Operace Barbarossa a holokaust

31. 5. 2024 / Boris Cvek

 

Nic jako židovská rasa nebo jakákoli jiná rasa samozřejmě neexistuje. Tedy když píšu „židé“, znamená to: ti, kteří byli považováni za součást neexistující skupiny lidí, zvané „židovská rasa“. Zatímco národnost (Čech, Polák, Němec) se píše velkým písmenem a je věcí volby, tzv. rasa (černoch, běloch) nikoli. Stejně tak je z Ullrichova životopisu patrné, že nacisté chápali židovskou rasovou identitu na základě příslušnosti předků k židovskému náboženství (taky malé „ž“, stejně jako křesťan nebo muslim).

Pádem Francie seznam Hitlerových triumfů nekončí. Nad své očekávání snadno (s výjimkou Kréty, tam utrpěli nacisté velké ztráty) dobyl také, i přes statečný odpor, Jugoslávii a Řecko. Mussolini, jehož vojska se beznadějně pokoušela o Řecko už několik měsíců, odmítl řeckou kapitulaci uznat, pokud nebude složena také do italských rukou.

Hitler mu ustoupil. Pomohl mu také v Africe, kam poslal Rommela, který zvrátil situaci v neprospěch Britů. Hitler poručil německým vojákům, že nesmějí dávat najevo pohrdání italskými vojáky. Co se naopak Führerovi nedařilo, byl jeho plán dostat do války proti SSSR a USA Japonsko. Japonský ministr zahraničí při své návštěvě Berlína na to neslyšel, ba dokonce cestou zpět v Moskvě uzavřel se Sověty pakt o neútočení.

Stalin se v té době snažil nedat Hitlerovi sebemenší záminku k útoku na SSSR. Stále odmítal uvěřit tomu, že by se něco takového mohlo stát, byť začínalo jít o veřejné tajemství. Hitler se bál nejvíce toho, že Sověti budou chtít mírová jednání. Nacistická propaganda se i proto snažila zakrýt skutečný účel hromadění obrovských armád na východních hranicích. Začaly se proto šířit dezinformace o tom, že jde o snahu odvést pozornost od blížící se invaze do Británie (do jisté míry se podařilo Brity zmást), nebo o tom, že Stalin brzy navštíví Berlín.

Mezitím Hitler vysvětloval armádě, že válka proti Sovětskému svazu bude jiná než ta na západě, nyní půjde o válku zcela nemilosrdnou, vyhlazovací, válku s bolševismem, který musí být bezohledně a definitivně zničen. Himmler měl dostat na dobytých územích volnou ruku. Führer opakoval své heslo: když nezabiješ, budeš zabit. Vyžadoval válečné zločiny a nesetkal se ze strany armády s odporem. Naprostá shoda panovala v tom, že SSSR bude poražen rychle a snadno. Hitler dokonce dal pokyn k plánování invaze do Afghánistánu a Indie.

Samotná invaze byla kvůli dobývání Jugoslávie a Řecka asi o dva měsíce posunuta. Jak se blížilo osudové datum, měl Hitler stále větší pochyby a obavy. A naléhal dokonce na to, aby Sověti nebyli podceňováni. Dne 22. června 1941 se na nepřipravený Sovětský svaz vrhlo 160 divizí a více než 3 miliony vojáků. Nacisté postupovali tak rychle, že Hitler zářil nadšením. Zdálo se, že porazit Sovětský svaz bude, jak se čekalo, hračka dokonce i ve srovnání s válkou v Polsku.

Mezitím se uvažovalo, co bude s dobytými územími. Německé území mělo sahat až po Ural. Hitler si vzal za vzor britskou Indii, pokud jde o přesvědčení, že stačí pár vojáků na udržení poslušnosti velké kolonie. Z původního obyvatelstva chtěl udělat negramotné otroky, přičemž 30 milionů Slovanů mělo být přesunuto na Sibiř, a jižní úrodné oblasti chtěl obsadit kolonisty německého původu, kteří tu měli vytvořit jakousi idylickou společnost, připravenou ovšem při nejmenším náznaku vzpoury hodit na domorodé rezervace bombu.

