Budoucnost nenásilného odporu

28. 8. 2020

čas čtení 11 minut
V posledních padesáti letech nahradil nenásilný odpor ozbrojený boj coby nejběžnější formu mobilizace využívanou revolučními hnutími. Ale i když občanský odpor dosáhl nového vrcholu popularity ve druhé dekádě 21. století, jeho účinnost začala upadat - ještě před tím, než pandemie koronaviru počátkem roku 2020 způsobila dočasné ukončení masových demonstrací. Tato esej tvrdí, že klesající úspěšnost nenásilného občanského odporu není zapříčiněna jen chytřejšími reakcemi států, ale také změnami ve struktuře a schopnostech samotných občanských hnutí, píše Erica Chenowethová.


Možná je kontraintuitivní, že by koronavirová pandemie mohla napomoci řešení některých z problémů tím, že odvede pozornost hnutí zpět k budování vztahů, organizování zezdola, strategii a plánování.

Rok 2019 byl možná svědkem největší vlny masových nenásilných protivládních protestů v zaznamenané historii. Velké protesty, stávky a demonstrace propukly v bezprecedentním měřítku v desítkách zemí. I když rok 2011 byl označen za rok demonstranta, rok 2019 měl na tento titul ještě větší nárok.

V některých případech nenásilné povstání vedlo k dramatickým výsledkům. V dubnu 2019 byl sesazen dlouholetý súdánský tyran Umar al-Bašír. (Ve skutečnosti Bašíra nakonec sesadil teprve vojenský převrat - pozn. KD.) O několik týdnů později alžírský prezident Abdalazíz Buteflika usilující o neústavní páté funkční období padl též, svržen Revolucí úsměvů. V červenci 2019 byl nucen rezignovat guvernér Portorika poté, co se stovky tisíc občanů shromáždily na masových demonstracích a zastavily práci kvůli kritice guvernérovy neschopnosti a posměšným prohlášením na adresu obětí hurikánu Maria. A od října 2019 padly vlády kvůli lidovým protestům na místech tak vzájemně odlišných jako je Irák, Libanon a Bolívie. V Chile protesty proti škrtům donutily vládu dlouho jednat o její finanční politice. V Hongkongu zesílilo hnutí bez vůdců kvůli odporu proti propekingském zákonu o extradici a eskalovalo své požadavky po špatně zvládnutém a brutálním potlačování protestů, což vedlo k vítězství prodemokratických stran v listopadových místních volbách. (Nehledě k tomu je hongkongské hnutí nakonec poraženo - KD.) V první vážné výzvě vůči legitimitě pravicového obratu premiéra Narendry Modiho se stovky tisíc Indů začaly účastnit masové kampaně proti plánům na registraci občanů, které hrozí zbavit občanství miliony indických muslimů. A od roku 2017 USA zažívají vlastní vlnu masových hnutí mobilizujících mezi jiným za rasovou spravedlnost, spravedlnost pro emigranty, kontrolu prodeje a držení zbraní, ženská práva, klimatickou spravedlnost, práva sexuálních menšin a odvolání nebo rezignaci Donalda Trumpa.

Během několika měsíců však většina této aktivity v ulicích utichla kvůli koronavirové pandemii. Řada vlád po celém světě toho využila a prosadila spornou politiku, od pozastavení svobody projevu přes kontroverzní jmenování soudců až po zákaz přístupu imigrantů nebo uprchlíků.

Toto přerušení jen posílilo sérii vážných výzev, které v posledních letech postihovaly masová hnutí. Ačkoliv nenásilná hnutí odporu v poslední dekádě dosáhla nového vrcholu, jejich efektivita začala klesat ještě předtím, než udeřila pandemie. Hlavním viníkem je změna struktury a schopností samotných těchto hnutí. Během roku 2020 se řada těchto hnutí vrátila s větší silou a kapacitou pro dlouhodobou transformaci.

Nejlákavějším vysvětlením úpadku efektivity kampaní občanské neposlušnosti je měnící se prostředí, v němž nyní tyto kampaně operují.

Za prvé, hnutí možná čelí režimům, které mnohem důkladněji drží moc - takovým, které uspěly proti opakovaným pokusům o svržení získáním podpory lokálních spojenců a klíčových částí občanstva. Režimům, které uvěznily prominentní opozičníky, provokují oponenty k použití násilí, vyvolávají obavy šíření konspiračních teorií o zahraničních či imperiálních spiknutích, nebo získávají diplomatické krytí mocných mezinárodních podporovatelů. Režimy v Bělorusku, Íránu, Rusku, Sýrii, Turecku a Venezuele se ukázaly tváří v tvář výzvám zezdola zvlášť odolnými. Není pochyb o tom, že aktivisté, kteří pracují v takových podmínkách, čelí vážným potížím. Ale toto dodatečné vysvětlení pro selhání hnutí mé své nedostatky. Řada režimů - jako Bašírův v Súdánu - je považována za neměnné a odolné až do okamžiku, kdy jsou svrženy, načež pozorovatelé tvrdí, že tyto režimy koneckonců byly slabé. Ale během historie mnoho kdysi stabilních režimů - jako chilský za Augusta Pinocheta, východoněmecký za Ericha Honeckera, egyptský za Husního Mubaraka a komunistické Polsko - podlehlo nenásilným hnutím po dovedné mobilizaci, která často znamenala kulminaci mnohaletého úsilí. (Východoněmecký a polský komunistický režim by nikdy nepadly nebýt Gorbačovovy politiky smiřování se Západem, Pinocheta a Mubaraka zase v daném období jako "již nepotřebné" opustily spojenecké USA - pozn. KD.)

