Londýnské momentky – Potlesk osvobozuje

12. 4. 2020 / Věra Broumová

Foto: Neříkejte, že jsem hrdina. Proměňují mě v mučednici proti mé vůli.

Každý čtvrtek v osm večer vycházejí před dveře Britové a tleskají pracovníkům státního zdravotnictví za jejich obětavost. Pozoruji sousedy a zjišťuji, že v naší ulici tleskají nejhlasitěji ti, které byste označili za “pavlačové drbny”. A k potlesku ponoukají všechny kolem. Nad ulicí se vznáší nepříjemně povědomý odér: “kdo netleská s námi, jde proti nám…”

Z toho člověku běhá mráz po zádech. Vybavují se mi slova amerického spisovatele a bojovníka za práva menšin, Jamese Baldwina: “Okázalá sentimentalita, přehlídka emocí, je známkou lidské nečestnosti a krutosti.” Asi věděl, o čem v šedesátých letech 20. století psal. Byl černoch a gay.


Pracovníci britského zdravotnictví jsou dnes menšinou - a to menšinou rychle se zmenšující. Zdola tlak zfanatizovaného davu, co je za potlesku posílá nahé do arény, shora šikana managementu.

Pracovat musí i přes nedostatek ochranných pomůcek, kterými navíc, dle pokynů ministra zdravotnictví Matta Hancocka, nemají plýtvat! Někteří prý už dostali i radu zadržet dech při ošetřování pacientů…


Umírající lékaři vzbuzují větší rozruch než běžný pacient – takže novináři konečně začali informovat o tom, o čem si donedávna pouze šuškaly rodiny zdravotníků mezi sebou.



Bavila jsem se s kamarádkou, co pracuje na radiologii a měla mírné příznaky cv19,” píše na Nextdoor online fóru paní Rosemary na téma šikany lékařů. “Její nadřízení jí řekli, aby se vrátila do práce nejpozději  za 14 dní, jinak o ni přijde. Den po návratu se její stav natolik zhoršil, že jí obvoďák napsal další dva týdny nemocenské. Leží doma a má strach.” Kolik kolegů díky tlaku management asi stihla ta nevyléčená žena nakazit, než znovu ulehla? A kolik z nich najde mezi živými, až se vrátí?

Poněkud překvapivý je čerstvý požadavek Britské asociace lékařů. Chtějí vědět, jak je možné, že všichni !!! mrtví lékaři, bez výjimky,  patří k rasové menšině, nejsou to běloši (pozn: “nebritských”, anglicky BAME, lékařů je v zemi “jen” 44 procent). Na Facebooku to rozproudilo debatu mezi lidmi, kteří poukazovali na nerovné zacházení s pracovníky zdravotnictví.

Jedna z diskutujících, paní Iram, je toho názoru (pozor, je to jen názor, bez důkazů, pozn. red.), že za šokující úmrtnost v řadách nebritských lékařů může několik faktorů: jejich umísťování na horší pozice, kam Britové nepůjdou (nemocnice v chudých čtvrtích), stresující podmínky v rámci nemocnice a zvyk těchto lékařů přijímat rizikovou práci. A to i nyní, při nedostatku ochranných prostředků.

Má kamarádka Phoenix, která bydlí hned naproti Nightingale Hospital London (pozn. narychlo, ve výstavní hale vybudovaná nemocnice s kapacitou 4000 lůžek) mi píše, že každý den z okna pozoruje pracovníky zdravotnictví nastupující zde na šichtu: Afričané a Asiaté. Tohle je ta přední linie, které Britové tleskají.


Mimo to nabírá Nightingale Hospital nekvalifikované pracovní síly – dobrovolníky bez jakéhokoli zdravotního vzdělání na pozice zdravotních pomocníků. Láká je na inzerát: “My jsme státní zdravotnictví. NHS. Přihlašte se hned. Podpořte naše státní zdravotnictví. NHS.”


To jen pro představu, jak vypadá z pohledu občana krizový management země. Zdá se, že si Britové opravdu potrpí na tradice – jako za druhé světové války či kolonialismu. Dobrovolníci, zmanipulovaní do role mesiášů, tady konají práci profesionálů, protože profesionálové, šikanovaní managementem a poháněni zmanipulovaným davem, umírají. Povětšinou ti s nebritským původem. Tohle jsou fakta. Fakta, která když řeknete nahlas, ukamenují vás. Mí angličtí kamarádi se diskuzím na toto téma vyhýbají. Asi vědí proč.

 

Je čtvrtek večer, v naší ulici hlasitě tleská a agituje sousedka: “Jsem pyšná, že jsem Britka! Za každou cenu teď musíme být pozitivní, protože tam venku na nás číhá temnota.” Jak poznamenal Zygmunt Bauman: “Nejúděsnější zprávou, kterou nám holocaust a to, co jsme se dozvěděli o jeho pachatelích, přinesly, nebyla pravděpodobnost, že se “to” mohlo stát nám, nýbrž představa, že jsme to mohli spáchat my.” 



Z Londýna

Věra Broumová

0
Vytisknout
3625

Diskuse

Obsah vydání | 20. 4. 2020