První republika je minulost, Masarykovy ideály nikoli

23. 10. 2018 / Boris Cvek

čas čtení 8 minut
Ke stoletému výročí Československé republiky cítím také potřebu se zapojit pár myšlenkami. Začal bych asi tím, že je to stát, který neexistuje a který prakticky přestal existovat v roce 1938. Československo po roce 1945 už nebylo demokracií a Československo po roce 1989 spělo ke svému přirozenému zániku. Češi a Slováci nikdy nebyli jeden národ. A my bychom se měli umět dívat na Československo 1918-1938 (první republiku) právě z perspektivy Slováků, Němců, Maďarů, Rusínů.


Ale abych to nepřeháněl s kritikou. Problém nacionalismu a směsice mnoha národů na území jednoho státu si zakladatelé Československa nevybrali, byl tu už od Rakouska-Uherska. Tím, že Masaryk chtěl tento nacionalismus přetavit v historicky absurdní čechoslovakismus, který spojuje hodnoty Husa a Komenského s hodnotami západní republikánské demokracie, bylo v zásadě velmi ušlechtilé hrdinství. O to ušlechtilejší, oč absurdnější

Při vší úctě k Rakousku-Uhersku, které vnímám jako civilizovaný stát, založený na středověkých principech státního souručenství, nacionalismus, který v průběhu 19. století pronikal do ostatních národů císaře pána z německého prostředí, nedával žádnou šanci na jeho pokračování. Poslední možností pro modernizaci Rakouska byl osvícenský projekt Marie Terezie a Josefa II., ale byl to právě tento projekt, který posílil germanizaci. Univerzální vzdělání, univerzální humanismus, univerzální jazyk (němčina). Herderovo propojení osvícenství s národním uvědoměním, které bude vnímat všechny nově probuzené národy jako stejně hodnotné, neuspělo na prvním místě v Německu.

Francouzským a americkým republikánstvím inspirovaný stát byl samozřejmě složitý roub na kmen většinově téměř barokního obyvatelstva, které po staletí sloužilo císaři pánu a které mělo krátce za sebou hilsneriádu. To, že se Masaryk v hilsneriádě postavil za Žida, to že se orientoval na západní demokracie a humanistické ideály, to mu pak přineslo na Západě velkou podporu v jeho státnickém úsilí. Čím více nad tím přemýšlím, tím podivnější je to pro mne paradox, že právě Masaryk symbolizuje nový stát, že Masaryka vítají a uctívají masy, že z Masaryka se stává v lidové úctě nový císař. A bylo to obrovské štěstí a požehnání pro nově vzniklý stát. Byli bychom bez této šťastné souhry náhod na tom podobně jako Poláci a Maďaři nebo vlastně i Rakušané té doby?

Připomínáme si vznik Československa jako vznik našeho státu. Nebyl to ovšem stát „náš“, byl to stát také Němců, Slováků, Rusínů, Židů atd. A už vůbec to nebyl „náš“ stát ve smyslu našeho díla, jako by záviselo jen na nás, že ho budeme mít. Státní uspořádání na našem území byla vždy plodem širšího mezinárodního pořádku, který nikdy nezávisel na jednom národě nebo státu. Stačí se podívat na dynastickou politiku českých králů. Stačí se podívat na brzký pád Československa do nacistických a později sovětských rukou. Československo vzniklo na základě Masarykovy mezinárodní politiky, na základě jeho západní vzdělanosti, vzniklo jen díky západním velmocím. Až do konce roku 1925 byl vrchním velitelem hlavního štábu československé branné moci francouzský generál (Maurice Pellé 1919-1920 a Eugène Mittelhausser 1921-1925).

