Kolísavá politika USA na Blízkém východě: Vede ji vůbec někdo?
19. 6. 2025
čas čtení
6 minut
Vezměme si například matoucí výroky amerického velvyslance v Izraeli Mikea Huckabeeho. Často je nemožné rozlišit, zda mluví jménem Spojených států, Izraele, křesťanských fundamentalistů nebo sám za sebe. Ve svých posledních bizarních vyjádřeních Huckabee nabídl jedinečný výklad starých myšlenek prosazovaných nejradikálnějšími izraelskými silami.
¨
„Islámské země mají 644krát více území než Izrael,“ řekl Huckabee BBC. „Pokud existuje taková touha po palestinském státě,“ dodal, „někdo by se určitě našel, kdo by ho chtěl vytvořit.“ Tato tiráda následovala po Huckabeeho návrhu, aby se Palestinci přestěhovali do Francie, což byla reakce na oficiální oznámení Francie o záměru uznat palestinský stát.
Taková obranná reakce není diplomatická ani nesvědčí o zemi s jasnou a srozumitelnou zahraniční politikou. Spíše odráží obranný postoj Izraele vůči komukoli, kdo se odváží kritizovat jeho vojenskou okupaci, apartheid nebo genocidu v Palestině. Izraelský ministr zahraničí Israel Katz je mistrem politické defenzivy. Přemožen rostoucí propalestinskou náladou mezi světovými vládami, Katz, který není zrovna zkušeným diplomatem, reagoval stejně pomstychtivým jazykem. Když Irsko, Španělsko a další země naznačily ochotu uznat palestinský stát, tyto země „jsou ze zákona povinny umožnit vstup na své území všem obyvatelům Gazy“, uvedl Katz.
Do jisté míry je změna v izraelské zahraniční politice pochopitelná. Před válkou věnoval izraelský premiér Benjamin Netanjahu velkou část svého času oslavám rostoucí integrace Izraele do globálních záležitostí, zejména jeho údajnému přijetí globálním Jihem. Nyní se však situace obrátila. Izrael je v podstatě vyvrhel. Jeho vůdci, včetně samotného Netanjahua, jsou buď hledáni Mezinárodním trestním soudem, oficiálně sankcionováni nebo vyšetřováni pro válečné zločiny.
Proč ale Huckabee útočí jménem Izraele na jiné světové vlády? Příběh se stává ještě bizarnějším. Na otázku ohledně Huckabeeho teorií o palestinském státě vyslovených v BBC odpověděla mluvčí amerického ministerstva zahraničí Tammy Bruce novinářům: „Myslím, že mluví za sebe.“
Bruceová svými poznámkami vyvolává další otázky: Proč americký velvyslanec v Izraeli „mluví za sebe“ a ne za svou zemi? A proč vyjadřuje politické názory Izraele? Ještě naléhavější je otázka, co přesně je podle Bruceové „americká politika“ a jaký je postoj prezidenta nejen k palestinské státnosti, ale také k pokračujícímu izraelskému genocidě v Gaze? Hlubší zkoumání této otázky by pravděpodobně vedlo pouze k zmatku a rozporům, z nichž některé jsou patrné v nedávných politických prohlášeních samotného Huckabeeho.
Ten například v rozhovoru z 10. května uvedl, že „Spojené státy nejsou povinny žádat Izrael o povolení k uzavření nějaké dohody, která by zabránila Húsiúm střílet na naše lodě“. V kombinaci se zprávami, že USA jsou zapojeny do nepřímých rozhovorů s palestinskou skupinou Hamás, někteří analytici dospěli k závěru, že USA odklánějí svou politiku od izraelské agendy, kterou denně silně prosazuje proizraelská lobby v USA. Huckabee se však brzy vrátil ke své podivné politice, kterou však veřejně popírá Bílý dům. Tradičně se zahraniční politika USA vždy přikláněla na stranu Izraele, což bylo historickým vyvažováním zájmů USA a Izraele.
Úplný posun směrem k Izraeli se začal formovat během funkčního období George W. Bushe, a to díky schopnosti Izraele vměšovat se jako klíčový hráč do takzvané „války proti teroru“ vedené USA. Navzdory velkorysosti Baracka Obamy vůči Izraeli se alespoň na konci svého druhého funkčního období pokusil vrátit ke staré rovnováze. To vyvrcholilo převážně symbolickým gestem zdržení se hlasování v Radě bezpečnosti OSN dne 23. prosince 2016, které odsoudilo nelegální osady Izraele. Proizraelská agenda se s plnou silou vrátila během prvního funkčního období Donalda Trumpa, kdy se David Friedman a Mike Pompeo stali velvyslancem USA v Izraeli a ministrem zahraničí.
Friedman ztělesňoval nejfundamentalističtější a nejextremističtější názory izraelské pravice. Pompeo byl stejně horlivým proizraelským a protipalestinským diplomatem. Rozdíl mezi Trumpovou první administrativou a tou současnou spočívá v tom, že ta první byla do značné míry koherentní. Současná administrativa je však stejně zmatená jako matoucí. Nepodporuje proizraelské balancování demokratů, ani se nezavázala k jednotné agendě, která by sjednotila všechny aktéry její zahraniční politiky.
Je zřejmé, že zahraniční politika USA na Blízkém východě již nevychází z jasné, komplexní a dynamické strategie, která integruje vojenské, ekonomické a geostrategické zájmy. Toho využívají osobnosti jako Netanjahu, aby prodloužily chaos v regionu a prosadily svou extremistickou, kolonialistickou agendu. Tento chaotický stav však může představovat příležitost pro ty, kteří usilují o spravedlivý, mírový a stabilní Blízký východ.
Rozpory USA a absence skutečného vedení by měly regionální a mezinárodní aktéry přimět k aktivizaci multilaterálního přístupu k řešení konfliktů, který upřednostňuje zájmy okupovaných a podrobených Palestinců v souladu s mezinárodním právem.
Celý článek v angličtině https://www.juancole.com/2025/06/americas-vacillating-mideast.html
303
Diskuse