Německé obyvatelstvo doma sdílelo víru v rychlý pád Sovětského svazu a pro mnohé nacisty byla válka se SSSR obrovskou satisfakcí po utrpěném traumatu z paktu Ribbentrop-Molotov. Nicméně extrémně brutální chování nacistických vojsk (jako ilustraci lze uvést to, že z 5,7 milionů válečných zajatců jich tři miliony zemřelo) na sovětském území přispělo k tomu, že Sovětský svaz dostal obrovskou morální sílu ke vzdoru.

Stalin konečně připustil realitu a ve svém prvním projevu po začátku invaze oslovil sovětský lid vlastenecky „soudruzi, občané, bratři a sestry“. Už asi měsíc po začátku tažení bylo jasné, že SSSR nepadne tak rychle, jak se zdálo. Hitler musel uznat, že se mýlil, a dokonce z toho ve svém speciálním bunkru ve východních oblastech Pruska onemocněl. To vedlo k prvnímu vážnému konfliktu mezi Hitlerem a vedením armády. Hitler odmítl tažení na Moskvu jako prioritu a vyžadoval ekonomické ochromení SSSR, tedy ovládnutí zejména jižních průmyslových oblastí včetně ropných polí. Tak padl Kyjev a Charkov. Naopak Leningrad – a stejný osud měl v jeho fantazii potkat Moskvu – měl být obklíčen, lidi v něm měli umřít hlady a město mělo pak být srovnáno se zemí.

Jenže začalo se měnit počasí a nacistická vojska se s nastupující zimou začala dostávat do situace, kdy velitelé žádali taktický ústup. Hitler trval na tom, že ani metr dobytého území nesmí být vydán zpět. Vyměnil nejvyšší velení armády a každý důstojník, který žádal o povolení k ústupu, byl vyhozen. Hitler převzal plnou odpovědnost nad vedením bojů. A stěžoval si, že vojáci nejsou ochotni umírat. Jako příklad dával Bedřicha Velikého, jenž prý dosáhl historických úspěchů jen proto, že se nebál obětovat lidské životy.

Nacisté byli v zimě 1941-1942 v takové situaci, že hrozilo zhroucení klíčové skupiny vojsk ve středu fronty. To, že se to nestalo, bylo důsledkem chybného rozhodnutí Stalina, který místo protiofenzívy cílené na nejslabší body protivníka poručil útočit na celé šíři fronty. Hitler mohl tedy na jaře jásat nad tím, že díky své genialitě (tak to samozřejmě interpretoval) zachránil Německo a otevřel cestu k rychlému vítězství během léta 1942.

Výrazně zestárl, musel bojovat se závratěmi a jeho optimismus, kterým krmil své okolí i německé obyvatelstvo, nebyl upřímný. Celkové ztráty nacistů k březnu 1942 byly přes milion vojáků. Možná blíže k tomu, co si skutečně myslel, byla slova o tom, že pokud Němci neprokážou dost odhodlání, zaslouží si být vyhlazeni. Zajímavé je, že ani Goebbels už nesdílel oficiální optimismus o rychlém konci války a dokonce považoval taková tvrzení za fatální selhání, protože lidé budou zklamáni z toho, co se skutečně stane.

Velkou radost Hitlerovi udělal japonský útok na USA 7. prosince 1941. Znamenalo to sice, že Německo vyhlásí válku Americe, ale Hitler věřil v to, že Japonci budou Američany držet mimo evropské záležitosti. Mohli by mu ostatně pomoci i se Sovětským svazem. Chlubil se tím, že nyní má Německo na své straně mocnost, která nebyla tři tisíce let poražena.

