Írán není "normální" zemí

5. 2. 2024

Tyto výroky nebyly symbolické. Navzdory chytře zinscenovaným popíráním, jejichž cílem bylo odvrátit přímou vojenskou odvetu, byly na celé operaci ze 7. října patrné íránské otisky prstů. Hamás a Islámský džihád v Gaze a Hizballáh v Libanonu jsou jen největší ze sítě 19 ozbrojených skupin, které Írán založil podél izraelských hranic. Skupiny dostávají finanční podporu, výcvik a zbraně od íránských Islámských revolučních gard. Hamás dostává odhadem 100 milionů dolarů ročně, Hizballáh 700 milionů dolarů a Islámský džihád desítky milionů.

I kdyby Írán útok Hamásu toho dne neřídil, nejvyšší íránské vedení si bylo téměř jistě vědomo operačních plánů a ambicí této skupiny. Skutečně, 16. ledna, uprostřed stupňujících se útoků Íránem podporovaných milicí Húsiů na plavidla v Rudém moři, íránský ministr zahraničí přednesl vzdorovitou hrozbu Západu, která nenechala nikoho na pochybách o ústřední roli Íránu v současném zmatku: "Bezpečnost Rudého moře je svázána s vývojem v Gaze, a pokud se zločiny Izraele v Gaze nezastaví, budou trpět všichni," řekl a dodal: "Írán vždy bránil své zájmy, včetně obchodní lodní dopravy v Rudém moři a Perském zálivu, krví mučedníků a vojáků."

Spolu s řadou dalších politik – vojenskou pomocí Rusku v jeho válce na Ukrajině, stále užšími vojenskými a ekonomickými vazbami s Čínou a zarputilým uskutečňováním jaderného programu – íránská spoluvina na Hamásu signalizuje, že se země zcela rozešla se Západem a vzdala se jakékoli snahy usilovat byť jen o minimální sblížení se Západem vedeným mezinárodním řádem. Toto opuštění bude mít důsledky, které musí Washington zvrátit, pokud chce na Blízkém východě doufat ve stabilitu, natož v mír a prosperitu.

Přesto se administrativa prezidenta Joea Bidena zdržela zdůrazňování role Íránu při uvržení regionu do války a překvapivě tak laxně prosazovala ropné sankce, že podle odborníků na sankce byl Teherán schopen naplnit svou pokladnu odhadovanými příjmy ve výši 30 miliard dolarů. Spojené státy se dokonce loni v září zavázaly, že uvolní 6 miliard dolarů zmrazených íránských ropných příjmů výměnou za propuštění amerických rukojmích, což je ekvivalent zaplacení výkupného. Po útoku Hamásu na Izrael a pod tlakem republikánů v Kongresu se Washington a Dauhá dohodly, že uvolnění těchto fondů pozdrží. Ale očekávání takových výplat velmi pravděpodobně podnítilo Hamás k tomu, aby 7. října vzal rukojmí.

Bidenův smířlivý přístup posílil Írán v regionu a podkopal významný pokrok směrem k izraelsko-arabskému uvolňování napětí, který začal během Trumpovy administrativy. Írán může jen získat, když naruší politické přeskupení, které by ho normalizací vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty a Bahrajnem marginalizovalo. Válka Hamásu také umožnila Íránu narušit plány na ekonomický koridor Indie-Střední východ-Evropa. Toto uspořádání by připoutalo Indii k Evropě přes Izrael a Perský záliv, obešlo by Írán a konkurovalo čínské iniciativě Pás a stezka, kterou dnes Írán považuje za součást své východně orientované "asijské" budoucnosti.

S výjimkou jednoho úderu na začátku ledna, který zabil vůdce milice v Bagdádu, Spojené státy nepodnikly odvetu proti Íránu za jeho útoky a útoky jejich zástupců na americké vojenské síly v Sýrii, Iráku a jinde. Írán tak dosud nezaplatil téměř žádnou cenu za své akce proti Spojeným státům nebo v Izraeli, Libanonu, na Ukrajině či v Rudém moři. Není divu, že íránský parlament tak triumfoval: Islámská republika si připisuje jedno vítězství za druhým a přechytračuje Spojené státy, aby vyhověly svým regionálním ambicím a umožnily jim stát se státem s jadernými zbraněmi.

Opatrnost je samozřejmě lepší než bezohledná eskalace jako reakce. Otázkou však je, zda americká zdrženlivost nesvědčí spíše o slabosti než o uvážlivém státnictví, a tím nepovzbuzuje protivníky. George Packer loni v článku pro tento časopis identifikoval fatální chybu v americkém zahraničněpolitickém přístupu, který fetišizuje diplomacii: "Autokratické režimy využijí americké zdrženlivosti k rozšíření své moci na úkor vlastního lidu, sousedů a mezinárodního řádu."

