Zabíjení Gazy, zabíjení Izraele

19. 11. 2024 / Muriel Blaive

Do Izraele jsem se pak vrátila nesčetněkrát – dvacetkrát, třicetkrát, možná i víckrát. Ztratila jsem přehled, protože jsem každých pár měsíců nasedala do letadla. Nebylo možné necítit se v Izraeli, přesněji řečeno v Tel Avivu, jako doma. Město jako by splétalo různorodé nitky mého života do harmonického celku. Nejprve tu byla střední Evropa, kterou miluji, kultura, kterou denně obývám prostřednictvím učebnic dějepisu, ale s níž se v reálném světě setkávám jen jako se stínem – přízrakem, přetvořeným nacionalismy, které zastírají její původ. To, co se dnes oslavuje jako národní identita, je velmi často židovská kultura těch, kteří zmizeli. Byla jsem ohromena, když se mi na jednom šabatovém shromáždění v Jaffě ozvaly známé tóny lidové hudby mých maďarských přátel na Slovensku, na kterou jsem tančila celé mládí. Pobavilo mě, když jsem zjistila, že chala je v podstatě moje každodenní rakouská brioška. S radostí jsem zjistila, že malé, svérázné obchůdky a dílny které byly stále rozesety po ulicích Tel Avivu, jako by pocházely přímo z komunistického Československa nebo Rumunska –ano, protože Izrael byl nejen středoevropský, ale také socialistický: dvojnásobný úspěch, pokud jde o nostalgii, a sláva památníku hebrejského dělníka za telavivským přístavem.

Bloudila jsem od jednoho funkcionalistického domu k druhému a připadala si, jako bych se přenesla do Holešovic. Izraelští přátelé mě ochotně připravili na vzácnou výsadu, když mi s velkou slavností odhalili „vypínač světel z Bauhausu“. Nemohla jsem se ubránit zálibnému úsměvu – byl to takový ten starý otočný vypínač, který se ještě nedávno nacházel v každé české domácnosti a stále ještě přetrvával v zapomenutých sklepech nebo v nerekonstruovaných chalupách zabavených sudetským Němcům po jejich vyhnání v 1945. V Izraeli se tato skromná relikvie, která měla v Česku cenu možná deseti korun, prodávala za 300 šekelů – malá absurdita nostalgie zkomercializovaná.

V Tel Avivu jsem si vážila každodenní symfonie známých jazyků – vzácného souznění, které mohu plně zažít jen tam. Málokteré místo, kromě etnických pohraničních oblastí, jako je jižní Slovensko nebo Transylvánie, rozbuší mé srdce stejným způsobem. V Tel Avivu se vzduchem rozléhá nejen hebrejština, ale také polština, maďarština, slovenština, čeština, ruština, němčina, francouzština a samozřejmě angličtina. Nic nemiluji víc než ležet na pláži, zavřít oči a líně se oddávat této polyfonní zvukové krajině.

Druhým pokladem, který je mi v Tel Avivu drahý, je samotné Středozemní moře. Pocházím z Nice. Vyrostla jsem obklopená jižní modrou oblohou a modrou vodou. Za více než třicet let ve střední Evropě jsem jejich nepřítomnost pociťovala palčivě – je to jediná věc, na kterou si nemohu zvyknout. V Tel Avivu to všechno zase mám. Tedy téměř. Ryby jsou bohužel jiný příběh. Izraelci, dědicové středoevropské tradice vykostěných kaprů vylovených z bahnitých rybníků (díky, ale ne, díky), postrádají jakoukoli skutečnou rybí tradici. Přesto jim tento nedostatek mohu odpustit. Tel Aviv je také domovem arabských a mizrahi židovských chutí, které připomínají svět, v němž jsem vyrůstala i já. Vystačím si se sabichem na budce v ulici Těrnichovského.

A tak jsem se po ulicích Tel Avivu toulala se stejným zápalem, jako jsem se kdysi toulala po pražských ulicích. Našla jsem si přátele na Tel Avivské univerzitě (TAU) a domluvila si badatelský pobyt ve Wienerové knihovně, i když soustředění na archivy se ukázalo jako prohraná bitva s úžasným kampusem hned za oknem. Po několika dnech ušlechtilého úsilí jsem se vzdala a zbytek týdne jsem strávila rozvalená pod palmou na svěží trávě kampusu, chabě jsem občas sáhla na svůj laptop a poslouchala zpěv ptáků, dokud nepřišla hodina, kdy jsem mohla akademickou práci slušně vyměnit za pohodovou projížďku na kole podél moře. Přesto jsem si vyslechla seminář Jana Grabowského a Barbary Engelkind o jejich smrtelném boji s Kaczyńského režimem – střední Evropa není nikdy daleko od Tel Avivu.

