, z nich nedělá neomarxisty), je schopen plýtvat až 40 % jídla, vytvářet vedle sebe celé čtvrtě prázdných domů a bytů se zástupy bezdomovců, hromadit jako pohádkový bazilišek zlato (daňové ráje) do temných slují, kde leží bez užitku, zbídačovat půl zeměkoule (heslo: neokolonialismus), miliony nechat umírat hlady, další miliony na banální nemoci, protože zisk. Při tom otrávit celou planetu, a přivést ji do probíhající ekologické katastrofy a ještě to celé rámcovat, že je to správné a kdyby náhodou nebylo, tak to vlastně ani jinak nejde.

Na případu naší druhé vlny best in covid se opět ukazuje, že naše problémy nejsou technického rázu.

Žádné sofistikované IT systémy, analýzy, statistická kouzla a dechberoucí grafy nevyléčí zástupy lidí, kteří odmítají opatření, věří bludům a lžím.

Pro připomínku známých věcí, proč existuje početný tábor lidí, kteří nevěří ve vlastní nos mezi očima, ve zkratce:

První z důvodů je paradox úspěšné prevence. Když problému s náklady X zamezíte, vždy se najde dost lidí, kteří budou tvrdit, že náklady X byly zmarněny a lepší bylo nedělat nic, protože problém sám by měl jen náklady X-n a tedy by se to vlastně vyplatilo.

Další z hlubších důvodů bylo překotné uvolňování opatření na jaře, oznámení konečného vítězství nad pandemií. K tomu snad už ani není potřeba nic dodávat.

Logicky návaznou chybou bylo promrhání získaného času, kdy se prakticky neudělalo vůbec nic.

Současná zmatečnost, komičnost a neschopnost vládních činovníků, halasně provolávaná zejména z tábora antibabiše, jsou spíš kouřovou clonou, která má jako obvykle zakrýt dlouhodobé chronické trable naší země. Je lákavé podlehnout milionchvilkařské iluzi, že s premiérským křeslem obsazeným kýmkoli z opozice by to bylo významně lehčí. Nebylo, už jen proto, že to, co drží Babiše u moci, nejsou „koblížci“, ale právě opozice.

Jedním příkladem za všechny budiž dlouhodobá, systematická podfinacovanost hygienických stanic, oklešťování jejich pravomocí, které dovedly tuto instituci do stavu, kdy nebylo objektivně v silách nikoho obsáhnout náročný úkol zvládnutí pandemie. Ani kdyby se „babky z hygieny“, jak jim spílali rozhořčení ajťáci, rozčtvrtili exponenciálně.

Dalším z řady společenských důvodů je dekády pěstovaná asociálnost. Období reálsocu vyhnala lid z veřejného a společného do hlemýždích ulit chalup, přikrádání a „se o politiku nezajímám“. Společnost bylo něco tam venku, nepřátelského, otravného. Následující tři dekády ostroloktového klondajku dokonalo dílo zkázy – ať se starají druzí, já potřebuji posekat zahradu nebo přivrtat poličku. V neděli, pochopitelně.

Jméno pro onoho behemota, si každý může dosadit sám, dle libosti. Pravdou zůstává, že je to temný, kořistnický, dobyvačný, násilný organizační systém. Jako takový si vychovává, manipuluje, tlačí, formuje a drtí lidi, aby mu byli podobni. Egoičtí, kořistničtí, drancovatelští. Ba co víc, masově rozšířenou korupcí si kupuje téměř každého z nás, skutečnými či domnělými privilegii, kterými nám dovolí opájet se pocity nadřazenosti a domněnkami, že těch pár drobků jsme si vydobyli výhradně naší zásluhou, pílí a schopnostmi (viz tzv. meritokratický mýtus).

I když je to takový roztomilý kýč, každý, kdo nadává na blbost či zlobu bližního svého, nadává při tom na systém a uspořádání společnosti, které nejen že takové jedince nekoriguje, ale naopak podporuje, odměňuje, upřednostňuje; a každého, kdo by snad chtěl být jiný, tvrdě trestá tisícem nenápadných, ale funkčních strategií, ran bičem.

Společnost totiž není hodně lidí pohromadě, jak nám systematicky vštěpuje přepjatý individualismus. Společnost je svého druhu organismus, který, jak známo, jako celek je víc než pouhý součet jeho jednotlivých součástí.

Posledním hřebíčkem do rakve nálady lidu, klíčového faktoru v jakémkoli zavedeném protipandemickém opatření, je kombinace oprávněného hněvu a odporu na základě zjištění, že na škodách vzniklých pandemií, opatřeními a zásahy bude pomoženo nejvíce těm, kteří to potřebují nejméně, a na ně nezbyde.

Senioři, samoživitelky, lidé bez domova a kdokoli třebas jen momentálně oslaben, byl na jaře hozen přes palubu. Loni gastro, letos kultura. Krasodušné zpívánky na téma, kolik miliard podpor tomu a tomu se rozdá, už narážejí na hluché uši. 

Nekonečné opakování toho, že lid je hloupý, uvěřil propagandě (ruské trolí farmy mohou za best in covid in czechia samosebou), potřebujeme mediální gramotnost,  potřebujeme více moralitek, více arogantního poučování a knížecích rad sytých hladovým, vždyť to přeci tak krásně fungovalo, ať už šlo o anticiganismus, uprchlíky, voliče SPD, Babiše atd.