29. ledna milice vyzbrojená a podporovaná Íránem překročila nejjasnější z červených čar tím, že zabila americký vojenský personál útokem bezpilotního letounu. Ani tehdy se nezdálo, že Bidenova administrativa není ochotna probudit se ze svého zjevně klamného spánku. Mluvčí Bílého domu zopakoval frázi: "Nehledáme válku s Íránem. Neusilujeme o konflikt s režimem vojenským způsobem. Nechceme eskalovat" – zdánlivě nevšímaví k realitě, že Írán již eskaloval.

Obamova administrativa byla počátečním propagátorem myšlenky, že příměří s Íránem, upřednostňující vyhýbání se vojenskému konfliktu před vším ostatním, by mohlo přesvědčit Teherán, aby omezil své destabilizující akce v regionu. Dlouhodobým cílem bylo umožnit Spojeným státům stáhnout se z válek na Blízkém východě a přesměrovat pozornost na Čínu a Rusko. Obamova doktrína, jak se jí říkalo, při svém vzniku tvrdila, že regionální spojenci, zejména Saúdská Arábie, potřebují s Íránem nastolit "studený mír", přestože jsou prohlášeni za nepřátele. Jednou ze stran, která měla proti tomuto uspořádání jisté námitky, byl Izrael, ale Washington tuto eventualitu ignoroval a učinil Íránu ústupky s jadernou dohodou z roku 2016 (oficiálně Společný komplexní akční plán, JCPOA). Názor mnoha progresivistů, že Izrael je hlavním zdrojem regionálního konfliktu, poskytl pozici administrativy politické krytí.

Po krátkém mezivládí za Donalda Trumpa převzala Bidenova administrativa od Obamova týmu agendu vstřícnosti vůči Íránu a zdrženlivosti prakticky za každou cenu tváří v tvář provokaci. Až dosud se Spojené státy v současném konfliktu pečlivě vyhýbaly zásahu jakéhokoli íránského zařízení uvnitř Íránu nebo mimo něj, a to i v případě, že Írán a jeho spojenci útočí na americké síly, Izrael nebo obchodní lodě plující pod mezinárodní vlajkou. V lednu Spojené státy přejmenovaly Húsie na globální teroristickou organizaci a americká armáda zadržela v Rudém moři jemenskou loď, která vezla Húsiům íránské balistické rakety – ale jak americký ministr zahraničí, tak poradce pro národní bezpečnost se ve svých oficiálních prohlášeních vyhýbali byť jen zmínce o Íránu. Ještě horší je, že Spojené státy zjevně upozornily Íránce na interdikt předem – což je stěží způsob, jak dát najevo, že to myslí vážně.

Vyhnout se regionálnímu požáru se jistě jeví jako prozíravý cíl. Neschopnost prosadit účinné odstrašení však není způsob, jak ho zajistit – spíše tato laxnost povzbudila Írán a vedla přesně k té eskalaci, kterou měla zdrženlivost odvrátit. Ještě horší je, že tato bázlivost má kořeny v mylných předpokladech o motivacích a ambicích íránského režimu a má za následek, jakkoli neúmyslný, usmiřování vyhlášeného nepřítele.

Dokonce i zastánci angažovanosti v Íránu, jako bývalý poradce ministerstva zahraničí Vali Nasr, od 7. října uznávají, že Obamova doktrína byla "zcela nesprávná". A přesto, poznamenal Nasr, "Spojené státy dosud neaktualizovaly své myšlení".

Íránský režim si brilantně pohrál s technokratickými pokusy Obamova a poté Bidenova týmu vyladit "stabilitu" v regionu tím, že udržel svou agresi těsně pod prahem, který by vyprovokoval ráznou reakci USA, čímž postupně zvyšoval limit americké tolerance. USA nepoužily žádné věrohodné odstrašení, protože Írán pokročil směrem k jaderné latenci, zatímco se ekonomicky sbližoval s Čínou a vojensky s Ruskem.

Rozchod Íránu se Západem by neměl být překvapivý: Je to vyvrcholení trajektorie, která začala ještě před islámskou revolucí. Antipatie íránských islamistů vůči Spojeným státům, Izraeli a základním principům západního liberalismu byla zřejmá v roce 1979, kdy radikálové obsadili americkou ambasádu a drželi její personál jako rukojmí 444 dní. Když Islámská republika založila libanonský Hizballáh, bylo jasné, že brzy poté hodlá zničit Izrael. A naplno se to projevilo v roce 1989, kdy tehdejší íránský nejvyšší vůdce ajatolláh Rúholláh Chomejní vydal celosvětovou výzvu k zavraždění spisovatele Salmana Rushdieho s odůvodněním, že jeho román uráží islám.