Odpovědnost za válku sváděl Hitler na židy: židy plutokratické v USA a židy bolševické v SSSR. Jeho protižidovské útoky byly stále radikálnější a nesly se v duchu nemilosrdné pomsty. Vracel se ke svému „proroctví“ z 30. ledna 1939, kdy prohlásil, že pokud židé rozpoutají světovou válku, dojde k jejich likvidaci. To mělo zprvu znamenat to, že budou někam deportováni. S pádem Francie se dostala zpět do hry varianta deportovat asi tři miliony židů na Madagaskar (francouzská kolonie, kde by většina deportovaných zahynula), ale když Británie zůstala ve válce, nebylo to možné. Další možností bylo přemístit židy někam na východ, nejlépe až do Asie, za Ural, ale to se s vývojem na sovětské frontě ukázalo taky nemožné. Variantou se stal transport židů do ghett, např. v Lodži, ale to mělo své brzy dosažené limity, byť tam lidé byli tak nahuštěni, že masově umírali.

Existoval jeden bizarní důvod, proč Hitler chtěl mít nějaké židy ve své moci. Tím důvodem byla představa, že tyto lidi bude možné využít k tomu, aby USA nevstoupily do válku. Prostě něco jako jakási rukojmí vůči údajně židovské vládě ve Washingtonu. Hitler se bál vstupu USA do války, což se změnilo s japonským útokem na Pear Harbor. Nyní už mu byli židé k ničemu.

Prvními oběťmi systematického vraždění v režii nacistického režimu nebyli ovšem židé, ale lidé tělesně a duševně postižení. Začalo to dětmi a postupně se to dělo v masovém měřítku včetně pojízdných „klinik“, kde byly oběti vražděny plynem (oxidem uhelnatým). Vznikl kolem toho obrovský odborný a byrokratický aparát. Do srpna 1941 bylo v těchto „sprchách“ s oxidem uhelnatým zavražděno přes 70 tisíc lidí. Třetího srpna vystoupil veřejně biskup von Galen s kritikou tohoto vraždění, které se nedařilo nacistickým orgánům utajit. V důsledku toho se tato vražedná mašinérie přesunula na východ, kde byla použita na vraždění židů. Zejména Goebbels chtěl biskupa stíhat represí, nicméně Hitler se zřejmě zalekl možných následků. Konflikt s církví chystal až po válce.

V Německu mezitím z různých důvodů rostl tlak na deportace zbylých židů. Měli udělat místo pro Němce z Pobaltí a také pro Němce, kteří přišli v důsledku britského bombardování o své domovy. Kromě toho nacistická propaganda využila všechny informace o brutálním zacházení NKVD s politickými vězni nebo o Stalinem nařízené deportaci ruských Němců na Sibiř. Navíc v USA mladý muž židovského původu, Theodore Kaufman, vydal vlastním nákladem knihu, v níž požadoval vyhlazení Němců, čehož Goebbels samozřejmě plně využil: nechal knihu přeložit a tisknout v obrovských nákladech, aby ukázal Němcům, co je od židů čeká. To všechno, zesíleno kontextem války, podporovalo nenávistnou radikalizaci.

V souvislosti s Kaufmanovou knihu Goebbels u Hitlera prosadil označování židů žlutou hvězdou. Mohlo to mít ale z hlediska nacistických cílů nežádoucí účinek, protože lidé najednou viděli konkrétní židy kolem sebe, což mohlo vést k soucitu. Goebbels si ostatně sám stěžoval, že Němcům stačí ukázat starou paní se žlutou hvězdou, aby zapomněli na to, co jim prý židé udělali a jak je třeba s nimi zatočit. Celkově řečeno ale Němci byli překvapeni, kolik židů mezi nimi ještě žije, a transporty židů na východ vítali jako úlevu od špatného svědomí. Už se na ně nemuseli dívat.

