Preventivně se předpoděláme?

11. 3. 2020 / Jan Molič

Namísto paniky, pojďme se nemoci postavit čelem

 

Lidstvo reaguje jako předrážděný imunitní systém astmatika, který v rámci zánětu může udusit sám sebe. Ekonomika již zažívá velkou ránu, ačkoli se pořádně ještě nic nestalo. Tu ránu jí nezpůsobil koronavirus, nýbrž strach z toho, že jí koronavirus může způsobit ránu.  Co budeme dělat pak, až to přijde naplno?

Ekonomiku budeme  především potřebovat funkční. Právě z jejích výsledků se nakonec uhradí náklady spojené s koronavirem. Pokud jsme natolik pobláznění, že  nedokážeme normálně uvažovat a věci se postavit, svědčí to spíš o nějaké  jiné nemoci nežli o koronaviru: totiž o "nemoci z médií".
 
Média vyvolávají paniku a stres. Co když však právě stres sehraje významnou roli v tom, kdo nemoc přežije a kdo nikoli? Člověk, je-li vystaven dlouhodobému stresu, špatně spí a spánek zase ovlivňuje regeneraci organismu a imunitní systém.

Kvůli dopředné panice zažívají někteří z nás už teď existenční nejistotu, jeden z nejhorších stresorů. Jsou to třeba podnikatelé, kteří zrovna rozjeli nějakou investici a nemají nastřádaný kapitál. Současné rušení a zákazy akcí jim plány hatí. Nebo to mohou být chudší spoluobčané, kteří nemají ani na to, aby si udělali zásoby jídla, natož aby si mohli dovolit, zůstat měsíc ležet v posteli až jim řeknou, že pro ně není práce.

Statisticky již víme, že konec světa nepřijde. Nemoc, byť je smrtelná, sama o sobě kolaps nezpůsobí. Viděno z pozitivní strany, 85 i těch nejstarších lidí ze sta se - uzdraví!

Smyslem současných opatření, kdy se zavírají divadla, nekonají se sportovní utkání (ale zároveň je povoleno nakupovat v OC a jezdit MHD), vidím spíš v tom, že je snaha, rozšíření nemoci zpomalit. Rozložit nemocnost v čase. Zřejmě se předpokládá, že nákaza stejně jednou přijde, ale není žádoucí, aby přišla naráz.

Namísto paniky, pojďme se nemoci postavit čelem. Buďme alespoň vnitřně v klidu a počítejme s nemocí jako s nevyhnutelnou věcí. Nedělejme si iluze, že se nám vyhne. Média vytvářejí stres totiž také tím, že živí tuto iluzi. Stačí si přece neustále omývat ruce antibakteriálním přípravkem s alespoň 60% alkoholu, udržovat odstup od lidí 5 metrů, koupit si deset roušek a možná taky germicidní zářič. Média člověku zabraňují v přijetí reality, kterou ale člověk stejně zná a pokud ji nepřijme, podvědomě ho to hlodá.

Přijměme za fakt také to, že se nemoc bude týkat i našich nejbližších. Nedá se nic dělat. Každý máme v rodině starší členy a nebude to snadné. Určitě ale nikomu nepomůžeme tím, když budeme rozšiřovat paniku, ani tím, když budeme věc bagatelizovat či bláhově odmítat jako že se nás nedotkne.

Ono přijetí je asi nejdůležitější. Příkladem budiž hladovění: je-li nedobrovolné, může skončit smrtí už po 20 dnech, zatímco dobrovolný půst někteří lidé vydrží i 60 dní. Vnitřní nastavení mysli může podstatně zmírnit projevy nemoci.

No a já mám pocit, že už to na mě leze. Takže vypínám "krám" a jdu přijímat realitu. Hlavně se nestresovat.
1
Vytisknout
4876

Diskuse

Obsah vydání | 17. 3. 2020