Chvála hrušní

1. 9. 2020 / Richard F. Vlasák

čas čtení 3 minuty
Musím se vám s něčím svěřit, mám rád hrušky. Ano, ty zelené plody ze stromu na zahradě. U nás stojí takový u starého domu, naklání se na cestu dávno již nepoužívanou, ale jeho plody jsou tak sladké a máslové, něco jako chleba s medem. Byl tady ještě, než jsem se narodil, a bude tady snad,  až když jednou odejdu.

Kdo ví...Nebo je to potomek nějaké hrušně před ním, nevím. Zkroucený věkem a počasím, a sluncem, co praží, a kouřem z komínů, když se hycovalo vším možným, stojí tu a rodí. Neumím si tu zahradu bez toho nenápadného přítele představit, nějak na něj spoléhám.

 


Na hrušeň jsem lezl, když bylo září i květen i před obecní knihovnou. Tedy myslím, že to byla hrušeň, opravte mne, nejsem dendrolog a vzpomínky lakují minulost na příjemno. Září je čas hrušní, je to odpustek přírody dětem, co do chladných rán a mlhavých dní vstávají, aby mašírovaly, ano mašírovaly do uliček a lavic, aby ducha podrobily disciplině a někdy taky vědění, a pomálu moudrosti. Moudrých lidí je málo i mezi učiteli, ale když tu jsou, tak by jim jeden podal hrušku, aby si sedli na lavičce na návsi a rozdávali laskavost mimoděk, aby si jí teprve někdo všiml, asi jako já toho stromu na zahradě.

Vrátím se k té hrušni u knihovny, už jsem o ní kdesi kdysi psal. Stála na dvorku MNV a byla lehko slezitelná, stačilo se jen zapřít nohama o kmen a byli jste nahoře. Když jsem dokázal já, zvládli byste to i vy, nevyznačoval jsem se nikdy šikovností. Knihu už jsem měl nahoře, v koruně. V naší malé obecní knihovně bylo několik málo titulů, které se daly číst, a krom toho jste tam narazili na levné knížky od Vlasty Javořické a klasiky marxismu-leninismu. Půjčoval jsem si pověsti a poesii, láska k mýtům a obraznosti jazyka mi zůstala dodnes.

Lezl jsem do koruny hrušně nad návesním rybníkem, kde prý Žižka ztratil palcát (neztratil, radimovický rybník vznikl jako všechny návesní rybníky z nařízení Marie Terezie jako požární prevence), abych utekl před fyzikou, matematikou, před úkoly. Jenže knihovna měla otevřena jen ve středu, ostatní dny jsem se podroboval otcově kázni a maminčině domlouvání. A jak to tam vonělo a jak  se člověk mohl opřít do větví a jak kachny na rybníku kňákaly. A jak slunce barvilo večer chumlavými barvami babího léta; jak odcházela horka a v košili tekla čokoláda od paní Křemenové, z krámu.

A tak nám přeju sladké hrušky, shovívavé školníky a moudré učitele, dobrotivé prodavačky z koloniálu, trpělivé knihovnice a ke každé knihovně hrušeň, co by na ní mohl vylézt kdekdo...



0
Vytisknout
8679

Diskuse

Obsah vydání | 3. 9. 2020