Íránská islámská republika křičela svou nenávist k Západu ze střech na každého, kdo byl ochoten naslouchat. Ale jen málo lidí v dobromyslné společnosti na Západě poslouchalo. Nebo, pokud se o nich dozvěděli, zlehčovali vážnost artikulovaných aspirací režimu. Tvrdilo se, že Íránci ve skutečnosti neznamenají smrt pro Izrael a smrt pro Ameriku. Ti, kdo varovali, že Írán – podobně jako Hamás a Hizballáh – nemá zájem na přátelství se západními mocnostmi a jejich přáteli a spojenci, byli odsouzeni jako váleční štváči a obhájci amerického impéria.

Mylná představa, že íránský režim je navzdory své tvrdé fasádě mocností statu quo usilující o mírové soužití se Západem a jeho spojenci, dlouho bránila skutečnému pochopení jeho podstaty. Zastánci tohoto názoru působí v akademické sféře a v think-tancích, jako je Quincy Institute a International Crisis Group. Zdá se, že jejich pohled na postoj Íránu vůči Západu ignoruje konzistentní sebepopis islámské republiky a její demonstrované chování jako nepřátelského státu.

Islámská republika Írán se pyšní tím, že je revolučním státem (nebo v zahraničněpolitickém žargonu "revizionistickým"), který je poháněn islamistickou ideologií, aby nahradil to, co považuje za nelegitimní a nespravedlivý mezinárodní systém vedený USA. Írán má jen malý zájem o sblížení, natož o konstruktivní vztah s Amerikou a jejími spojenci, kromě občasné taktické spolupráce v okrajových otázkách. Cílem režimu je ovládnout svůj region, stejně jako ovládl svou společnost, což je ambice, která je jasně v rozporu s americkými zájmy na Blízkém východě.

Ti, kdo pohlížejí na Írán jako na akomodativní stát, tvrdí, že islamistická ideologie je především rétorickým zástěrkou, za níž se skrývají konvenční národní zájmy a zahraničněpolitické cíle. Z tohoto pohledu je "Smrt Americe" blufováním, které má posílit vyjednávací pozici země se Západem. Mnozí, kteří vidí režim tímto způsobem, jej také vykreslují jako ukřivděný postkoloniální národ, který vzdoruje zahraničnímu vlivu.

Pokud jde o íránskou domácí politiku, šiřitelé tohoto holubičího pohledu mají sklon vykreslovat mocenskou strukturu režimu jako víceméně rovné hrací pole, v němž reformátoři a zastánci tvrdé linie bojují o "duši" revoluce z roku 1979. Předpokládá se, že více hlasů a mocenských center soutěží o to, kdo bude utvářet politiku, a nejvyšší vůdce hraje roli prostředníka nebo vyvažovatele mezi frakcemi. Těžiště režimu je tak proměnlivé, takže i několik hlasitých reformistů může získat vliv.

Tyto podmínky mohly převládat během krátkého období reformní politiky v letech 1997 až 2004. Byly však udušeny poté, co režim v roce 2009 rozdrtil Zelené hnutí – politickou krizi, která přivedla miliony lidí do ulic íránských měst, aby protestovali proti tomu, co považovali za podvodné prezidentské volby. Jakmile islámská diktatura plně upevnila domácí moc a potlačila vnitřní opozici, mohla provádět odvážnější zahraniční politiku. Vzhledem k tomu, že ceny ropy stoupají a Čína je připraveným zákazníkem, byl Írán povzbuzen k tomu, aby poprvé ve své historii vstoupil jako válčící strana do evropské války tím, že dodal ruským silám napadajícím Ukrajinu bezpilotní letouny a další vojenskou pomoc. Na oplátku se mu dostalo zvýšené podpory Ruska v regionální a mezinárodní politice, včetně Rady bezpečnosti OSN, která stále dohlíží na různá právní omezení Íránu.

Navzdory tomu všemu mnozí íránští experti trvají na tom, aby byl Írán vnímán jako "normální" země, která se řídí především pragmatickými zájmy. Zastánci tohoto názoru procházejí konceptuálními překrucováními, aby ukázali, jak regionální politika Íránu, dokonce i jeho nepřátelství vůči Izraeli a Spojeným státům, odráží dlouhodobé bezpečnostní obavy, které nesouvisejí s ideologickým složením režimu. Imperativy vyplývající z takzvané strategické osamělosti Íránu, jak nám bylo řečeno, nutí Írán do účelových, neideologicky založených aliancí, jako je podpora křesťanské Arménie proti muslimskému Ázerbájdžánu. Potřeba "strategické hloubky" proti údajným izraelským hrozbám útoku na Írán pohání íránskou podporu nepřátelům Izraele. Tento typ vysvětlení je nabízen jako důkaz toho, že režim zoufale sleduje národní, a nikoli ideologické strategické cíle, za nimiž se skrývá touha po usmíření se Západem a dokonce i se samotnými Spojenými státy. Překážkou nápravy rozbitého vztahu jsou podle této logiky iracionální americké předsudky a touha ovládnout svět.