Když Boltzmannova nadace zlikvidovala můj vídeňský institut a já zůstala na několik měsíců bez práce, přesvědčila jsem rakouský úřad práce, že pro mé kariérní vyhlídky je nezbytné naučit se hebrejsky. Velkoryse mi financovali tříměsíční intenzivní kurz a na jeho konci jsem už dokázala sledovat konverzaci, číst, psát a trochu mluvit hebrejsky – i když covidová léta pravděpodobně většinu z toho smetla. Jedna věta však zůstala zvěčněna v rodinném povědomí: Ješ hatihot behof hajam? Neptejte se.

Měla jsem tu čest spoluorganizovat konferenci s TAU, zkoumat paralely mezi německou/středoevropskou a izraelskou/palestinskou problematikou, žít sen. Učinila jsem hřejivý objev, že jeden z mých oblíbených autorů, Gil Eyal (Columbia University), který napsal snad nejlepší knihu o sametové revoluci v Praze v roce 1989, napsal také nejpronikavější analýzu toho, jak byly znalosti Mizrahů o arabském světě – zažitá odbornost orientálních židů - v Izraeli systematicky vytlačovány aškenázskými „experty“, kteří měli větší moc, ale věděli toho mnohem méně: překvapení! Navštívila jsem se svou přítelkyní Soňou hotel American Colony a jeruzalémskou Cinematéku, zatímco mi vyprávěla o své zkušenosti z kibucu v roce 1967 po boku Tonyho Judta a o tom, jak společně objevovali Jeruzalém bezprostředně po vítězství Izraele v šestidenní válce.

Vzala jsem své děti do nádherného rakouského hospicu ve východním Jeruzalémě, kde s potěšením mluvily německy a jedly řízky a Sachertorte v srdci arabské čtvrti. S Michelem jsem se seznámila v Tel Avivu a naše přátelství bylo zpečetěno, když se ve dveřích objevili jeho rodiče – reinkarnace mých prarodičů dvacet let po jejich odchodu. Seznámila jsem se s impozantní paní Assouline, Michelovou sousedkou, která v roce 1956 uskutečnila svou aliju z Alžírska a krmila ho, když Hamás odpaloval rakety nad Tel Aviv a všichni v domě se společně kryli na schodišti.

S aktivistou Samim Abú Šahádem a Michelem jsem podnikla nezapomenutelnou prohlídku Jaffy. Sami už tehdy musel zanechat své doktorské práce na telavivské univerzitě o vyhnání Palestinců z Jaffy po roce 1948, protože téma naráželo na politickou citlivost. Někteří palestinští vrstevníci ho také kritizovali jako zrádce za to, že působil v městské radě Tel Avivu-Jafa a podporoval židovského starostu, což byl postoj, kterým si chtěl zajistit slovo v otázkách týkajících se Jaffy – zejména přílivu hipsterských židů, kteří město proměnili a vymazali jeho arabské dědictví. Tentýž Sami a jeho otec se objevili v dokumentárním filmu Jaffa: The Orange’s Clockwork (Eyal Sivan, 2009), o němž jsem se nedávno zmiňovala v Britských listech, filmu, který výmluvně zkoumal systematické vymazávání palestinské přítomnosti v Zemi zaslíbené, jež byla nahrazena vykonstruovaným narativem židovského osídlení Palestiny.

Navštívila jsem Ramalláh a palestinskou rodinu s křesťanským palestinským s přítelem Samiho a viděla jsem i hrob Jásira Arafata. Samiho přítel byl ideálním společníkem pro pohyb na kontrolních bodech, protože se hladce vmísil mezi Izraelce a Palestince. Jeho plynulost mi připomínala mé maďarské přátele na Slovensku. Porézní identity jsou pro historika vždy potěšením.

Michel a já jsme měli tu čest navštívit Moussiu při několika nezapomenutelných příležitostech. Ve svých 99 letech byla jeho vzácnou přítelkyní, narozenou na Ukrajině. Její rodina ve dvacátých letech uprchla ze Sovětského svazu a hledala útočiště ve Francii. V roce 1940 se jí podařilo z Paříže uprchnout, zatímco celá její rodina byla deportována a zahynula v Osvětimi. Se svým vídeňským manželem Harrym se seznámila v uprchlickém táboře ve Švýcarsku a po válce utekli před antisemitismem, který stále sužoval Francii, a usadili se v Jeruzalémě. Když jsme se s Moussií všichni společně viděli naposledy v roce 2019, její jemný a nekonečně pozitivní duch byl otřesen. Nedávno pochopila rozsah izraelské okupace Západního břehu Jordánu a snažila se tuto realitu smířit s Izraelem, který milovala. S Michelem jsme se nedokázali přimět k tomu, abychom to komentovali. Později jsme se zúčastnili volebního setkání strany Meretz v Tel Avivu. Jeden mladý muž se snažil shromáždit hlasy, proti Netanjahuovi. Byl bystrý a odhodlaný, ale v místnosti nás bylo sotva patnáct. Levice byla úplně na dně. Izrael, kterého jsme si vážili, se vytrácel.

