Tak dlouho jsme se smáli pitomcům, kteří věří na placatou zemi a vraždící mikrovlnky...

Důvěra, že politik pracuje pro nás, ne proti nám

22. 10. 2020 / Petr Nutil


Další kolo boje s koronavirem za účelem „zploštění křivky“. Co si budeme nalhávat, lockdown není recept na to, jak se toho hnusného viru zbavit jednou a provždy. Je to jen odsouvání a oddalování kolapsu našeho zdravotnictví. Opatření, které nás bude stát neskutečné miliardy, které drasticky zasáhne naší ekonomiku, zaškrtí spoustu oborů a které připraví spoustu lidí o práci. Ale není to recept na konečné vítězství.

Vyhrát nad tímhle virem můžeme teprve tehdy, až přijde funkční vakcína. A podle toho co se píše, může být možná někdy v půlce příštího roku. Do té doby se můžeme potkat s jedním, dvěma dalšími lockdowny. Když budeme mít kliku.

Nepochybně, čím častěji se lidé budou s podobnými cvičeními setkávat, tím méně je budou brát vážně. Spousta lidí (a vidím to kolem sebe dnes a denně) už toho má plné zuby. Upřímně. Vůbec se tomu nedivím. Zasahuje jim to do života. Ne jen tak, že by je to jen otravovalo, ale ohrožuje to samotnou jejich existenci. Spousta z nich vůbec neví, jestli a jak se dokážou postarat o svoje rodiny, děti. Protože děti, hypotéky a složenky mají hlad pořád, virus nevirus.
Ta prodlužovaná nejistota je z hlediska každodennosti mnohem horší než nějaký „abstraktní“ a vzdálený virus. Lidsky se dokážu úplně vcítit do těch, které tváří v tvář tomu všemu zmatku, chaosu a nejistotě prostě tuhle hrozbu popřou, odmítnou jí uvěřit.

Kladu si otázku, co to s námi jako společností udělá. Malou ochutnávku jsme dostali na demonstraci na Staroměstském náměstí v podobě útoků a bitek s policií. V tom, že spousta lidí prostě jakákoli opatření prostě ignoruje, vytěsňuje. Nespokojenost roste. Probublává. A sílí.

Radovat se z toho, protože to odnese Babiš, ten nenáviděný premiér, je fakt mimoběžné. Protože tohle není o něm. Není to o jeho neschopné vládě. I když nakrásně zmizí, tahle nervózní, nedůvěřivá a agresivní energie totiž z lidí jen tak nezmizí, nevyprchá jen proto, že tu prostě jednoho dne Bureš nebude. Máme vlastně docela kliku, že tu není nějaký schopný rétor z radikálního tábora, který by tuhle nespokojenost dokázat přetavit ve skutečnou moc.

To, že už nedokážeme rozeznat bullshit od alespoň trochu relevantního postoje je věc jiná. Jsme samou esencí něčeho, čemu se říká postmoderna – směru, který dokáže zpochybnit úplně všechno. Tak dlouho jsme se smáli pitomcům, kteří věří na placatou zemi a vraždící mikrovlnky, až nás doběhla naše vlastní iracionalita ve věcech násobně komplikovanějších, které při sebelepší snaze nejsme schopni rozklíčovat.

Vtip je v tom, že nakonec se tu nebavíme o ničem jiném než o důvěře. O důvěře ve stávající společenské uspořádání, ve stát a jeho složky a představitele, kteří by přece z principu měli garantovat alespoň minimální provoz a služby, které jsou ve veřejném zájmu – jako je ochrana zdraví obyvatel, garance práva a pořádku, rovného přístupu ke všem bez rozdílu a tak dále. Vím, že se to neděje.

Vím, že lidé, kteří nám vládnou, lžou jen proto, aby neztratili na popularitě, že toho zneužívají ke svým osobním zájmům. A bohužel taky vím, že jsme je tam dostali my sami svou ochotou jim naslouchat a svěřit jim výkon moci nad námi samými – a naopak – naší neochotou podílet se na správě věcí veřejných, naší neochotou k převzetí spoluzodpovědnosti za stav naší země.
Delegovali jsme naši důvěru na lidi, kteří s ní zacházejí tak, jak s ní zacházejí. Asi jim nedochází, že v téhle hře už dávno nejde o ně samé, ale nás o všechny, o mentální prostor, který jsme si zvykli nazývat „naše země“. Nejde o ně samotné, ale o škody, které se budou napravovat ještě spoustu let poté, co zmizí z titulků novin.

Zoufale tu chybí někdo, kdo by lidem nabídl alespoň špetku rozumu, nadhledu a světla na konci tunelu. Trochu naděje v to, že tyhle s****y jsou jen dočasné a že bude líp, stačí když zatneme zuby a vydržíme to, že to všechno má nakonec nějaký smysl….

Protože – a myslete si o tom co chcete – náš život s dost velkou pravděpodobností neskončí kvůli kovidu. Nějak se s tím popereme. Co taky jinýho máme dělat. Ale měli bychom chtít trochu víc, než jen věčné prodavače teplé vody. Přál bych si, abychom si přáli stát, kterému můžeme věřit. Který pracuje pro nás a ne proti nám. Lídry, kterým nejde jen o nějakou další dotaci , ale kteří skutečně věří v to, že slouží své vlasti – nám všem. A že to všechno má nějaký smysl.
0
Vytisknout
3916

Diskuse

Obsah vydání | 29. 10. 2020