Plastičnost střední Evropy pod vlivem velmocenské politiky neukazuje jen několikanásobné dělení Polska, různé osudy Haliče nebo Sedmihradska, ale právě také vznik Československa, což byl státní útvar, který nikdy předtím ani v zárodku neexistoval. Slovensko nikdy nepatřilo do Koruny české. Tam patřilo Slezsko, které Marie Terezie ztratila v důsledku pruské invaze. Naopak Slovensko bylo po válce vyňato z Koruny svatoštěpánské a připojeno k českým zemím. Z hlediska Masaryka to bylo jedno: on věřil v progresivní budoucnost, nezatěžovanou nacionalismem a středověkými spory, v ideály humanitní, ve vědecký pokrok, v řešení otázky sociální. A to je podle mne to, co dnes potřebujeme jako sůl. Stát Československo 1918-1938 už dávno neexistuje a můžeme se přít o to, jak byl úspěšný, můžeme se přít o Masaryka jako reálného politika, víme, jak neudržitelnou, i když ušlechtilou, iluzí byl čechoslovakismus, nicméně základní ideové zakotvení Masarykovy politiky je platné trvale, hlásí se k nadčasovému proudu, do něhož vskutku tak či onak patří i ten Hus a Komenský.

Masaryk byl člověk širší historické a kulturní perspektivy. Ne že by nebyl v mnoha věcech omezený. Jeho odpor ke Kantovi a k „subjektivismu“ vůbec, jeho prudérní postoj k moderní francouzské literatuře, jeho pojetí „světové revoluce“ jako souboje demokracie s teokracií, to je dnes opravdu směšné (co by asi říkal na Burroughsův Nahý oběd?). Ale Kanta znal, četl západní literaturu, uvažoval ve světovém měřítku. Jako národní ikony chápal dva vzdělance univerzální civilizace, kteří řešili celoevropské problémy. Husa jako vzdělance středověkého katolicismu, jenž zakládá moderní princip svobody svědomí, a Komenského jako vzdělance nového vědeckého věku, jenž usiluje o nápravu věcí lidských. Oba hluboce věřící křesťany. Oba jako symboly nezávislého hledání pravdy, vzdorujícího vládcům tohoto světa.

První republika může z různých pohledů znamenat velmi odlišné věci. Mně osobně se rozpadá na mnoho protikladných obrazů, které jsou na prvním místě spojené pocitem dávné minulosti (i když můj otec byl dítě první republiky a velmi idealizovaně na ni vzpomínal, na rozdíl od svého tchána, mého dědy, který ji jako komunista nesnášel). Stále více si však myslím po období, kdy jsem měl tendenci zdůrazňovat podivnou vládu Pětky, velkou míru korupce, směšné tatíčkování atd., že nic lepšího tehdy nebylo možné. Kdyby po druhé světové válce nebylo Československo vydáno všanc Sovětům, tak bychom na tom dnes byli nejspíše jako Rakousko. A to je po stránce životní úrovně i hodnotového směřování a sociální vyspělosti docela dobrá pozice, za níž by se nebylo třeba stydět ani v globálním měřítku. Praha by byla v rukou socialistů západního střihu stejně jako Vídeň a patřila by mezi města s nejvyšší kvalitou života na světě. Měli bychom zde desítky tisíc uprchlíků a politický konsensus od krajní pravice po levici, že ty, kdo utíkají před válkou, je třeba přijímat, i když nikoli neomezeně. Mohli bychom být v mnoha ohledech hrdí na své politiky, jak si to dnes neumíme ani představit. Dnešní Rakousko by Masaryka těšilo, z Česka by se pozvracel.

Samozřejmě v reálné politice nám první republika být vzorem nemůže, tam je celý západní svět už mnohem dále a my s ním. Sociální otázka, práva žen, práva menšin, v tom je první republika nechutná minulost. Ale Masaryk by byl rád, jak daleko se západní svět během období po druhé světové válce až dodnes vyvinul. V reálné politice se inspirujme západní Evropou, nikoli Švehlou nebo Šrámkem. V ideové, intelektuální vizi Evropy je dnes Masaryk, po sto letech od založení Československa, jasným vítězem nad starým haraburdím nacionalismu 19. století. Jen doufejme, že to tak vydrží co nejdéle. Na letošním výročí vzniku Československa jsou důležité vlastně jen ty Masarykovy ideály, všechno ostatní je minulost.

0
Vytisknout
9011

Diskuse

Obsah vydání | 25. 10. 2018