Jinými slovy, v Izraeli jsem znovuobjevila multikulturní, multietnickou a multilingvální společnost, kterou ve střední Evropě jsem ještě jen stěží zaznamenala, ale která rychle mizí. Na základě svých výzkumů a osobních zkušeností jsem byla svědkem systematického zbavování se české kultury: nejprve Němci násilně odstranili její židovskou složku, pak Češi vyhnali Němce, rozvedli se se Slováky a nějak vymazali Romy. Nacionalismu se ve střední Evropě daří lépe než kdy jindy, děkuji pěkně.

Od hrůzy 7. října 2023 se obávám, že poslední zbytky této kultury v Izraeli zmizely a s nimi umírá svou poslední smrtí i středoevropská kultura. Poté, co jsem strávila více než třicet let lpěním na přízracích v Praze, mám nyní pocit, že mi tytéž přízraky opět berou, tentokrát v jádru. Jidišland je naposledy vymazán z kolektivní paměti. Abych parafrázovala Ben Guriona, Izrael snad může být skutečnou zemí až poté, co se jeho armáda bude chovat jako ostatní armády světa a bude se bránit zabíjením jiných a zabíjením vlastního snu. Právě jsem četla strhující knihu Zabíjení Gazy: Zprávy o katastrofě od Gideona Levyho – ano, ten Gideon Levy, tolik haněné svědomí izraelské levice. Připomíná mi antikomunistické disidenty: hrdinský v jejich boji, ale možná nesnesitelný v každodenním životě, jakmile režim padne.

Kniha je téměř nesnesitelná. Ne že bych neznala konkurenční viktimizaci – psala jsem o ni hodně. Není mi cizí ani nelidskost, alespoň do té míry, do jaké si člověk může „zvyknout“ na poslouchání nebo čtení takových otřesných vyprávění. A není to tak, že bych nebyla současným svědkem genocidy – byla jsem zděšena Bosnou, zničena Rwandou a jako všichni ostatní naprosto bezmocná. Už léta kritizuji instrumentalizaci dějin v izraelské společnosti. Byla jsem docela hrdá na svou prezentaci na vlastní konferenci v roce 2013 „Měli byste sex s Arabem?“, podle stejnojmenného filmu Yolande Zauberman. Smáli jsme se a potěšilo mě, že několik lidí v sále tvrdilo, že by to udělali. V té době jsem dokonce vedla srovnávací kurz o externalizaci „toho druhého“ ve střední Evropě a Izraeli/Palestině. „Tohle jsem v Jeruzalémě neslyšela!," namítla jedna šokovaná americká studentka. Nedivím se. Dnes bych se neodvážila tento kurz vyučovat. „Kdo je nepřítel? Nepřítele je ten, koho si vytváříte sami,“ říká se ve filmu Zaubermanové. „Kašlu na identity! Co to je, tohle?“ říkají také.

Co mi teď připadá nové, je vědomí, že zkušenosti, které jsem popsala výše, už v Izraeli s největší pravděpodobností nebudou možné. Ten svět se potopil spolu s lodí bezpečnostního státu. Nemohu s jistotou říci, zda to, co se děje v Gaze, představuje genocidu. Omer Bartov se domnívá, že ano, a jako odborník na genocidu a Izraelec má právo to tvrdit. Ale to pro mě není ústřední otázkou. Jde tu o to, že i kdyby to teď genocida nebyla, zítra by se jí klidně mohla stát a já se už teď obávám, že izraelská společnost by jí s největší pravděpodobností nedokázala zabránit a možná by z ní ani nebyla šokovaná. A upřímně řečeno ani většina z nás na Západě. Takto se genocida děje hned vedle. V lepším případě byste pocítili nejasný smutek, ale přesvědčili byste sami sebe, že si plně neuvědomujete, co se odehrává. Je to problém, který mě jako historičku pronásleduje už desítky let, když píšu o střední Evropě za nacistické okupace. Mám pocit, jako by mé historické knihy ožívaly, aby mě konfrontovaly, vyskakovaly ze stránek a dožadovaly se odpovědi. A přitom po celou dobu budou vznikat další knihy o obnoveném výbuchu antisemitismu ve střední Evropě i jinde – jediném rysu, který jako by nikdy neumíral.

Bojím se vrátit do Izraele. Bojím se znovu objevit společnost, o níž nyní vím, že je schopna schvalovat tuto nelidskost, a tím ničit své vlastní dědictví, paměť a identitu. Věřím svým přátelům. Ale co zbytek společnosti? Chci to vědět? Chci i nechci – jsem rozpolcená.