Je čas uvažovat o základní existenční jistotě každého člověka

Kyvadlo

22. 10. 2020 / Beno Trávníček

Ilustrace: Jáchym Bohumil Kartous

Proč by to zrovna v téhle době mělo být jinak? Až chudí budou ještě chudší (pokud se to v krizi stane a předpokládat se to díky historickým zkušenostem asi dá), tak co jim zbude? Až nebudou mít třeba na jídlo nebo na bydlení nebo na otop v zimě? Třeba proto, že nad nimi visí dluhy, exekuce a další nejrůznější ekonomické hrůzy, za které mohou sice třeba částečně oni, ale výrazně jim také uškodil obecně přijímaný způsob života v posledních letech, kdy peníze jsou modlou a často poukázkou na vše, včetně moci. Budou říkat "nemáme na rohlíky, to je ale smutné, no ale co dělat, holt nebude na rohlíky, tak se zase uskromníme" si možná ještě stále myslí někteří tupí nepřiměřeně zbohatlí. Alespoň mi to tak přijde podle viditelných částí způsobu jejich chování. Přijde mi jako by se nikdy nezabývali ani těmi nejzákladnějšími zkušenosti našich dějin. Patrně žijí v tak dokonalé izolaci, že jsou přesvědčeni, že jejich výlučnost je uchrání od jakéhokoliv společenského pohybu – sociálních nepokojů - vždycky. Že si koupí, zaplatí, zařídí, cokoli a kdykoli to bude třeba. Zkrátka "no problem".

Jenže - údajně - už třeba někteří velmi bohatí Američané si uvědomují, že přestává legrace a nabízejí státu část svého majetku, aby ho proměnil do veřejné spotřeby, veřejných investic - sami to totiž efektivně neumějí – koupit si u veřejnosti skutečné "odpustky" za svoji přežranost. Tam tedy evidentně dochází k prozření nejbohatších a patrně už i jejich významnému strachu z možného pohybu dějin právě v neprospěch super bohatých (tzv. kyvadlo).

Současně zejména asi z druhé strany příjmového spektra stále více sílí hlasy po zavedení tzv. nepodmíněného základního příjmů (NZP) jako základní existenční jistoty každého člověka, která umožní jeho skromné, ale humánní přežití (nikoli tedy jen život divého zvířete), a to i v případě, že nedokáže i po delší dobu sehnat práci, kterou dokáže zvládnout vzhledem ke svému zdraví či věku.

Když pozoruji vládu, zdá se, že spíše vytahuje z paty jednotlivé ekonomické trny, což je v krátkodobém horizontu sice pochopitelné, v tom střednědobém je ale potřeba vytrhnout bodlák i s kořeny. To znamená na straně výdajové zřídit pro každého občana ČR nepodmíněný základní příjem, který mu umožní elementární solidní přežití i po delší dobu – tedy nikoli jako hladového a nahého zoufalce pod mostem.

Zdroj peněz pro takovou dávku je jasný a již mnohokrát komentovaný – například zrušení současných sociálních dávek kromě důchodů a příspěvků na péči o blízkého člověka; nepřekročitelná povinnost platit daně z podniků provozovaných v Česku v Česku (tj. nikoli daňové ráje); progresivní zdanění extrémně bohatých, které třeba může být zmírněno, pokud v dané míře budou investovat do vyjmenovaných veřejných statků (například dotovat NZP)...

V tuto chvíli bych minimálně rád slyšel od odborníků o jak velkou sumu NZP by reálně mohlo jít aktuálně v Česku. Obecným pohledem soudím, že by měl být na úrovni kolem 10 tisíc korun, samozřejmě dál nedaněných. S tím se váže ještě výše minimální mzdy, která již dávno měla být 20 tisíc korun hrubého. Ať si někdo moudrý, kdo o její výši rozhoduje, zkusí žít v běžném produktivním věku, kdy má rodinu, děti, buduje bydlení atp. za méně. Rád se od takového člověka dám poučit, jak se to přesně dělá, aby člověk v 21. století v Česku žil jako normální (tj. sice skromný ale spokojený) člověk s příjmem menším. Cca dvojnásobná výše minimální mzdy oproti NZP by také byla dostatečným stimulem, aby lidé nezůstávali závislí dlouhodobě jen na NZP, ale aby si hledali přiměřený výdělek či přivýdělek (což může být ve skutečné krizi častější než nyní).

0
Vytisknout
3731

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2020