Historická konference ve Vannsee (leden 1942), jakýsi oficiální začátek genocidy, i když ta probíhala už předtím, kam Heydrich pozval jménem Göringa vysoké představitele nacistické administrativy, dospěla k závěru, že konečné řešení židovské otázky znamená deportovat židy na východ, kde budou určeni k otrocké práci, které většinu z nich zabije. O osudu žen, dětí, starých lidí bylo pomlčeno. Účastníci konference ale museli vědět, že ti lidé budou zavražděni. Hitler tento přístup podporoval a Heydrich a Himmler se mohli ohánět jeho přáními. Na druhou stranu, jak bylo ve vedení nacistického státu zvykem, konkrétní podoba celé genocidy byla výsledkem iniciativních vrahů a jejich vzájemného trumfování v plnění Führerovy vůle.

Genocida byla spojena s válkou a začala na dobytých územích Sovětského svazu, kde bylo kladeno rovnítko mezi židy, komunisty a partyzány. Tito lidé byli stříleni. Masové vraždy se konaly s plným vědomím a asistencí armády, ačkoli šlo o odporné válečné zločiny. Samozřejmě se na tom podíleli často místní nacionalisté, třeba ti ukrajinští při masakru 33 tisíc židů v Babím Jaru na konci září 1941. Radikalizace v důsledku války vedla k experimentování s efektivnějšími způsoby vraždění. Ve vyhlazovacích táborech jako Treblinka pak byli židé, zejména polští, vražděni pomocí výfukových plynů, v Auschwitz-Birkenau pak byl poprvé testován a zaveden cyklon B.

Hitler zřejmě nechtěl znát detailní záznamy a doklady, pro něj připravené, o průběhu genocidy, ale dobře věděl, co se děje, a podporoval to. To, že Evropu (a chtěl genocidu rozšířit i do arabských zemí nebo do Turecka) zbavuje židů, považoval za svou nehynoucí, historickou zásluhu. Do podzimu 1943 bylo v táborech Belzec, Sobibor a Treblinka vyvražděno 1,7 milionu převážně polských židů. Za celou dobu existence táborů Auschwitz-Birkenau tam bylo zavražděno nejméně 1,1 milionu lidí, z toho 960 tisíc židů (např. téměř půl milionu maďarských židů), 70-75t tisíc polského etnika, 21 tisíc lidí romského a sintského původu, 15 tisíc sovětských válečných zajatců a 10-15 tisíc dalších lidí. Během holokaustu bylo zavražděno 5,3-6,1 milionu židů: 3 miliony v koncentrácích, 700 tisíc v nákladních autech s mobilními plynovými komorami, 1,3 milionu bylo zastřeleno, asi milion židů zemřelo v ghettech a koncentracích z dalších příčin.

Do realizace genocidy byly zapojeny statisíce lidí od běžných policistů a železničářů po velké průmyslníky, kteří dodávali krematoria či vraždící plyn. Fabrika IG Farben byla postavena blízko Auschwitz-Birkenau, aby mohla využít otrocké práce vězňů. Židovský majetek byl zneužit státem i soukromníky. Připomeňme ještě „lékaře“, jako byl Mengele, a děsivé pokusy na lidech, které v koncentrácích probíhaly ve jménu vědy a pokroku.

Věděli o tom Němci? Nevěděli přesné detaily, ale věděli o genocidě. Zejména vojáci věděli, co se dělo, a psali o tom svým příbuzným. Transporty židů na východ byly také obecně známé. Překvapilo mě, že už na podzim 1942 vysílala informace o masovém vraždění židů BBC. Obecně platilo, že Němci většinově vědět nechtěli, a proto taky nevěděli. Chtěli žít normální životy, a to s vědomím o genocidě nebylo pro většinu z nich možné. Takže informace, které byly běžně dostupné a složily by se do jasného obrázku, byly vnitřně potlačované. Proto tvrzení mnoha Němců po válce, že nevěděli, mohlo být v tomto smyslu autentické.