Normální lidé a éra, která je za námi

20. 5. 2020

Tolik věcí, o nichž jsme nepřemýšleli, je nyní otevřeno nejzásadnější otázce: Proč jsou tak, jak jsou?, ptá se úvodník listu Irish Times.

Je příjemnou ironií, že televizní seriál sledovaný během karantény v Irsku představuje adaptaci knihy Sally Rooneyové "Obyčejní lidé" - což je přesně to, čím nyní nikdo z nás nemůže být. I když sledujeme tak nedávno natočené drama, jsme šokováni. Nikoliv sexuálními scénami, ale vším tím porušováním pravidel sociálního distancování: Nacpané studentské večírky, skupina, která si společně vyšla, epické putování ze Sliga do Dublinu a zpátky. Tento svět je nám nyní tak cizí, že bychom zrovna tak mohli sledovat kostýmové drama založené na románu Jane Austenové.

Řádky z jiného románu, "The Go-Between" L.P.Hartleye, jsou citovány tak často, že se ocitly na hranici klišé: "Minulost je cizí zemí. Věci tam dělají jinak". Avšak právě teď získávají čerstvý smysl, neboť tato minulost, kdy jsme věci dělali jinak, je vzdálena jen pár krátkých měsíců. Počáteční týdny roku 2020 náležejí cizí zemi, která má vlastní zvyky a rituály: Fotbalová utkání a kadeřnické salóny, lakování nehtů a velké pohřby, zábavné veletrhy a okázalé svatby, dovolené v zahraničí a potřásání rukama. Tohle kdysi bylo normální.

Možná že zase bude. Ale i když se Irsko vynoří z karantény, víme, že uplyne velmi dlouhý čas, než cokoliv z toho budeme moci považovat za zaručené. Smyslem umění je, aby dodalo dobře známým věcem zdání odcizení a cizím zdání dobře známých. V tomto ohledu je koronavirus umělcem, ačkoliv takovým, jejž bychom raději neznali. Učinil běžné návyky - procházku, nákup potravin - podivnými a dokonce bizarními, zatímco z nošení roušek nebo pokřikování na sousedy přes celou ulici udělal zavedenou praxi.

Nic z toho bychom si sami nepřáli - a cena, pokud jde o zármutek a peníze, je děsivá. Ale je tu něco hodného zachování, zatímco se pomalu vracíme k sociálnímu a ekonomickému životu? Je to zostřené povědomí, které pochází z tohoto převrácení předpokladů vzhůru nohama. Vše nyní vidíme jiným a očima. Není to jen opar znečištění, co zmizelo ze vzduchu, ale také zatuchlá atmosféra familiárnosti. Tolik věcí, o nichž jsme nepřemýšleli, protože byly pouze normální - od dopravy na cestách přes vzdálenosti, na něž dojíždíme, až po způsob, jakým oceňujeme práci - je nyní otevřeno té nejradikálnější otázce: Proč je to tak, jak to je?

Přinejmenším tohle stojí ze zkušenosti posledních měsíců za uchování. Běžný způsob, jak o těchto měsících uvažovat, je že jsme byli v jakémsi spánku. Ale můžete také říci, že jsme se náměsíčně pohybovali předtím - a nyní jsme při smyslech. Při polovičním vědomí jsme procházeli krajinou, kterou jsme přijímali, protože věci byly, jak byly: Nespravedlnosti, rozdělení, způsob práce a plánování stejně tak nepřátelské rodinnému životu jako životnímu prostředí. Samozřejmě zoufale toužíme vrátit se zpět do práce a ke hře a cestování i mezi lidi. Ale v tomto zoufalství bychom se měli snažit neztratit zvýšené povědomí o tom, že velká část toho, co jsme předtím dělali, nebyla dobrá pro normální lidi.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3305

Diskuse

Obsah vydání | 26. 5. 2020