Proč Boris Johnson nikdy nemůže najít společnou řeč s evropskými politiky

17. 6. 2021

čas čtení 4 minuty
 
Brexit je úprk od složité reality do světa symbolů a fantazie. Není alarmující, že podobnou populistickou cestou se nyní vydává i Babiš?


Pro Johnsona je brexit otázkou národního charakteru, který nelze popsat právními dokumenty. Pro evropské politiky obsahují právní texty autentický význam projektu Evropské unie, který v reálném světě existuje pouze jako soubor předpisů a pravidel, která je nutno realizovat. Pro Johnsona je dohoda o odchodu Británie z EU jen jednorázový nástroj, jímž se chtěl dostat ze slepé uličky. Pro Brusel je ta dohoda  místností bez klíče, do níž se jí Británie uzavřela, píše Raphael Bahr.

 
Mezi Johnsonem a Evropskou unií bude i nadále existovat konflikt, protože nejde o nedorozumění. Johnson ví, že právní argumenty ohledně severoirského protokolu jsou na straně Evropské unie. Je mu to naprosto jedno. Uznat, že se Británie musí nějak podrobit normám Evropské unie . kompromisu, který podepsal, aby nevznikla hranice na irském ostrově - by znamenalo, že se Johnson při jednání vzdal části britské suverenity.

To by pošpinilo jeho image jako muže, který ase honosí tím, že Británii zcela odřízl od Evropy. Pro Johnsona je atraktivnější konflikt s Evropskou unií. Jeho strategie nedává přednost zachování míru v Severním Irsku. Naopak Johnson posiluje hněv tamějších protestantů, protože je přesvědčen, že hrozba obnoveného vraždění v Severním Irsku donutí Evropskou unii, aby udělala ústupky.

Jestliže v Severním Irsku vznikne požár, naléhání Bruselu, že se do Severního Irska nesmějí dovážet anglické párky, bude vypadat krutě a nepřiměřeně. Boris Johnson předpokládá, že se mu podaří nesplnit podmínky dohody, kterou podepsal, stejným způsobem, jakým žhář počítá s tím, že nebude muset platit pojištění na dům, který podpaluje.

Tato technika příliš nepřispěje pověsti Británie v zahraničí, avšak Johnson na zahraničí nikdy nemyslí. Hovoří jen k domácím voličům, jimž vysvětlí, že za všechno může Evropská unie. Jeho politická strana a většina anglických médií mu to potvrdí, jako to dělají vždycky. Labouristé se budou na opozičních lavicích nepohodlně vrtět. Pro šéfa labouristů Keira Starmera je to únavně známý problém: Jak dokázat, že zdrojem problémů s EU je čistě Boris Johnson sám, a neznít přitom jako právní zástupce Bruselu, který kritizuje rozhodnutí britského lidu.

To, co konzervativci míní slovem "brexit", je kulturní revoluce, podporovaná vírou a národní pýchou.

Všechny revoluce vyžadují neustálou bdělost a ostražitost proti nedostatku loajality. Cíle brexitu jsou příliš abstraktní na to, aby byly dosažitelné v nějakém ekonomicky užitečném smyslu, takže brexit získává energii neustálým návratem k starému nepříteli, proti němuž se neustále znovu a znovu bojuje.



Tohle je dlouhodobý následek brexitismu - je to politický postoj, který má svůj počátek v referendu, ale který se vyvinul v něco širšího. Jeho definujícím charakteristickým rysem je úprk od složité reality do světa symbolů a fantazie.

Předchozí premiérku Theresu Mayovou zlikvidoval pokus zregulovat pěnící proud brexitérských požadavků v úzkém kanálu odpovědného státnictví. Boris Johnson vyhlásil, že taková odpovědnost není nutná. Trikem bylo smlouvu o brexitu podepsat bez jakékohokoliv úmyslu ji splnit.

Všichni, kdo jsou členy současného Johnsonova kabinetu, přijali Johnsonův způsob chování, který podřizuje fakta a pravdu orgiím nerealistického velikášství. Někdy se některá fakta přece jen prosadí. Věda převládla při formulaci straegie proti covidu, nikoliv však vždycky přímou cestou. V ostatních oblastech určuje všechno brexitismus. Všechna Johnsonova politická hesla, všechny jeho přísliby jsou rétorické vzducholodi, které nenesou žádný náklad politické strategie. Johnson nemá žádný seriozní plán pro odstranění chudoby severoanglických měst, pro ekologickou revoluci, pro zkrácení čekacích lhůt pro pacienty v britském zdravotncitví či pro zlepšení zanedbané sociální péče.

Brexit totiž není cíl, ale stav mysli. Není to nic, co by vláda měla dělat, ale je to způsob, jak odložit všechno, co by vláda měla dělat, ale na co nedokáže ani pomyslet. Je to ten drink, který si anglická politika dává každé ráno, aby odložila kocovinu o další den, a Johnson je anglický národní barman. Čepuje pořád drinky a udržuje zákazníky v dobré náladě...

Kompletní článek v angličtině ZDE

 

1
Vytisknout
2169

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2021