Jaké výhody při katastrofách může poskytnout systémová lež?

17. 4. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
V průběhu celosvětové meziválečné Velké hospodářské krize v letech 1929-1935 (Great Depression) došlo v tehdejším SSSR ke svérázné formě "prvotní akumulace" v těžkém a zbrojařském průmyslu. Během ukrajinského holodomoru v letech 1932-1933 zemřelo asi 3,5 milionu lidí (konzervativní údaj), přičemž však tato děsivá katastrofa tvořila pouze část širšího hladomoru, jenž zasáhl celý SSSR podstatně hůře, než samotná velká světová krize regiony s kapitalistickou ekonomikou a liberálně demokratickou vládou. V prosinci 1932 navíc režim zavedl vnitřní pasy, které znemožnily obětem hladomoru utíkat z nejhůře postižených oblastí do jiných částí SSSR, kde by zvýšily své šance na přežití. Jen v Kazašské SSR tehdy zemřely až 2 miliony lidí, neboli 40 % veškerého obyvatelstva. 

Stalinský Sovětský svaz během neúrody masivně vyvážel obilí i za cenu vymírání obyvatelstva, aby mohl rychle budovat těžký a zbrojařský průmysl. Rozsah neštěstí se nicméně režimu podařilo na dlouhá léta utajit a místo pravdivého informování se drze chlubil "budovatelskými úspěchy". Trvalo dekády, než sovětský hladomor začal alespoň v přibližných konturách vycházet najevo. A ještě delší čas si vyžádaly důkazy o systémovém charakteru nedostatečné nabídky zboží v centrálně řízené ekonomice. Mezitím se ovšem na Západě, který "dobrodiní" sovětské vlády znal pouze z třetí ruky, mezi fanatickými příznivci Sovětů rozšířila víra, podle níž je "humanistický komunismus" údajně odolný vůči ekonomickým krizím.


V současnosti máme zatím pouze kusé zprávy o skutečném rozsahu koronavirové pandemie v Číně a putinském Rusku. Z rozsahu činnosti krematorií ve Wu-chanu je více než jasné, že počet obětí na životech bude každopádně mnohonásobně vyšší, než co tvrdí oficiální údaje. Kreml zase zvolil možnost vydávat velkou část vlastních obětí koronaviru za nemocné, kteří zemřeli na "obyčejný" zápal plic. Chybějící kontrola obou režimů ze strany neexistujícího či živořícího nezávislého tisku ovšem znamená, že sumární údaje o skutečném počtu obětí pandemie budou vycházet najevo opět celá léta, nejspíše teprve na základě spolehlivých demografických zkoumání. Mezitím se mohou Si Ťin-pching a Putin ve světě chvástat, jak skvěle krizi zvládli. Obyčejní občané jejich zemí sice vesměs velmi dobře vědí, že to ve skutečnosti vůbec není pravda; nedisponují však žádnými prostředky, jak to efektivně oznámit světové veřejnosti vystavené nepřetržitému propagandistickému masírování a rozčarované z výkonu nekompetentních politiků typu Trumpa či Johnsona.

Během velkých katastrof mají autoritářské systémy operující s cenzurou zpravodajství a systematicky prosazující lživé narativy dočasnou výhodu díky možnosti zatajit skutečný rozsah vlastních neštěstí. Demokratické země takto nefungují, jejich vládcům je vidět pod prsty takřka nepřetržitě, média vytáhnou a rozcupují na nitky každou jednotlivou chybu nebo přehmat.

Ve 30. letech vedla zmíněná dočasná komparativní výhoda autoritářských systémů k vážné krizi liberálně demokratických režimů, které byly kvůli ekonomické krizi dlouho systematicky prezentovány coby "selhávající" a "překonané" - až do chvíle, kdy jejich vypečení následníci uvrhli svět do skutečného pekla 2. světové války.

Je velmi důležité dobře porozumět charakteru zmíněné výhody i její nevyhnutelné časové omezenosti. Ani ten nejvýkonnější propagandistický aparát světa nedokáže trvale zalhávat desetitisíce nebo statisíce mrtvých. To že se záležitost ututlá, navíc nikterak neznamená, že by se vyřešila. Odloží se, zchroničtí. Důsledky zcenzurované katastrofy se mohou spojit s jinými problémovými faktory a udeřit později znovu, třeba ještě vážněji. Z dlouhodobého hlediska je otevřený informační prostor jednoznačnou výhodou; je dokonce k efektivnímu fungování společnosti naprosto nezbytný. Autoritáři rozhodují rychleji, ale dělají také mnohem zásadnější chyby, protože v jejich politických systémech chybí korekce fungování exekutivy jakoukoliv zpětnou vazbou.

Bohužel, převážná část českých politiků - a mezi nimi prakticky všichni členové současné vládní koalice ANO a ČSSD - si během koronavirové pandemie ve věci aplikace historického poučení z přelomových světových krizí jednoznačně vysloužila nedostatečnou.

0
Vytisknout
9044

Diskuse

Obsah vydání | 21. 4. 2020