V Polsku se soucit s Ukrajinci proměnil v pohrdání. Důsledky mohou být dramatické

26. 8. 2026

 

Zdálo se, že Polsko a Ukrajina směřují k pevné alianci, jakou jejich společná historie dosud nezažila. Polsko se na Západě zasazovalo o ukrajinskou věc, a to s určitým úspěchem. Ukrajinští představitelé zase chválili Poláky za jejich velkorysost a varšavskou vládu za poskytnutí zbraní a finančních prostředků na válečné úsilí. Vzhledem k tomu, že nedávná historie obou zemí byla poznamenána obviněními z genocidy z období druhé světové války, změnami hranic a poválečným vysídlením milionů lidí, šlo o pozoruhodnou změnu.

Netrvalo to však dlouho. Podle průzkumu veřejného mínění, který minulý měsíc provedla CBOS, největší polská agentura zabývající se průzkumy veřejného mínění, se nyní 52 % Poláků staví proti tomu, aby jejich země přijímala ukrajinské uprchlíky. Stále rostoucí počet lidí už má dost podpory Kyjeva, přičemž mnoho pravicových politiků argumentuje tím, že dodávky zbraní vyčerpaly vlastní schopnost Polska bránit se proti potenciálnímu ruskému vpádu.

Politika paměti se neblaze projevila poté, co Volodymyr Zelenskyj pojmenoval vojenskou jednotku po Ukrajinské povstalecké armádě (UPA), jejíž jedna frakce v roce 1943 zmasakrovala asi 100 000 Poláků. Polská pravice reagovala stejným způsobem a prezident Karol Nawrocki odebral Zelenskému Řád Bílého orla, nejvyšší státní vyznamenání udělované cizincům. Obě strany odmítly ustoupit, navzájem vrátily další vyznamenání a vzájemné vztahy prakticky zmrazily.

To vše je skvělou potravou pro ruskou propagandu, která se v polských sociálních médiích šíří jako lavina. Dezinformace o ukrajinských „příjemcích sociálních dávek“, kteří údajně čerpají dávky na úkor tvrdě pracujících místních obyvatel, přiživují napětí, které se stále častěji mění v násilí. K obzvláště zákeřnému incidentu došlo 26. července, kdy byl před potravinami ve Vratislavi napaden mladý ukrajinský pár. Podezřelí útočníci údajně křičeli: „Jděte do války.“ Téměř denně se objevují titulky o ukrajinských občanech, kteří jsou na polských ulicích slovně uráženi nebo fyzicky napadeni.

Osobní spory mezi lídry, historické spory, ruský vliv – to jsou některé z mnoha důvodů, proč je líbánkové období u konce. Ale další rozměr tohoto zhoršujícího se vztahu je stále přehlížen. Při řešení naléhavých důsledků konfliktu neudělala žádná ze zemí dost pro to, aby se navzájem pochopily i mimo kontext války. Toto selhání se jim nyní vrací jako bumerang.

Abychom to řekli bez obalu, Polsko si plně neuvědomilo, že Ukrajinci nejsou jen bezmocnými oběťmi Vladimira Putina, ale skutečnými lidmi s vlastní vůlí. Jakmile to bylo možné, mnoho ukrajinských uprchlíků se odstěhovalo z obývacích pokojů svých hostitelů a pronajalo si nebo koupilo byty. Založili podniky, z nichž mnohé nyní vzkvétají, a vytvořili silnou komunitu, která často přímo konkuruje místním obyvatelům. Odmítli se chovat jako vděční či pasivní příjemci polské charity.

Jedná se o pochopitelný, ba dokonce žádoucí vývoj, ale v důsledku toho přestal být soucit měřítkem vztahů mezi Poláky a Ukrajinci. Pro Polsko, zemi, která je od poválečných let téměř zcela etnicky homogenní, se taková změna stala obtížnou, ne-li nemožnou.

Ukrajina je však samozřejmě zemí jako každá jiná, s rozsáhlou ekonomikou a národními zájmy, které přesahují její odpor proti Putinově agresivní válce. Z pasivního příjemce západní pomoci po rozsáhlé invazi v roce 2022 se vyvinula v globálního vývozce nových vojenských technologií a know-how. Ukrajinci, zvyklí na přímá jednání s lídry USA a západní Evropy, nepotřebují „obhájce“, už vůbec ne ve Varšavě. Zelenskyj si umí vést vlastní politiku.

Místo spolupráce se tak objevuje pohrdání a místo naděje nenávist. Počáteční nadšení muselo nakonec vyprchat a obě vlády se na to měly připravit. Místo toho však dopustily, aby vzniklé vakuum zaplnily ruské dezinformace zaměřené na to, aby obě země ještě více rozdělily, a tím oslabila evropskou podporu Ukrajině. Takovému výsledku se dalo a mělo se zabránit, zejména ze strany liberální vládní koalice Donalda Tuska.

Nedokázala rozpoznat rostoucí ambice Ukrajiny a nadále živila mýtus, že Varšava je předurčena hrát  roli Prométhea v budoucnosti Kyjeva. Nepřipravila vlastní občany na to, aby přijímali uprchlíky jako plnoprávné členy společnosti. A živila iluzi, že právě Polsko má nějakým způsobem rozhodující slovo v tom, zda Ukrajina vstoupí do demokratické Evropy.

Polská krátkozrakost je varovným příkladem. Ať se v příštích několika letech stane cokoli, zdá se jisté, že Ukrajina se přiblíží k Evropě a Ukrajinci k evropským ekonomikám. Stanou se obchodními konkurenty Francouzů a Němců, stejně jako jimi byli pro Poláky. Ukrajinští představitelé přijedou do Bruselu, Paříže a Berlína a nebudou žádat o bezplatné náboje a peníze, ale o rovnocenné slovo, s argumentem, že si obranou kontinentu před ruským barbarstvím vysloužili místo u stolu.

Nic z toho by nemělo být překvapením: Ukrajinci jsou více než jen oběti a Ukrajina je více než jen země ve válce. Skutečnost, že Polsko tuto skutečnost nezohlednilo, již měla dramatické důsledky. OStatní Evropa má ještě čas se na tuto zřejmou realitu připravit.

Zdroj v angličtině ZDE