Homeless tales č. 5

17. 6. 2021 / Vojtěch Landa

čas čtení 3 minuty

Máme je ve svých snech. Jsme na skupině a jelikož se o tom nechce nikomu mluvit, tak začnu já:

Vojta: Já sice racionálně vím, že mi moc nehrozí, že bych tady mohl skončit. Ale stejně to na mě dolíhá. Zejména když vidím, jak se tu těsní na pokojích po 10. To je moje noční můra. Nedávno jsem se totiž stěhoval. 

A ten podpis nájemní smlouvy byl docela otravnej a hodně jsme se o různý věci přeli. No a pak se mi zdálo, jak přijdu domů od kamarádů z hospody, je tak kolem půlnoci. A v koupelně slyším nějakej zvuk. Tak otevřu dveře a tam se sprchuje nějakej chlap. V šoku ustoupím a podívám se do pokoje a z pod peřiny se najednou vynoří další. Je strašnej kámoš. Nějakej Tomáš. Představí se a začne hned ukacanej small talk, jak tady spolu budem vycházet.


Další ze série příběhů lidí bez domova, které autor sepsal na základě své osobní pracovní zkušenosti.

„Ale já tady mám bydlet sám!“ děsím se. 

Ignoruju Tomášovy kecy a zavolám majitelce. 

„Vždyť to tam máte jasně napsaný na straně 3, říká mi suše.“

Ihned nalistuju smlouvu a taky že jo. Je tam napsáno, že majitel bytu si vyhrazuje právo ke mně přiřadit až 2 další podnájemníky. 

Mezitím už ze sprchy jen v ručníku vychází druhej spokojenej cápek, kape z něj voda, suverénně se posadí do křesla a začne se drbat na koulích. 

Já tam stojím uprostřed pokoje, řvu na ně, ať vypadnou. Dost se to podobá výjevům z Kafkova Zámku, protože ti dva „Služebníci“ mě s přehledem ignorují. Konečně se probudím sám zpocený a jdu se raději dvakrát podívat do koupelny, jestli se tam nekoupe nějakej Jarda. Je teprve 6. ráno, ale stejně už znovu nezaberu. 

-

Lukáš: Zdálo se mi o Julešovi. Dostal se ze všech sra.ek a vydal se za novým životem do Ameriky. Vypravoval jsme ho z azyláku. Odjížděl na zánovním Harleji, všude spousta lidí, jak kdyby odjížděli Rolling Stones. A měl takovou parádní motorkářskou černou koženou bundu a já mu na ní křídou na záda psal velkej nápis AMERIKA. Těšili jsme se, jak bude poslouchat rock a užívat si tam někde na pláži. Jak konečně na starý kolena zase začne pořádně žít. No a ráno ho potkám ve frontě na polívku. A chvíli mi to trvalo, rozumíš. První moje myšlenka byla, jak to že není v Americe! Málem jsem se ho zeptal.

-

Lenka: Jsme v azyláku a všichni se musí s někým vzít, je to rozkaz. Rozpáruje se to. Já si beru Moniku. Máme skromnou svatbu, teda, registrovaný partnerství. A pak jedeme busem 308 do Malešic. To je jako naše svatební cesta ta jízda autobusem. No a vystoupíme, že si konečně začneme užívat líbánky a z křoví vyskočí pan Lorenc a že je s náma. Že každej pár svatebčanů má přidělenýho ještě jednoho bezdomovce do trojky a že bude furt s náma. Ach jo, to bylo strašný. Tak jsme jeli někam do hospody my tři. Líbanky zkažený. Zas jsme řešily celou dobu jenom Lorence. Furt něco chtěl. Mýdlo, polívku, ta nebyla dost slaná…já myslela, že ho v tom snu zabiju, ale Monice to vůbec nevadilo. Jako by to byl náš životní úděl mít ho na krku.


1
Vytisknout
15476

Diskuse

Obsah vydání | 22. 6. 2021