Izrael prožívá brutální dospívání ve válce uvnitř i navenek

4. 2. 2024

 
Členové válečného kabinetu Benny Gantz a Gadi Eisenkot považují bezpečný návrat rukojmích za nejvyšší prioritu. Přestože Netanjahu nadále trvá na naprostém zničení Hamásu a dlouhodobé kontrole Gazy, nedovolí mu, aby dohodu podporovanou Spojenými státy donekonečna blokoval. Tato patová situace není žádným překvapením. Je příznakem zásadnějšího národního rozkolu, který byl patrný již před masakrem Hamásu a po něm se značně vyhrotil. O demokratický charakter Izraele, jeho budoucí vedení, vztahy s Palestinci a arabskými státy a mezinárodní postavení se vede široce pojatý existenční boj. Zdá se, že Izrael dospěl do bodu zlomu, který někteří nazývají "bod, odkud není návratu".

Jak svět ví, léta od založení Izraele v roce 1948 byla poznamenána neúspěchem při vytváření palestinského státu s rovnocennými svrchovanými právy. Co když však dnešní boje, podněcované ultrareligiózními židovskými supremacisty, předznamenávají i neúspěch izraelského národního projektu?

Co když snaha o vytvoření dvou států skončí paradoxně bez fungujícího demokratického státu na obou stranách?

Tato otázka není úplně od věci. Již několik měsíců před 7. říjnem otřásaly Izraelem bezprecedentní lidové protesty proti Netanjahuově snaze "reformovat" soudní systém a další kontroverze. Byl obviňován z provedení "ústavního převratu" a porušování základních demokratických principů. Prezident Isaac Herzog opakovaně varoval před občanskou válkou.

Obavy o izraelskou demokracii se od začátku války v Gaze ještě prohloubily. Netanjahu odmítl odstoupit, umožnit nové volby nebo převzít osobní odpovědnost za bezpečnostní selhání ze 7. října. Nedávné průzkumy veřejného mínění naznačují, že většina Izraelců není spokojena s ním a diktátem jeho válečného kabinetu - a chtějí okamžité vyšetření událostí ze 7. října. Většina je také proti propuštění velkého počtu Palestinců, aby byla zajištěna svoboda rukojmích.

Polarizace v izraelské společnosti dosáhla minulý víkend nových rozměrů. Na shromáždění v Jeruzalémě tisíce pravicových stoupenců, včetně Ben-Gvira, ministra financí Bezalela Smotricha, vládních poslanců, rabínů a vojáků, vyzvaly k přesídlení Židů do Gazy a vyhoštění palestinských obyvatel.

"Pokud nechceme další 7. říjen, musíme se vrátit domů a ovládnout [Gazu]. Musíme najít legální způsob dobrovolné emigrace [Palestinců] a vynést rozsudky smrti nad teroristy," řekl Ben-Gvir. "Povstáváme, máme národ lvů," řekl Smotrich.

Haim Katz, ministr z Netanjahuovy strany Likud, měl mesiášskou náladu: "Dnes máme příležitost obnovit a rozšířit zemi Izrael. Je to naše poslední příležitost."

Odsouzení ze strany levice bylo ostré. Vláda ukázala svou "pravou tvář", napsal analytik Alon Pinkas v listu Haaretz. "Byla to koalice v orgiích protistátní a protidemokratické euforie.... To, co jste viděli, nebylo jen teokraticko-fašistické pnutí v izraelské společnosti a politice, ale [téměř] polovina Netanjahuovy koalice... Nábožensko-nacionalistická židovská nadřazenost byla normalizována, legitimizována, mainstreamována a podporována Netanjahuem," tvrdil.

Netanjahuovo zmaření snah amerického prezidenta Joea Bidena o snížení civilních obětí a zvýšení pomoci Gaze a jeho ostré odmítnutí Washingtonem preferovaného dvoustátního řešení posiluje pocit, že došlo k bodu obratu. Vzdorovat americkému prezidentovi v takové chvíli je zoufalá strategie. Rozumní Izraelci vědí, že přinejmenším pro ně jsou USA skutečně tím, co Madeleine Albrightová nazvala "nepostradatelným národem".

Stejně tak si všichni kromě těch nejhloupějších pohlavárů uvědomují, že opatrné varování Mezinárodního soudního dvora před nebezpečím genocidy v Gaze nelze jednoduše odmítnout.

K tomu však pravděpodobně nedojde. Izraelci tuto krizi přežijí, i když prosperitu posledních let bude asi těžké zopakovat. Mají mnoho silných stránek, o které se mohou opřít - ekonomické, technologické, vojenské - a v neposlední řadě také svou historii, odvahu a odolnost. Přesto je téměř sto let po noční můře, která předcházela jeho zrodu, zřejmé, že stát Izrael jako novodobý útvar prožívá brutální zrání, které boří iluze.

Historicky vzato, občanské spory a vnější hrozby často formovaly identitu a charakter národních států. Dnešní Izrael není výjimkou - a to je klíčové poučení z tohoto významného bodu zlomu.

Nemá žádné vrozené právo jednat v rozporu s mezinárodními normami a zákony. Jeho problémy a výzvy nejsou jedinečné. Okupace je toxická pro bezpečnost, legitimitu a uznání. Nezávislý palestinský stát je nezbytný, žádoucí a nevyhnutelný. Aby jejich země vzkvétala, musí tyto truismy přijmout více Izraelců - a odmítnout vlády a vůdce, kteří věří a chovají se jinak.

"V Izraeli existuje liberálně-demokratická většina. Ultranacionalisté, extremističtí ortodoxní Židé a osadníci jsou v menšině," napsal Pinkas. "Nyní, když většina Izraelců jasně zahlédla budoucnost a uvědomila si, co je čeká, si možná bude muset vybrat."