Česko 2020: Bál ve slepé uličce

11. 12. 2020 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
"Peníze se slévají v řetězy, které spoutávají dělnickou třídu." Magráta Česneková
  

Po setrvalých nárůstech průměrných mezd během předcovidové globální konjuktury je už pracovní síla v Česku pro montovny příliš drahá a odcházejí ze země. Co ale místo nich?


Klíčové odvětví automobilového průmyslu čekají nejhlubší technologické změny od jeho vzniku, které přinesou i zásadní otřesy a nejistou budoucnost. Jako další pilíř ekonomiky se profiluje Babišovo potravinářství - které ale plně závisí na "bratrské internacionální pomoci" ve formě bruselských dotací, stejně jako na dalších dotacích z českého státního rozpočtu. Podobně polostátní energetický podnik ČEZ, který bez pomoci státu nemůže ani uvažovat o výstavbě další jaderné elektrárny. A je na tom ČEZ ze strategických firem se státní účastí, jejichž zisk se prudce propadá, ještě relativně nejlépe

Jestliže německá spolková vláda odmítla požadavek dotovat během krize vozidla s tradičními spalovacími motory, je velkou otázkou, zda si vláda česká může dovolit opačný přístup. A pokud by si ho i dovolila, hned se nabízí otázka: Z čeho chcete dotovat, když tolik odvětví nárokuje pomoc státu, ale žádné mu do pokladny pořádně nezaplatí - a ještě ke všemu šílená vláda snižuje i daň z příjmu?

Je samozřejmě pochopitelné, že čeští zaměstnanci léta čekají, až za obdobnou práci jako němečtí kolegové dostanou konečně také srovnatelně zaplaceno. To co se ovšem stalo v ČR není žádný modelový případ, kdy se firmy díky dlouhodobě rostoucí ziskovosti mohou bez problémů vyrovnat s požadavky odborů na navyšování mezd.

Český trend růstu mezd za posledních dvou vlád je dlouhodobě neudržitelný - a ještě ke všemu si sám podřezal větev, na níž původně seděl. Byla to ona nelichotivá a pro mnohé jistě přímo urážlivá montovna se zajištěnými německými odběrateli, na níž stál rozvoj české ekonomiky po třicet porevolučních let. Bez ní sedíme holým zadkem na horké plotně. - Na víc než na montovnu jsme prostě v danou dobu neměli, výjimek potvrzujících pravidlo bylo jako šafránu (Auto Škoda Mladá Boleslav, do jisté míry Tatra Kopřivnice).

Jak ale asi může vypadat stát, kde se paralelně s růstem mezd propadá konkurenceschopnost firem na světových trzích, do popředí vystupují odvětví závislá na dotacích a vládní strana funguje jen díky masivnímu nakupování voličů mezi seniory ze státního rozpočtu?

Takový stát přirozeně začíná hospodařit s ohromnými, rekordními deficity, které si ale bude moci dovolit jen poměrně krátkou dobu - podle ekonomů sotva déle, než příštích 3-5 let. Poté bude každopádně třeba bolestné nápravy.

Což znamená: Škrtání ve výdajích, propouštění státních zaměstnanců, zvyšování daní. Nic z toho ekonomiku samo o sobě nepodpoří, téměř jistě se to na ní podepíše negativně - avšak jedná se o opatření, bez nichž nebude myslitelný návrat na udržitelnou trajektorii státního hospodaření.

Je v logice věci, že během všeobecného utahování opasků nakonec dojde i na opětovný pokles mezd.

A pokud ne, tedy jedině proto, že se trh práce (podobně jako v předmacronovské Francii) rozštěpí na zaměstnance první a druhé kategorie. Těm prvním, privilegovaným, zůstanou určité záruky a vysoké příjmy, druhým oči pro pláč a naprostá nejistota, co bude zítra.

Bál ve slepé uličce nicméně zatím pokračuje. Nikdo v tuto chvíli na měsíc přesně neodhadne, kdy že dojde alkohol a namísto juchání nastoupí náhlá nevolnost a kocovina.

Jisté je jen tolik, že neudržitelný ekonomický trend v jednociferném řádu let sám sebe vyhodí do vzduchu.

0
Vytisknout
7520

Diskuse

Obsah vydání | 17. 12. 2020