Důvodů a příčin, které hrají roli v momentálním chaosu je mnoho, o některých dalších snad příště.

V závěru bych jen rád poznamenal, že z výše napsaného ani v nejmenším neplyne, že nepotřebujeme vědu, techniku, ani datovou analýzu. Naopak, z utěšeného obrovského rozvoje v těchto oblastech plyne, že je máme pokryté, takříkajíc „splněno“. A ovšem, ani zde nebude nikdy hotovo a stále je co objevovat, na čem pracovat.

Nicméně společenské, a tedy primárně a inherentně politické záležitosti nemají technické řešení. Není možné sestavit stroj, naprogramovat analýzu, která by „za nás“ uměla a mohla vyřešit naše vztahy, organizaci a správu, přepsat společenskou smlouvu, ukonejšit zjitřené emoce, uklidit skutečné panikáře z tábora popření, ani studenou vodou utišit příživníky z řad lékařských celebrit, které si na probíhajícím maléru jen futrují ega.

Jak se ukazuje na kultech výkonu, produktivity, efektivity, kultu práce pro práci a četných jiných, pokud naše konání má sloužit mrtvému bohu, zlatému teleti bezúčelné ziskovosti, výsledkem jsou metody, postupy a chování, které je brutální, nelidské, nekrofilní (ve smyslu oslavy mrtvého, neživého, mechanického) a zrůdné.

Proto volat potřebujeme data, data, data a datle, bylo účelné na jaře, kdy jsme věděli málo. I dnes, kdy panuje mnoho nejistoty v dílčích věcech, v těch podstatných už víme.

Víme, že roušky fungují.

Víme, že funguje sociální odstup.

Víme, že funguje tvrdé uzamčení.

Víme, že covid umí zahltit zdravotnictví,

Víme, že covid není chřipečka.

Víme, že covid umí hodně zabíjet.

Víme také, že byť otravnými, ale levnými opatřeními typu 3R se můžeme vyhnout nákladným opatřením typu uzamčení, jsou-li konsensuálně dodržována a především zavedena včas.

Víme také, že nedělat nic není řešení a důsledky takového počínání doženou každou zemi, dřív, či později.

Ale nevíme, jak to ostatním lidem předat. Jak jim vysvětlit, co víme, když oni to „vědí lépe“. Když se z řady důvodů rozhodli nevěřit pravdě a věřit přívětivější lži, která neklade na ně žádné nároky a je ryze optimistická.

Nevíme, jak se „demokraticky“ (v uvozovkách píši záměrně, protože podle řady kovaných demokratů je demokracie to, co chtějí oni a ostatní jsou debilové s lístkem do gulagu) vypořádat se skutečností, že poloviční část národa se rozhodla pro sebevraždu a vzít i tu druhou půlku s sebou.

Netušíme, co dělat, jak ostatně už tisíckrát před tím, jak čelit faktu, že nikdo nemůže dát lidem to, co jim lhář může slíbit, že navoněná mršina lží bude vždy jednodušší, přívětivější a populárnější než nudná, složitá a bolestivá pravda.

Jinými slovy, pandemie není primárně problém zdravotnický, ani ekonomický, ani technický. Je to problém organizační, sociální a tedy politický. A jako takový umí následně způsobit pohromu ve všech ostatních oblastech.

Jako i na další krize a pohromy, které nás ještě čekají, i na tuto řada specialistů, expertů, odborníků a vědců upozorňovala dlouhé roky. A jako i na ty, co nás teprve čekají, i na tuto se házel bob tak dlouho, až se prostě nevyhnutelně stala a nachytala nás v nedbalkách.

*Strýček Sýček říká, že naše civilizace je natolik komplexní a složitá, že kvalitní organizace není schopen žádný jednotlivec ani skupina. Stvořili jsme tak obludného behemota, že jeho vlastnosti a moc nejsme schopni vůbec pochopit, natož ho řídit, který ale získává cosi z metafyzické svébytnosti a v dílčích otázkách se chová tak, že jeho zájmy jsou v protikladu s těmi našimi, lidskými. Konspirační teorie, které skýtají únik a úlevu z pocitu, že to šílenství okolo nikdo nedozoruje, neřídí, jsou toho jen očekávatelným důsledkem.

Ať už je to tak, nebo onak, jisté je, že v souboji vzepjaté emoce vs. racionálně interpretovaná fakta to druhé vždy prohrává na celé čáře, a jestli někdy tento boj jako civilizace vyhrajeme, letos to nebude. Postpravdou pěstovaný voluntarismus (pravda je to, co chci, co si vyberu, pro co se rozhodu, ó svoboda) je příliš dominantním nastavením většiny lidí.

Neznamená to, že se nemáme snažit nikoho přesvědčovat, že nemáme předkládat podložené, informované a fundované názory odborníků, kterým věc skutečně přísluší, že je zbytečné dělat osvětu, pracovat na vzdělávání apod. Znamená to, že nemáme čekat vítězné „díky, jsem to ale osel, teď už to vím, mýlil jsem se!“. Vzletně řečeno, boj za co nejméně smutný průběh pandemie se nevede lidskými hlavami, ale srdci. Jak s tím kdo chce naložit, nechám otevřené.

 

 



1
Vytisknout
7819

Diskuse

Obsah vydání | 20. 10. 2020