Tento akomodacionistický postoj však zaměňuje prostředky a cíle; islámský Írán je mistrem flexibilní taktiky, ale nikdy nezakolísal ve své oddanosti cílům islámské revoluce z roku 1979, která ho vynesla k moci. Antiliberální a protizápadní islamismus, který přetrvával po celá desetiletí, je třeba brát vážně jako motor íránské domácí i zahraniční politiky. Írán není hybridní politický systém kombinující teokracii a demokracii. Volby jsou spíše nástrojem teokratické vlády.

Poslanci parlamentu, kteří skandovali "Smrt Izraeli" v den největší židovské ztráty od holocaustu, byli pečlivě vybráni vládnoucími duchovními. Íránská islámská republika byla vždy odhodlána svrhnout a poté ovládnout regionální řád na Blízkém východě, vyhnat Američany a zničit Izrael. Írán odmítá celý mezinárodní řád vedený po roce 1945 Spojenými státy. Samozřejmě, že využívá systém tam, kde může, aby ho podkopával, podobně jako to dělá Čína. Konečný cíl Íránu je však vůči Západu nesporně nepřátelský.

Důkazy na podporu nepřátelské interpretace Íránu jsou silnější než pro akomodacionistický pohled. Írán je ve svém protiamerickém postoji konzistentní už více než čtyři desetiletí. To je dlouhá doba na to, aby se přetvařoval pro krátkodobé zisky. Írán byl ochoten vyslat své vojáky a velitele na bojiště, aby tento postoj uplatňovali. Byl ochoten vzdát se obrovských ekonomických výhod, které by mohl získat, kdyby vstoupil na mezinárodní globální trh. Byl více než ochoten vyprovokovat Západ k uvalení sankcí a pak pod nimi trpět ve jménu zachování svého protiamerického postoje a "revolučního" kreditu.

Kdyby se tyto zjevné pravdy braly vážněji, angažovanost s Íránem, založená na předpokladu, že Írán je "normální" zemí a ne revizionistickým státem, by nikdy nezašla tak daleko – Biden by se jistě nesnažil oživit Obamovu neúspěšnou strategii. Írán by byl pravděpodobně stejně protiamerický, ale nedodalo by mu to odvahu a neposílilo by ho to, ani by mu nepomohlo omezené vynucování sankcí, když rozšiřoval svou moc prostřednictvím svých regionálních proxies, včetně Hamásu a Hizballáhu. Ve stejném období Írán obratně manévroval v měnícím se asijském geopolitickém prostředí, aby se spojil s Čínou a Ruskem, což je partnerství s protivníky USA, které dále posiluje jeho bezpečnostní a ekonomické zdroje.

Unipolární období, kdy se Spojeným státům nepostavily ostatní velmoci, skončilo někdy kolem roku 2014. Čína interpretovala finanční krizi v roce 2007 a americký debakl v Iráku jako signál úpadku amerického globálního správcovství. Rusko anektovalo Krym poté, co vidělo, že jeho agrese proti Gruzii v roce 2008 se setkala s minimálním odporem ze strany USA nebo Evropy. Moskva pochopila Obamovy výzvy ke zdrženlivosti v zahraniční politice jako oslabení amerického závazku ke globálnímu vůdcovství, což je proces, který Trump urychlil. Když Obama v roce 2012 nakreslil červenou čáru pro použití chemických zbraní v Sýrii a o rok později ji porušil, fakticky předal Sýrii Íránu, který pak v roce 2015 zatáhl Rusko do Sýrie a potažmo na Blízký východ.

V posledním desetiletí se íránské ambice jen rozšířily s tím, jak se změnila geopolitická krajina. Nová autoritářská osa, která zahrnuje Čínu, Rusko, Írán a Severní Koreu, nyní ohrožuje bezpečnost Spojených států a jejich spojenců. Země v této ose nejsou zcela shodné ve svých hodnotách a zájmech, ale sdílejí protizápadní agendu. Írán má nyní příležitost rozšířit svou moc na Blízkém východě – a všechny důvody k odmítnutí jakékoli nové jaderné dohody nebo sblížení se Západem.

Íránská podpora útoku Hamásu ze 7. října ohlašuje jeho definitivní rozchod se Západem a je předzvěstí nového světového řádu – řádu, který v nadcházejících letech pravděpodobně povede ke značné bolesti a násilí.

Zdroj v angličtině: ZDE