Česká vděčnost je jako beduínské plavání

13. 2. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Beduínské kmeny žijí v poušti a životu zde se takřka dokonale přizpůsobily. Kočovné pastevectví sebou zajisté nese výhody i nevýhody - o tom však psát nechci. Spíše hodlám upozornit na nikoliv zcela nepochopitelný fakt, že beduíni při svém způsobu života příliš často neholdují plavání. Prostě pro ně historicky vzato neměli vhodné podmínky.


Podobně jsou na tom Češi s vděčností. Před lety byli sice nadšeni, když kvůli převládnutí západního vlivu mohli konečně vyprovodit sovětské okupanty - nyní však má většina za to, že proti snahám obnovit silou impérium na postsovětském prostoru oni sami nemusejí dělat vůbec nic ZDE. Ne snad, že by se distancovali od snah podpořit zachování běloruské či ukrajinské nezávislosti tváří v tvář úsilí o znovupřivtělení ke Kremlu. Jen 36% našich spoluobčanů by souhlasilo s obranou jiného člena NATO, pokud by se dostal do vážného vojenského konfliktu s Ruskem.

Doba polistopadové prozápadní euforie je samozřejmě dávno pryč - zůstává nicméně integrační a alianční systém, který až dosud brání jakékoliv formě návratu starých časů. A vůči tomuto systému mají i Češi své nepochybné povinnosti. Třeba pomoci unii se zvládáním uprchlické vlny. Nebo v případě potřeby splnit závazky podle článku 5 zakládajícího dokumentu Severoatlantické aliance. Nicméně obyvatelé české kotliny vnímají EU i NATO asi jako městský autobus, kterým mohou donekonečna jezdit načerno, pokud je nechytí laxní a nešikovný revizor. Vždyť to nakonec vždycky někdo "z eráru" zaplatí. Vždycky to bude jezdit. Proč bychom se starali, když se můžeme prošvindlovat. Máme jiné věci k řešení.

Namísto přirozené pestrosti a dialogu otevřené společnosti už v iliberálním Česku nastoupila tradiční lho-stejnost defenzívního českého nacionalismu, společenská debata zpravidla odpovídá naříkání stádečka sehnaného dohromady pod záminkou, že venku údajně číhají uprchlický vlk, neziskovkoví rosomáci, krvelační vegetariáni, šílení "neomarxisté" a další pohádková verbež.

V ČR také postupně přišel do módy historický revizionismus tažený automatickou potřebou akademického průmyslu generovat "originální" výzkumy za každou cenu, podle nějž útlak starého režimu prý koneckonců nebyl tak zlý, pokud obyvatelstvo, které nemělo na výběr, většinou přijímalo nabídku vládnoucích na sociální kontrakt ("my se tváříme, že pracujeme, oni se tváří, že nás platí"). Vedlejším produktem takovýchto "demytologizačních" podniků publikovaných ve světových jazycích se nicméně stává na domácí scéně rehabilitace bezpáteřných kolaborantů typu současného premiéra, na scéně mezinárodní pak neochota zahraničních aktérů zabývat se do budoucna jakousi obskurní zemí, jejíž obyvatelstvo si prý libuje v nesvobodě a nijak zvlášť přitom netrpí.

V čele průvodu všech paradoxů však kráčejí čeští "míroví aktivisté", tak nesmírně vděční NATO, že nemusejí absolvovat povinnou vojenskou službu - nebo tvrdou perzekuci, která bývala vyhrazena pro její odpírače.

Avšak zdánlivé samozřejmosti posledních tří dekád se s ruským a čínským zbrojením a zhoršováním mezinárodní bezpečnostní situace rychle mění ve věci zatraceně nesamozřejmé a stále více ohrožené.

Pokud budou tedy Češi zase jednou potřebovat pomoc ze zahraničí, stížnosti na lhostejnost druhých a na "mnichovanství" budou tentokrát snadno odraženy poukazem na jejich vlastní zatvrzelé národní sobectví a neochotu komukoliv v nouzi pomoci.

0
Vytisknout
11041

Diskuse

Obsah vydání | 18. 2. 2020