Kritické pohledy na existenci a činnost Severoatlantické
aliance (NATO) jsou stále šmahem odmítány, protože západní svět prý čelí nejedné
hrozbě. Bylo tomu tak před 76 lety, tedy v době vzniku aliance, a je tomu
tak i nyní – jak slyšíme z úst jejích stoupenců. Nyní – po summitu NATO v Bruselu
– se z oficiálního komuniké
dozvídáme, že aktuální hrozbu představuje „rostoucí moc“ Pekingu a „agresivní akce“
Kremlu. Otázkou přitom zůstává, zda předvádění bicepsu Číně a Rusku naráz vede
k něčemu kloudnému, anebo je to naopak cesta do pekel. A proč by se
vlastně evropské země měly upínat k vojenské alianci vedené Spojenými státy,
když jsou jejich partikulární zájmy rozdílné?
Podle oficiální verze vzniklo NATO v roce 1949 coby
hráz proti případnému sovětskému útoku na západní Evropu. Připomeňme si, že
Sovětský svaz se v té době vzpamatovával z ničivé nacistické invaze,
která připravila o život 27 milionů jeho obyvatel: jeho útok proti západní
Evropě se proto tehdy nejevil jako příliš pravděpodobný. Jistěže, Stalin bezohledně
utužoval moc ve svých východoevropských dominiích; sami Čechoslováci to okusili
na vlastní kůži, nicméně vojenský úder na západní Evropu by byl naprosto
kontraproduktivní. Z oficiálních dokumentů vyplývá, že za vznikem NATO
jsou spíše jiné důvody než domněle hrozící sovětský úder na západní spojence USA,
ačkoli se někteří američtí představitelé tehdy skutečně domnívali, že sovětský útok
je na spadnutí.
Severoatlantická smlouva, známá jako Washingtonská
smlouva, byla podepsána v době, kdy se Spojené státy,
prakticky nedotčené válečným běsněním, těšily neomezené světové dominanci.
Podle jednoho ze spoluautorů Washingtonské smlouvy Thomase
Achillese byly trnem v oku Bílého domu především silné
komunistické strany Francie a Itálie. „Hrozilo“, že by komunisté mohli vyhrát
ve svobodných volbách i v těchto zemích.
CIA proto v roce 1948 poskytla milion dolarů „centristickým
stranám“ v Itálii a na základě zfalšovaných dopisů se pokusila komunisty zdiskreditovat.
Hlas Ameriky, tehdy plně pod kontrolou amerického ministerstva zahraničí, už
v březnu téhož roku začal vysílat protikomunistickou propagandu. Nebezpečí
bylo zažehnáno, neboť volby nakonec s přehledem vyhráli křesťanští demokraté. Ve
Francii byla komunistická strana v roce 1947 vyloučena z vlády. O rok
později získala
Paříž stovky milionů dolarů v rámci Marshallova plánu.
Severoatlantická aliance vznikla navzdory úspěšným
machinacím namířeným proti komunistickým stranám ve Francii a Itálii. Až o šest
let později byla založena Varšavská smlouva. Oba znepřátelené tábory
disponovaly plány na zničení svého nepřítele: Kennedyho administrativa počítala
s tím, že jaderná
konfrontace s Ruskem a Čínou by si vyžádala 600 milionů
lidských životů!
Když se na přelomu 80. a 90. let začalo sovětské impérium rozkládat,
zanikla i Varšavská smlouva. Pokud tedy američtí stratégové celé roky varovali
před sovětským útokem, logicky mělo zaniknout i NATO. Aliance však v době, kdy
už nečelila ruským hordám, potřebovala definovat nový raison d'être. Tehdejší generální tajemník NATO Jaap de Hoop
Scheffer konstatoval, že úlohou aliance je
zajišťování bezpečnosti plynovodů a námořních tras. Nadto NATO navzdory
verbálnímu slibu Michailu Gorbačovovi expandovalo až k ruským hranicím. USA
by přitom jen stěží blahosklonně přihlížely hypotetické expanzi Varšavského paktu
v Latinské Americe, kdy by se o členství ucházelo Mexiko a nakonec i Kanada.
Přestože Severoatlantická aliance v čele se Spojenými
státy disponovala ohromnou silou, její vojenská angažmá v Srbsku, Libyi a
Afghánistánu skončila fiaskem. Nyní NATO míní čelit Rusku a Číně zároveň, což
se jeví jako holé šílenství. Oficiální dokument NATO 30popisuje
ambiciózní agendu, jejímž cílem je silná a sjednocená aliance v nové éře „zvýšené
globální konkurence“. A dále čteme: „Je zapotřebí
zaujmout globálnější postoj při řešení globálních výzev namířených proti atlantské
bezpečnosti.“ Termín globální implicitně sugeruje, že aktuálním cílem aliance
je ničím nerušená světová hegemonie.
Přestože je kritická reflexe Severoatlantické aliance coby
studenoválečnického anachronismu i nadále tabu, přední západní tisk začíná poskytovat
prostor také neortodoxním hlasům. Historik Stephen Weirteim v textu s ironickým titulkem Pardon, liberálové. Ale NATO byste skutečně neměli
milovat otištěném v New York Timespíše,
že zájmy evropských zemí se od zájmů Spojených států diametrálně liší. Sami
Evropané by se podle autora dokázali ubránit Rusku, které však postrádá kapacity k obsazení
Evropy, jakož i úmysl k realizaci tak rozsáhlého úderu. Francie a Německo již dávají nesměle
najevo, že o americkou „ochranu“ příliš nestojí. Ačkoli se Evropané přítomnosti
amerických vojsk brání jen zřídka, tato přítomnost s sebou přináší
nesporné mínusy, jež Evropu rozdělují: kupříkladu tlak na omezení obchodu s Čínou
a Ruskem, jak konstatuje Stephen Weirteim.
V 80. letech minulého století byla Čína nejvlivnějším hráčem jen v jediné zemi: Albánii. Nyní je vedoucí mocností ve většině Subsaharské Afriky a Jihovýchodní Asie a dotahuje se na USA i na západní polokouli.
Diskuse