Za druhé, vlády se mohou učit a adaptovat se na nenásilné výzvy zdola. Před několika dekádami byly autoritářské režimy často překvapeny náhlým nástupem masových nenásilných povstání a vlády neuměly najít způsob, jak tato hnutí potlačit bez toho, aby přitom vyvolaly rostoucí sympatie veřejnosti vůči opozici. Elity možná podceňovaly moc lidu a nevěřily, že by mohla vážně ohrožovat jejich vládu. Dnes, vzhledem k rozsáhlým historickým záznamům o úspěšných nenásilných kampaních, mají státní aktéři větší schopnost rozeznat tato hnutí jako opravdu ohrožující. V důsledku toho autokratické režimy vyvinuly repertoár politicky poučených přístupů k represi. Jednou z prominentních strategií je hnutí infiltrovat a rozdělit je zevnitř. Tímto způsobem mohou úřady vyprovokovat nenásilná hnutí k použití militantnější taktiky, včetně násilí, než hnutí vybuduje dostatečně širokou základnu, aby si zajistilo podporu veřejnosti a trvalou moc.

Za třetí, se zvolením Donalda Trumpa v roce 2016 Spojené státy zrychlily ústup od globální role supervelmoci s prodemokratickou agendou. Ačkoliv mnozí tuto agendu kritizovali jako údajnou formu neoimperialismu skrytou v liberalismu, liberální mezinárodní řád založený USA a dalšími předními západními státy také koincidoval s rozšiřováním lidskoprávních mezinárodních režimů, které přinesly vládní a nevládní monitorující organizace upozorňující na porušovatele lidských práv. Tyto trendy možná v mnoha zemích světa otevřely prostor politickému disentu.

Daniel Ritter tvrdí, že ve světě po studené válce byly autoritářské režimy zvlášť zranitelné nenásilnými výzvami zdola, protože potřebovaly udržovat zdání respektu k lidským právům, aby ustoupily svým demokratickým spojencům a patronům. Například závislost Egypta na zahraniční pomoci znamenala, že když v roce 2011 vypukla revoluce, egyptská armáda byla zvlášť vystavena kritice liberálních demokracií jako USA. Bez aktivistických Spojených států - a šířeji řečeno bez mocných šampiónů lidských práv, kteří měli skutečné páky nebo vynucovací kapacitu vůči autokratickým režimům - bychom mohli očekávat větší brutalitu proti nenásilným disidentům.

Tento argument může mít jistou váhu. Ale také přeceňuje míru, v jaké byly Spojené státy skutečným šampiónem demokracie a lidských práv ve světě. Koneckonců mají USA dlouhou historii napomáhání instalaci pravicových autokratů v poválečném období - včetně šáha Mohammada Rézy Páhlavího v Íránu, generála Josepha Mobutua v Kongu, generála Augusta Pinocheta v Chile a dalších, kteří se dostali k moci prostřednictvím převratů podporovaných Američany. Argument také přeceňuje míru, v níž demokratičtí patroni mají skutečné páky na své autokratické spojence v jejich domácích záležitostech. Historicky vzato osud kampaní nenásilného odporu závisel mnohem více na jejich vlastní schopnosti budovat vlastní vliv zajištěním masové účasti, stejně jako na dezercích z řad bezpečnostních složek a ekonomických elit, než na chování náladových cizích vlád.

Takže po hlubším zkoumání je třeba říci, že ačkoliv mohou existovat státy, které dnes lépe anticipují a potlačují nenásilný odpor, dva strukturální argumenty mají obecně v historických záznamech malou oporu. Místo toho leží nejpřesvědčivější vysvětlení snižující se efektivity nenásilných kampaní v měnící se povaze kampaní samotných.

Mnohá opatření nyní používaná prodemokratickými a progresivními aktivisty - svépomocné struktury, stávky, zůstávání doma, protestní nemocenská, učení online a různé výrazy solidarity a kolektivní podpory pro pracovníky v první linii - představují pozitivní změnu. Ačkoliv taková opatření zřídka vedou k pořizování atraktivních fotografií tak, jako masové demonstrace, představují novou fázi taktické inovace. Prostřednictvím tohoto úsilí hnutí obnovují a vylepšují zastaralou sadu metod, která je vedla k tomu, aby výlučně spoléhala na protest - na úkor metod jako nespolupráce a vývoj alternativních institucí. Od indického hnutí za nezávislost přes polskou Solidaritu až po hnutí za osvobození černých v JAR a USA získávaly protesty na síle, když rozvinuly alternativní instituce umožňující soběstačnost a řešení problémů komunity, které vláda zanedbávala či ignorovala. Gándhí to označoval za "konstruktivní program" a považoval to za jeden ze dvou pilířů jeho techniky zvané satjagraha, stejně důležitý jako nespolupráce.

Řada hnutí již přizpůsobila své zaměření tak, aby se zaměřila na potřebu genuinní demokratické obnovy tváří v tvář nekompetenci vlády v reakci na pandemii, ohrožení občanských práv, rasismu a etnocentrismu či nedostatku ekonomické bezpečnosti. V Brazílii Jair Bolsonaro čelí první skutečné politické krizi, když podíl dotázaných, který schvaluje jeho působení, klesá kvůli jeho zanedbání globálních doporučení ohledně veřejného zdraví. V Nikaragui selhání vlády Daniela Ortegy obdobně poskytla prodemokratickým aktivistům novou motivaci usilovat o změnu.

Navzdory nedávným neúspěchům nenásilných kampaní po celém světě nemusí rok 2020 znamenat konec úspěšných nenásilných hnutí. Místo toho pandemie přinesla tolik potřebný restart hnutí po celém světě - a mnohá z nich tohoto času moudře využila.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
7960

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2020