Usiluje Severoatlantická aliance o světovou dominanci?

17. 6. 2021 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Kritické pohledy na existenci a činnost Severoatlantické aliance (NATO) jsou stále šmahem odmítány, protože západní svět prý čelí nejedné hrozbě. Bylo tomu tak před 76 lety, tedy v době vzniku aliance, a je tomu tak i nyní – jak slyšíme z úst jejích stoupenců. Nyní – po summitu NATO v Bruselu – se z oficiálního komuniké dozvídáme, že aktuální hrozbu představuje „rostoucí moc“ Pekingu a „agresivní akce“ Kremlu. Otázkou přitom zůstává, zda předvádění bicepsu Číně a Rusku naráz vede k něčemu kloudnému, anebo je to naopak cesta do pekel. A proč by se vlastně evropské země měly upínat k vojenské alianci vedené Spojenými státy, když jsou jejich partikulární zájmy rozdílné?

Podle oficiální verze vzniklo NATO v roce 1949 coby hráz proti případnému sovětskému útoku na západní Evropu. Připomeňme si, že Sovětský svaz se v té době vzpamatovával z ničivé nacistické invaze, která připravila o život 27 milionů jeho obyvatel: jeho útok proti západní Evropě se proto tehdy nejevil jako příliš pravděpodobný. Jistěže, Stalin bezohledně utužoval moc ve svých východoevropských dominiích; sami Čechoslováci to okusili na vlastní kůži, nicméně vojenský úder na západní Evropu by byl naprosto kontraproduktivní. Z oficiálních dokumentů vyplývá, že za vznikem NATO jsou spíše jiné důvody než domněle hrozící sovětský úder na západní spojence USA, ačkoli se někteří američtí představitelé tehdy skutečně domnívali, že sovětský útok je na spadnutí.     

Severoatlantická smlouva, známá jako Washingtonská smlouva, byla podepsána v době, kdy se Spojené státy, prakticky nedotčené válečným běsněním, těšily neomezené světové dominanci. Podle jednoho ze spoluautorů Washingtonské smlouvy Thomase Achillese byly trnem v oku Bílého domu především silné komunistické strany Francie a Itálie. „Hrozilo“, že by komunisté mohli vyhrát ve svobodných volbách i v těchto zemích.


CIA proto v roce 1948 poskytla milion dolarů „centristickým stranám“ v Itálii a na základě zfalšovaných dopisů se pokusila komunisty zdiskreditovat. Hlas Ameriky, tehdy plně pod kontrolou amerického ministerstva zahraničí, už v březnu téhož roku začal vysílat protikomunistickou propagandu. Nebezpečí bylo zažehnáno, neboť volby nakonec s přehledem vyhráli křesťanští demokraté. Ve Francii byla komunistická strana v roce 1947 vyloučena z vlády. O rok později získala Paříž stovky milionů dolarů v rámci Marshallova plánu.

Severoatlantická aliance vznikla navzdory úspěšným machinacím namířeným proti komunistickým stranám ve Francii a Itálii. Až o šest let později byla založena Varšavská smlouva. Oba znepřátelené tábory disponovaly plány na zničení svého nepřítele: Kennedyho administrativa počítala s tím, že jaderná konfrontace s Ruskem a Čínou by si vyžádala 600 milionů lidských životů!

Když se na přelomu 80. a 90. let začalo sovětské impérium rozkládat, zanikla i Varšavská smlouva. Pokud tedy američtí stratégové celé roky varovali před sovětským útokem, logicky mělo zaniknout i NATO. Aliance však v době, kdy už nečelila ruským hordám, potřebovala definovat nový raison d'être. Tehdejší generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer konstatoval, že úlohou aliance je zajišťování bezpečnosti plynovodů a námořních tras. Nadto NATO navzdory verbálnímu slibu Michailu Gorbačovovi expandovalo až k ruským hranicím. USA by přitom jen stěží blahosklonně přihlížely hypotetické expanzi Varšavského paktu v Latinské Americe, kdy by se o členství ucházelo Mexiko a nakonec i Kanada.

Přestože Severoatlantická aliance v čele se Spojenými státy disponovala ohromnou silou, její vojenská angažmá v Srbsku, Libyi a Afghánistánu skončila fiaskem. Nyní NATO míní čelit Rusku a Číně zároveň, což se jeví jako holé šílenství. Oficiální dokument NATO 30 popisuje ambiciózní agendu, jejímž cílem je silná a sjednocená aliance v nové éře „zvýšené globální konkurence“.  A dále čteme: „Je zapotřebí zaujmout globálnější postoj při řešení globálních výzev namířených proti atlantské bezpečnosti.“ Termín globální implicitně sugeruje, že aktuálním cílem aliance je ničím nerušená světová hegemonie.

Přestože je kritická reflexe Severoatlantické aliance coby studenoválečnického anachronismu i nadále tabu, přední západní tisk začíná poskytovat prostor také neortodoxním hlasům. Historik Stephen Weirteim v textu s ironickým titulkem Pardon, liberálové. Ale NATO byste skutečně neměli milovat otištěném v New York Times píše, že zájmy evropských zemí se od zájmů Spojených států diametrálně liší. Sami Evropané by se podle autora dokázali ubránit Rusku, které však postrádá kapacity k obsazení Evropy, jakož i úmysl k realizaci tak rozsáhlého úderu. Francie a Německo již dávají nesměle najevo, že o americkou „ochranu“ příliš nestojí. Ačkoli se Evropané přítomnosti amerických vojsk brání jen zřídka, tato přítomnost s sebou přináší nesporné mínusy, jež Evropu rozdělují: kupříkladu tlak na omezení obchodu s Čínou a Ruskem, jak konstatuje Stephen Weirteim.

0
Vytisknout
4831

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2021